Ve mně krve nedořezání

Ve mně krve nedořezání

Jiří Pištora: Básně a brundibásně. Host, 2011

Má smysl referovat o nových vydáních starších básní? Jednoznačná odpověď neexistuje: liší se kus od kusu. V případě hostovského vydání sebraných básní Jiřího Pištory je však odpovědí důrazné ano, a to z několika důvodů. Tím prvním je fakt, že Pištorovo jméno patří k těm, která byla z oficiálních dějin literatury vyškrtnuta komunistickým režimem, a je tudíž záhodno jej hlasitě připomenout. Druhý důvod spočívá v tom, že Pištorova vrcholná, posmrtně vydaná sbírka Mezery v paměti vyšla v Čechách až v r. 1993 (předtím pouze v exilu, v londýnských Rozmluvách v r. 1984), a tedy si zaslouží být zpětně vřazena do kontextu, v němž byla napsána. A třetím důvodem je, že část Pištorovy poezie obstála ve zkoušce času a je aktuální a „živá“ dodnes.

Pištora debutoval v r. 1956 ve sborníku Poezie mladé Hané, jejž v Literárních novinách (5/1956, č. 35, s. 4) velmi kriticky zhodnotil Sergej Machonin: „Nechce se (…) věřit, že by mladí lidé, kteří žijí dnes, v šestapadesátém roce, uprostřed dvacátého století, v době elektřiny a atomu (…), sáhli skoro všichni jako na povel po tenkostrunném nástroji a ještě na něj nasadili sordinu pro komorní poslech náladové lyriky.“ To platí samozřejmě i čtyřiadvacetiletému Pištorovi. Machonin zejména kritizuje doslov Milana Blahynky, který právě Pištoru (spolu s Jiřím Veselským) vyzdvihuje jako největší talenty sborníku (je ovšem nutno dodat, že Blahynka se z historického pohledu nemýlil). Machonin oproti tomu tvrdí, že verše zde obsažené jej řadí mezi „básníky, kterým hrozí vážné nebezpečí literátštiny, přílišné zručnosti a sklonu k vnějšímu epigonství formy, přejímané nezakrytě od velkých jmen české poesie“. Mezi ona velká jména patří především František Halas, jehož dílo si ostatně Pištora zvolil za téma své diplomové práce, Jiří Wolker nebo Oldřich Mikulášek, jemuž později věnoval svůj knižní debut.

Tento debut nese název Hodiny v řece. Vyšel v roce 1961, kdy jeho autor ještě pracoval v pardubické knihovně jako metodik. Od publikace v Poezii mladé Hané uplynulo již pět let, avšak mnoho se nezměnilo. Pištora se téměř stylizuje do role Mikuláškova učedníka, o čemž svědčí i dobová recenze Jarmily Urbánkové z Tvorby (27/1962, č. 8, s. 187), která hovoří o „,tovaryšském‘ hledačství“ a dodává, že „[n]ěkde, zvláště v prvním oddíle, se Pištora připodobňuje svému vzoru tak, že zamlžuje smysl veršů až skoro násilně“, přestože „v řadě svých nejlepších čísel (…) přímou závislost překonává a dozrává k vlastní osobitosti“. Urbánková zejména chválí prostřední oddíl Návštěvy (kromě něj jsou zde ještě oddíly Stisky a Provazochodec, člověk jako já) a z něj báseň Návštěva. Tento text se zbytku knihy mírně vymyká. Zatímco větší část sbírky se nese v duchu mikuláškovské prostoty, ale také jakéhosi neopoetistického okouzlení, Návštěva připomíná poetiku básníků Skupiny 42 a jejich často užívanou metodu záznamu: „Raději pověz, / kolik za ten gauč, / co sousedi / a jak tvůj, / a jak jim říká, / zavřte do dvora, / ten průvan v suterénu, / kdo to má vydržet…“ (s. 54). Tato nelineární koláž z fragmentů slyšeného je ovšem v Pištorově díle slepou větví a to, že ji Urbánková vyzdvihuje, svědčí o dobové kritické normě, ale nevystihuje těžiště básníkovy tvorby. To leží v této době jinde: v rozvolněné, asociativní a imaginativní lyrice plné vizuálních vjemů, v neustálém oslovování implicitního posluchače a v hypersenzitivním, až obsedantním metamorfování reality jazykem: „Mají tu někde chlapa s věčností, / a věčnost, pane, / pendlovky chovat na semeno, / to přece může napadnout jen vodu“ (s. 34); „Ulice pro ticho a ticho pro tvůj dech / a tvoje ruka, která hvězdaří / v maličkém souhvězdí, / kde aspoň slovem žijem, / když myslíš mraky / z cizí galaxie / a řekneš Kuřátka, jen tak, / jako se řekne / kuře“ (s. 61). Hodiny v řece jsou takové, jaké debuty často bývají: z větší části vyčtené, nadměrně lyrizující a dosti naivní, ale v některých místech, řečeno s Urbánkovou, již celkem osobité.

V následující sbírce Země přibližných, která vyšla v r. 1965, Pištora poetiku předchozí sbírky rozvíjí a v jistém smyslu i překonává. To platí zejména pro závěrečný cyklus, erbovní to báseň celé knihy, která je po něm pojmenována: „Ano, je tu spor / s přesností rostlin: / Každá se pozná v semeni / a už se nezapomene. / Ale my, zmatení / před pamětí jak před kamerou / vyrážíme pořád ramenem / nějaké dveře k sobě samým / a tam je ticho…“ (b. Země přibližných, s. 150). Přesto však v referátu z Rudého práva (24. 6. 1966) píše Miloš Vacík: „Nemohu se zbavit nad řadou veršů pocitu, že jsou tu oděny do básnického šatu myšlenky notoricky už známé a provětrané. A že nad svá zjištění a ujištění básník nepřešel dál.“ Ve Vacíkově komentáři se ozývá výtka poněkud odlišná od té, kterou adresovala Jarmila Urbánková Pištorově debutu (totiž že jazykem zamlžuje smysl). Vacík tvrdí, že básník pouze nově vyslovuje již dávno vyslovené. Z dnešního pohledu se zdá, že pravdu měli částečně oba. Například v básni Záznam z krápníkové jeskyně („Všechno samé velbloudování v jehlách. / Držíme si tam své ouško pro naději. / protože teprv špendlíky jsou naprosté. / a z nich zas nejvíc ty v dásních / v potu tázaného právem útrpným“; s. 91) se projevují oba „nešvary“ naráz, jak zamlžování smyslu, tak i odívání známých myšlenek do nezvykle znějících slov. Naštěstí se to neděje tak často. Kromě zmíněného závěrečného cyklu je zde řada básní, které si zaslouží mimořádnou pozornost. Patří mezi ně např. Óda na husy, kde se objevuje častý pištorovský motiv provinilosti a odpovědnosti: „Bude to už pár let, náves bych nepoznal. / Ale ta drůbež, jaká posmrtně / – ta pomsta – / nás tíží v peřinách, / tu nevynechám, až budeme hlásit / vteřiny skutečného života…“ (s. 99). Nebo úzkostné Město mlhy, zejména jeho závěrečné verše: „a já pořád nevím, co je dlažební krok / pro zítřejší chůzi kamenů / a co každodenní míjení člověka a člověka, / vykonávané beze slova, / ale svědomitě – – –“ (s. 107). Země přibližných zaznamenává pozvolný přelom v Pištorově tvorbě, ale ještě jím sama není.

Teprve Mezery v paměti, dopsané roku 1970 a zachráněné z Pištorovy pozůstalosti Jiřím Grušou, jsou skutečným odklonem od předchozího lyrismu a také skutečně zásadní knihou. Dosud dominující téma času je nahrazeno tématem paměti, verše, dosud harmonizované a harmonizující, jsou silně přerývány a disharmonizovány, jednotlivé smysly ztrácejí na důvěryhodnosti, obraznost se posouvá od bohatě větvených asociací k úsečným podobenstvím a celkové ladění textů získává silně existenciální témbr. Zůstává jakási kontrastní vzpomínka na dětsky radostné věci a hovory a také onen implicitní posluchač, k němuž se básník bez ustání obrací: „a ty si vymýšlíš, / abych se nepodíval. / A zalháváš mi, / kdeže hořelo. / Že v očích hořelo / a popel rozfoukali / mí foukálkové / na píšťalky z bezu“ (b. Ostřice, s. 190); „Zahrab mou hlavu do červených jílů / Ty moje o hlavu krácení / Co s tebou počít mání / Zahrab mou hlavu do modrého písku / Ty moje přísah přísahání / Řeči nesloužení / Zahrab mou hlavu do černého moře / Ve mně krve nedořezání / Srdcebouchanice // zmořeskřítku“ (b. Zaříkávadlo, s. 228); „Řezem / jemnějším než umírání řasy / dělíme ve dví svoje životy // Tvá štíhlá ruka taje na stole / Tak sama bývá zvěř“ (b. Minutáž, s. 232). Kdepak, zde se už nic nezamlžuje: zde se zamlčuje. Tam, kde dříve býval příval slov, se nyní něco nesmírného naznačí a poté se umlkne. Tak jako v básni Pamětník: „– Vyhnali. Z černých rybízů / krápala krev. / A vozík peřin. / Z krajiny po zlém striptýzu / psí kůže v keři.“ (s. 176). Zde už máme velkého básníka hodného toho jména.

Pištorovu tvorbu si v obecné rovině nelze odmyslit od literárního kontextu druhé poloviny 60. let. I když jsem dalek toho, vnímat onu dobu zjednodušeně jako zlatou éru české literatury, jak je někdy podávána, není sporu o tom, že vychovala několik velkých a navzájem velice odlišných básnických osobností (pro něž byl ovšem rok 1970 konečnou). Jen redaktoři dnes již téměř legendárních Sešitů pro mladou literaturu, mezi něž patřil i Pištora, vydali v této době celou řadu důležitých sbírek, ať už to byl Ivan Wernisch (Zimohrádek, 1965), Jana Štroblová (Hostinec u dvou srdcí, 1966), Ivan Diviš (Sursum, 1967), Petr Kabeš (Mrtvá sezóna, 1968), Jan Zábrana (Stránky z deníku, 1968) či Jiří Gruša (Cvičení mučení, 1969). Z generačního kontextu se však Pištorovy básně vymykají, a to jak ty obsažené v prvních dvou sbírkách, tak i ty ze sbírky poslední – a v obou případech jinak. V prvním případě svým přitakáním prostotě, v druhém svým radikálním odklonem od ní a silně existenciálním tónem.

Tíhu života v letech 1969–1970 pomáhalo Pištorovi zvládat psaní dětských veršů. V přítomném svazku jsou z rukopisů sestaveny v cyklus nazvaný Brundibásně. Tyto dětské říkanky se zdají být celkem nevinné, ale mezi všemi těmi zvířátky sem tam problesknou ostré zlomky soudobé reality: „Ke všemu prý má hádky / se špačkem o budku. / Měl by se držet zpátky. / Už kvůli posudku.“ (b. Jiná o delfínovi, s. 252); „Usnula i medvíďata, / liščata a veverčata, // na tebe, když budeš vzhůru, / televize pošle můru: // Huňatou, strakatou, / na pacičkách chlupatou.“ (b. Srnčí televize, s. 257); „Hrábě to spletlo, / zakoply o pometlo, // porazily vašnostu, / vašnosta starostu, // starosta generála, / generál admirála, // admirál dělo. / A už se to mlelo.“ (b. Vandr, s. 261). Jsou to texty, které by samy o sobě, bez znalosti celého kontextu, působily mile a příjemně, takto však ještě silněji svědčí o Pištorových útrapách.

Básně a brundibásně obsahují také ukázku z Pištorovy publicistiky. Konkrétně jde o tři eseje Tragika slov, Tragika lži a Nepřítomnost tragédie. Čelní motiv tragična je patrný již z názvů. V Tragice slov (s. 283–288) Pištora horuje pro to, aby vznikl „frekvenční slovník denně publikované češtiny“ (čímž mj. předjímá korpusovou lingvistiku), tedy prostředek, který by pomohl odhalit ideologický lexikální fetiš, „[d]ále nezkoumatelné slovo jako předmět kultu“ (např. slánština, lidovost, revizionismus…), a tabuizované výrazy, aby došlo k rehabilitaci slova jako materiálu literatury. Tragika lži (s. 289–296) začíná jako referát o knize Honba za právem (jejíž titul mimochodem v originále zní Rush to Judgment, a je tudíž do češtiny přeložený špatně, zřejmě proto, že se kniha překládala z ruského překladu…), kterou napsal Mark Lane, advokát Lee Harveyho Oswalda. Avšak pro Pištoru je zmíněná publikace podnětem k nadčasové a dodnes platné úvaze o tom, že moderní člověk potřebuje ve svém životě tragédii: „Hledáme tragično. Osobnosti se šťastnými osudy bývají pouze pamatovány a ctěny; abychom mohli k něčemu přilnout a zbožňovat to, potřebujeme tragédii.“ (s. 292). Poslední z těchto esejů, Nepřítomnost tragična (s. 299–303), reflektuje způsob, jakým se referovalo o vlakovém neštěstí nedaleko od Pištorova bydliště, a dospívá k názoru, že moderní totalita tragédie vytěsňuje: „člověk v moderním světě je obětí jakéhosi vleklého a perfektně fungujícího spiknutí: Jako by tisk, politikové, rozhlas, televize, ano i mnohé umění uzavřeli kuriózní spojenectví, aby ho přesvědčili, že není skutečných tragédií“ (s. 299), což má za následek, že „nám uniká smysl tragického, [a tedy] uniká nám i štěstí“ (s. 301), avšak „lidské štěstí, které je jediné hodné toho jména, spočívá v síle nést a unést svůj úděl“ (s. 302). (Zejména poslední věta je vzhledem k Pištorově osudu nesmírně důležitá.) Celkově lze říci, že Pištora byl vynikající esejista se schopností rozvinout velkou a pronikavou myšlenku na malém prostoru.

Poslední část knihy obsahuje doslov Jiřího Gruši a oddíl Dokumenty, mezi nimiž se nachází úryvek z Pištorova dopisu na rozloučenou (kde se píše mj.: „Debakl mého života je jen součást děsivého mravního debaklu této společnosti…, zničili jsme v srdci generací poslední trosky cti (…)“; Pištora hovoří o svém „debaklu“, neboť nebyl schopen unést svůj úděl, jak o tom píše ve výše zmíněném eseji) nebo záznam z jeho pohřbu, pořízený agentem StB. Pištora byl v hledáčku estébáků od chvíle, kdy se vrátil ze Švýcarska půl roku poté, co sem s Karlem Michalem a Violou Fischerovou krátce po srpnu 1968 emigroval. V říjnu 1969, už po svém návratu, způsobil skandál, když v Mateřídoušce uveřejnil „dětskou“ říkanku Lapkové: „Žije, žije ve stepi / jeden v suché otepi. / Druhý v láptích pod pařezem, / třetí v díře mezi bezem. / Ať si jsou, tam kde jsou. / Ať sem na nás / nelezou.“ Estébáci v témže měsíci odebrali Sešitům registraci a řadu redaktorů začali trestně stíhat, otřásat se začal i Seifertem vedený liberální Svaz spisovatelů, Pištorův zaměstnavatel, a básníka začala sledovat StB (tzv. akce „Dým“). Tlak se zvyšoval.

O Pištorovi se několikrát zmiňuje i Jan Zábrana v Celém životě. Kromě toho, že mu in memoriam věnoval rozsáhlou báseň (končící slovy „Sliny jak lacrimae Christi. / Sliny – a se žlučí místy. / A přišla lačná jak šakal / a řekla – už brzy, už brzy! / A Kristus pro něj plakal krvavé slzy“), zaznamenává i Pištorovy poslední dny na tomto světě. Tento zápis končí slovy: „4 dny, 10–9 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, mi zavolal. Zavolal a chtěl se sejít, ale já mu řekl: ,Hele, neser furt, mám fofr. Je to tak důležitý, nemůže to počkat do příštího tejdne?‘ A 4 dny, 10–9 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, řekl do telefonu: ,Dobrý, to může počkat!‘ A o tom, že spáchal sebevraždu, jsem se dověděl až s dvoudenním zpožděním.“

Jiří Pištora se 26. 9. 1970 otrávil plynem. Jeho extrémně citlivá povaha neunesla (kromě existenčních a osobních problémů) obrovský tlak, kterému jej vládnoucí režim vystavil. Seznam zmarněných životů a talentů, které mají komunisté na svědomí, se ten den rozrostl o další jméno. S tímto faktem už dnes nic nenaděláme; můžeme však Pištorově tvorbě zpětně přisoudit význam a místo, jež jí náleží, aby se z ní nestala další mezera v paměti.

 

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se