V nové knize se v ději vracím do Meziříčí padesátých let

V nové knize se v ději vracím do Meziříčí padesátých let

Michaela Horáková, Valašský deník, 5. 9. 2015

Valašský deník přináší rozhovor se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou z Valašského Meziříčí
Rozhovor na sobotu

Valašské Meziříčí – Před dvěma lety vyšla meziříčské rodačce Aleně Mornštajnové její debutová kniha Slepá mapa. Prvotina slavila u čtenářů úspěch, proto se ve spolupráci s nakladatelstvím Host rozhodla dvaapadesátiletá spisovatelka letos vydat Hotýlek. Nyní pracuje na třetí knize, jejíž děj zasadila do míst Valašského Meziříčí.

- Chtěla jste být spisovatelkou odmalička, nebo to přišlo až v pozdějším věku?

U nás se vždy hodně četlo. Už jako malá jsem věděla, že jednou chci napsat knihu. Proto jsem se také rozhodla studovat jazyky, protože při studiu jazyků je ke psaní úplně nejblíž. Řadu let se živím jako překladatelka z angličtiny a mohu potvrdit, že od překládání je to k psaní už opravdu kousek.

- Kdy přišel ten spouštěcí moment a vy jste si řekla, že se opravdu pustíte do psaní?

To bylo v době, kdy jsem si uvědomila, že všechny mé oblíbené autorky jako Jane Austinová nebo sestry Bronteövy se nedožily ani čtyřicítky. Proto jsem si řekla, že pokud už bych tedy měla opravdu něco napsat, tak bych se do toho měla pustit. A faktem je, že když už byly děti odrostlé, měla jsem více času. U mě to vždy všechno hodně záviselo na čase.

- Svou první knihu jste psala hodně dlouho…

Jak se to vezme. Slepou mapu jsem psala deset let, ale bylo to proto, že jsem se psaní věnovala především o letních prázdninách na chalupě, když jsem měla více volna. Jinak si ale myslím, že knihu dokážu napsat za vcelku krátkou dobu.

- Sednete za počítač a pustíte se do psaní?

Většinou si sednu za stůl a přečtu si po sobě text z předcházejících dní. Všechno kolem sebe vypnu, pak zavřu oči a soustředím se na první větu, kterou chci napsat. Když napíšu první větu, tak už potom chytnu a psaní mi problémy nedělá.

- Josef Škvorecký kdysi řekl, že svého Inženýra lidských duší napsal jako skládačku útržků, kterou posléze lepil dohromady. Jak píšete vy?

Kdysi jsem četla zajímavý rozhovor s Johnem Irvingem. Říkal, že když píše knihu, tak ví úplně přesně, o čem bude. Pak se pustí do psaní poslední věty a následně odstavce. A prý se mu ještě nikdy nestalo, aby se do toho konce netrefil. Já ale píšu chronologicky. I když se mi stává, že po nějaké době si část textu pročtu a něco doplním.

- Málokdo asi ví, jak dlouhá je vlastně cesta od napsání k vydání knihy. Jaký je příběh vaší prvotiny?

Z nakladatelství se mi ozvali za půl roku potom, co jsem jim text poslala. Zařadili mě do edičního plánu na další rok a samotné vydání knihy pak už příliš dlouho netrvalo. Kniha musí projít nějakými korekturami. Potom to projde jazykovou úpravou, ale to už jsou většinou jen maličkosti. Musím říct, že v podstatě moje první knížka jak byla napsaná, tak také vyšla.

- Kdy jste začala psát Hotýlek?

Knihu jsem měla rozepsanou už v průběhu vydávání Slepé mapy. Měla jsem už trochu víc času a navíc jsem věděla, že to psaní k něčemu vede, což je taky důležité.

- Říká se, že v republice jsou pouze dva spisovatelé, kteří se u nás uživí psaním. Předpokládám tedy, že píšete především pro radost.

Jak už jsem řekla, živím se jako překladatelka beletrie. Je fakt, že jako spisovatelka mám větší zodpovědnost, protože jsem to já, kdo musí vymyslet a vypointovat příběh. Nicméně mě psaní především baví, takže ano, dělám to především pro radost.

- Stejně jako mnoho jiných současných autorů se ve svých dílech vracíte do historie. Je tohle to, co chtějí lidé dnes číst?

Pro mladé lidi je to historie, ale pro mě a další spisovatele to zas až taková historie není. Tu dobu jsem zažila a například tvrdou normalizaci mám stále živě v paměti, protože to jsou věci, které člověk nezapomíná. Od začátku jsem věděla, co chci psát. Respektive jsem věděla, jaký příběh chci napsat. Je ale pravda, že děj se v průběhu psaní vyvíjí. O Slepé mapě se píše, že je to sága tří generací žen. To jsem ale původně ani neměla v plánu. Měl to být příběh především té prostřední z žen, Alžběty.

- Co je podle vás pro spisovatele úplně nejtěžší na psaní?

Nejtěžší je asi ten příběh ukončit. Vypointovat celý děj.

- Další knihu už píšete. Kdy se mohou čtenáři těšit na další Alenu Mornštajnovou?

Myslím si, že mám hotové asi dvě třetiny knihy, nejsem si ale jistá, zda už se chýlím ke konci. Knihu jsem chtěla už pomalu dokončit, ale teď jsem ještě dostala nápad, že v poslední části knihy změním vypravěče. Tím pádem se mi to trochu protáhne, ale stejně si myslím, že vydat knihu častěji než jednou za dva roky je hloupost.

- Naťuknete, o čem píšete tentokrát?

Přiznám se, že jsem si to v tomto případě trochu zkomplikovala, protože jsem děj umístila do Valašského Meziříčí. Znovu se vracím do historie. Tentokrát do padesátých let, kdy v našem městě epidemie tyfu připravila o život několik desítek lidí. Psát o konkrétním místě v konkrétním čase je složitější, ale kniha je na dobré cestě.

---

Alena Mornštajnová 

Rodačka z Valašského Meziříčí

52 let

Vystudovala český a anglický jazyk na Filozofické fakultě Ostravské univerzity

Pracuje jako lektorka angličtiny a překladatelka

Debutový román Slepá mapa sklidil u čtenářů velký úspěch. Kniha byla nominovaná na cenu Česká kniha 2014

Letos vydala román Hotýlek.

 

 

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se