Trojjediné Ohlédnutí

Trojjediné Ohlédnutí

Tvar | 18. 2. 2010 | rubrika: Dvakrát | strana: 2 | autor: Petr Šimek

Inka Machulková : Zamkni les a pojď. Host, Brno 2009

Ačkoli její poezie rozhodně stojí za pozornost, nepatří Inka Machulková k našim nejznámějším žijícím básnířkám. Snad střední a starší generace příznivců poezie si bude pamatovat, že vedle již legendárního Václava Hraběte patřily v šedesátých letech do okruhu autorů a pravidelných návštěvníků poetické kavárny Viola také I. Machulková a V. Čerepková. Ve své době byla nonkonformní poezie nejen této trojice silně ovlivněna právě kvetoucí americkou beatnickou literaturou a jazzem, přičemž některé básně byly psány přímo pro fúzi veršů a jazzu v pásmech instrumentalizovaných recitací. V roce 1963, to jest ve třiceti letech, vydala Machulková svůj debut, jemnou a ještě naivně dívčí sbírku básní Na ostří noci, v níž je však už dobře rozpoznatelný její umělecký talent a dar přesnosti či výstižnosti při zacházení s možnostmi jazyka. Vydávání zásadní, obsáhlejší a básnicky i osobnostně vyzrálejší druhé sbírky - Kahúčú (1969) v Československém spisovateli - bylo výrazně méně idylické. Autorka se totiž tou dobou vlivem nepříznivé politicko-společenské situace ocitla již v exilu v Německu. Právě v této knize najdeme nejvíce oněch nonkonformních a jazzových básní, které by mohly patřit k české, poněkud uhlazenější a méně „rozjeté" či „ujeté" variantě beatnictví. Dlužno však říci, že básnířka disponuje i jinými stylovými prostředky a že jazzový či nonkonformní element je pouze jedním z vícera autorčiných přístupů k realitě. Z exilu se Machulková do Čech ani po pádu zdejšího režimu natrvalo nevrátila. V roce 1979 se jí v Mnichově, kde dodnes žije, podařilo vydat v edici Poezie mimo domov sbírku Kámen komediantů, po níž se na dlouhou dobu odmlčela (výrazné básnické připomenutí následovalo až v roce 2006, kdy jí v Hostu vyšla sbírka Neúplný čas mokré trávy). Z Kamene komediantů je silně patrná zkušenost exilu, odcizení, absurdity, prázdnoty, hledání nového domova tam, kde není, přestože autorčina poetika pokračuje v mnohém, co přineslo Kahúčú. Vyrovnávání se světem a vlastním údělem je sice někde již prorostlé moudrostí, nadhledem a kontemplací přicházejícími s léty, jindy je však básnický subjekt záměrně stylizován jako dezintegrovaná osobnost, jako člověk propadající šílenství, beznaději a přeludům (podobně jsou vystavěny některé básně z poslední řadové sbírky z roku 2006).
Zamkni les a pojď je autorčiným výborem z jejích prvních tří sbírek, obsahuje však i básně, které byly publikovány časopisecky či ve sbornících, a dále několik čísel, které dosud zveřejněny nebyly. Z debutu Na ostří noci, jemňounce tkaného ze svěřovaných strachů a vábení, prvních milostných zmatení a zklamání, které v mladém citlivém člověku vyvolávají představu světa jako záludné noci, však Machulková vybrala pouze pět básní. Zdá se, že se chtěla vyvarovat právě onoho naivního pohledu na už dospělou skutečnost a veršů prozrazujících počáteční hledání výrazu, a sáhla k textům umělecky nejzdařilejším a nejvyzrálejším. Odpovídají výběru zhruba z poslední třetiny první útlé sbírečky. Pokud bylo její složení také vesměs chronologické, jako je tomu u nynějšího výboru, pak se bude jednat o poslední texty zahrnuté do debutu.
Těžištěm retrospektivy jsou ale básně s rukopisem dospělé, protřelé ženy vybrané ze sbírek Kahúčú a Kámen komediantů. Ty byly Machulkovou znovu přehlédnuty a na více místech podstatně zkráceny nebo upraveny, a tak svým rozsahem ve výboru vyniká pouze šestidílný cyklus Kraj okolo Magdaleny ze sbírky Kahúčú, který - ačkoliv není pro Machulkovou zcela typický - patří k tomu nejlepšímu, co napsala. Z těchto šesti básní, spojených evokací dříve zabydlené, nyní liduprázdné, zarostlé a chátrající oblasti v pohraničí, pocházejí též verše, po nichž dostal nynější výbor jméno: „Magdakteré leno, / zamkni les / a pojď." I v uvedeném cyklu je však naprosto určující téma samoty a opuštěnosti, které se prolíná dvěma autorčinými „dospělými" sbírkami. Machulková obvykle nedodržuje veršová a rytmická schémata, ke shodám dochází spíše ledabyle, náhodně, spontánně, což by snad mohlo hovořit pro snahu autorky o autentickou výpověď bez potřeby na odiv stavěné artistnosti. Touha po pravdě se ukazuje i ve významové stavbě veršů: „Nehasím co mě nepálí / ale ptám se na jméno / poctivého." Jinde se tato touha mění ve výtky vůči prolhané době: „Věty v novinách, věty na schůzích / nesouhlasí s rasovým útiskem černochů / a předseda uličního výboru / odmítá bydlet v jedné vile / s cikánskou rodinou." (Z básně Neptejte se mě na marxistickou filozofii!) Nacházíme však i básně, které jakoby pokračují v dívčím vidění světa z debutu, jsou více symbolicky zatížené a často i milostné (Bílý dvorec, Píseň), v nich také autorka specificky pracuje se svou nejtypičtější barvou - bílou. Jen v náznaku se nyní můžeme tázat, zda je jí myšlena naivita, dětství, ukryté i přes dospělost v člověku, symbol ideality, čistoty, lásky apod. Protikladem vůči takovým textům jsou pak ty, v nichž se subjekt básně identifikuje s hospodskými komunitami a hudebníky, podává v nich svědectví o sociální situaci těch „dole" prožité na vlastní kůži (chudoba, alkohol, režimní zákazy). Tomu odpovídá i užití hovorové jazykové vrstvy a někdy proklamativní, buřičský tón: „A jakýpak jazz v těchhle putykách! / Pivo pijeme! / V kytarách dřepíme..." (Název básně podle prvního verše.) Podobně nonkonformní nádech mají i Pouliční blues nebo vícedílná skladba Bezstarostný noční twist, svůj obsah předznamenávají už v názvu.
Básně sbírky Kámen komediantů pak přinášejí opět jistou proměnu optiky. Autorka je vystavena hluboké prázdnotě, která ji přivádí až k šílenství (báseň Ráno mi sedlo na mozek končí: „Jezinky mi vyzobaly / dlouhou chvíli štěstí"), do veršů se prolamují záznamy snů: „Řekni mi / jak se chytaj růže / tady asi ne / jsem tady v jiném snu" (z básně L´important c´est la rose). Jindy jsou verše psané jak pro skandování do hudby, snad ještě více asociativně a uvolněně, než tomu bylo dříve, proud vědomí je rytmizován jen návratnými verši a motivy (báseň Valčík pro Chaplina vznikla na základě inspirace stejnojmennou jazzovou skladbou). Vedle polohy existenciální, spojené obvykle s motivy exilu, odcizení, samoty, absurdity (motiv člověka jako komedianta), úzkého prostoru bytu, polovičatě naplněného vztahu k partnerovi a citované polohy asociativní či jazzové najdeme zde též několik krátkých, ale silných básní reflexivního rázu (V předvečer, Na třech kopcích). Celkově vzato bylo pro mě čtení výboru Zamkni les a pojď příjemným a nečekaným setkáním. Vydání této knížky je záslužné i zasloužené. A nechť už nejsou básnířky a básníci, na které by se zapomínalo.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se