Tři poztrácené ráje

Tři poztrácené ráje

Milan Děžinský: Tajný život, Host, Brno 2012

Petr Halmay: Ledolam, Opus, Zblov 2012

Štěpán Nosek: Na svobodě, Opus, Zblov 2011

Všichni tři vydali v posledních letech novou sbírku. Ledolam Petra Halmaye (1958) a Tajný život Milana Děžinského (1974) jsou loňskými novinkami, knížka Na svobodě Štěpána Noska (1975) nese vročení 2011. Všichni tři mají své prvotiny dávno za sebou, nikdy nebyli žádnými chrliči sbírek, slov či vidin, ale vždy tíhli k pozorným básnickým reflexím a citlivým diagnózám.

Generačně spřízněni jsou Děžinský s Noskem, zatímco dílo o dekádu a půl staršího Halmaye příznačně zabarvuje deziluze a rozladěnost z toho, co (ne)přináší nová doba. Ale i jeho dva mladší básničtí druhové sledují současnost vcelku odměřeně a obezřetně; jejich očekávání nejsou velká, nehodlají se spálit. Nicméně bude to právě nová doba, co nakonec básnické trio úzce spojí. A spolu s ní i jemně vyladěná senzitivita, která dobu ohledává a diagnostikuje, mnohdy nepřímo, jako vedlejší efekt velmi osobních reflexí, o to však hlouběji a působivěji.

Halmay, Děžinský a Nosek jsou z rodu básníků svrchovaně reflexivních. Nechtějí být hluční, nehodlají dobu napodobovat či sugerovat ji pomocí jejích vnějších projevů a doufat tak, že se zeitgeist nějakým způsobem ve verších „vyzrcadlí“. I tvůrčí spodoba může být legitimní a účinná, tři básníci, o nichž je tu řeč, však pracují jinak. Nerezignovali na básnickou meditaci, jemné rozměřování a rozlišování toho, co zakoušejí. Nechtějí si nasazovat žádné masky, skrývat se ve stínu stylizace, nevzdali se pozice těch, kdo v textu otevřeně mluví sami za sebe, komentují, sdělují svůj nález o světě.

Je jim společná přirozená potřeba, schopnost i ochota být velmi osobní, intimní. To je pro ně poezie: vydávat se k podstatným životním záchvěvům a pocitům, odhalovat jejich tvar, vůni, barvu, smysl a postupně z nich skládat celou mapu osobní existence. U všech tří máme po přečtení jejich sbírek pocit, že jsme se seznámili s osobní výpovědí, nikdo se nás nesnažil oslnit, porazit, přesvědčit o své pravdě. Byli jsme jen přizváni ke spoluúčasti na lyrickém „deníku“, jenž má primárně cenu pro samotného autora, je záznamem jeho proměn, vztahů ke světu i k sobě, prožívání zdejšího času.

Hák na konci přítmí

Ztracený ráj je zmíněn již v první básni Ledolamu Petra Halmaye. Světla na druhém břehu, jejich mihotavý odraz — to je ztracený ráj. Vlastně ráj, jenž ani nikdy nebyl, cosi od počátku nedosažitelného, zapovězeného. Ráj, jenž přebýval vždy jen v onom ztracení. Pocit ztráty a odeznělosti, vnitřní absence, je odhalován a žit ve všem, je příznakem všeho. Padá list — a člověk jen „animuje“ svůj lidský příběh. Měníme svůj život (třeba se přestěhujeme k ženě), ale po čase jen seznáme, že „realita ničí sebe samu“. Skutečnost uplývá, nemá se čeho zachytit; jen kdesi v přítmí na konci skladištní rampy trčí do prázdna „hák“ — čeká, nečeká, lidský, nelidský, surový, lhostejný, významuplný — anebo zcela marný.

Toto vše je básníkův privátní svět, zároveň však cítíme a z různých drobných indicií uhadujeme, že jde také o jakési resumé doby, dobového či generačního pocitu. Halmayovy verše na první pohled působí křehce a subtilně, po čase však námi až otřese, jak radikální zprávu nesou. Melancholie je zde absolutní; čas k ničemu nevybízí, nic neskýtá; nese jen vábivý, ale navždy unikavý odlesk sebe sama.

Ledolam je zdrženlivá, noblesní a nenaříkavá, přitom naléhavá až palčivá výpověď člověka, jenž prošel zklamáními docela osobními, ale také jaksi propadl sítem obecných společenských dějin, octl se na jejich okraji. Jediný záchytný bod v tomto klidném smutku je minulost a její chvějivá světla, ten potracený ráj. Přičemž rozumově víme, že i minulost byla nějak nepřijatelná a horší, než se dnes zdá. Nakonec tedy nelze než „vynalézat / nějaký přesně / nepopsatelný čas“. Klíčové slovo „přesně“ je zde užito nejednoznačně: jde o čas, jejž nelze přesně popsat? Anebo paradoxně o samu nepopsatelnost, jež je svrchovaně přesná?

Doba je u Halmaye rovnou — „praskání obvodových zdí“. Něco zásadního je jinak, to, co přirozeně drželo pohromadě, se hroutí. Proces je sledován s potlačenou bolestí a výčitkou, v zásadě ale jako cosi přijatého a nevyvratitelného. Dějiny jsou nahlíženy v jejich existenciální bezútěšnosti. Doba je však též čekáním na vlastní podobu a pravou tvář; průnik intimního a dějinného je těsný, absolutní. Básník se nemůže vyjmout z času, ale zároveň mu ten čas zoufale nepatří. Ve spodním plánu se pak Halmayovy reflexe nevyhnutelně týkají i toho nejzazšího, totiž smrti. Perspektiva smrti dodatečně ozřejmuje nepopsatelnost, nezachytitelnost času a žití, ukotvuje je a bere pod svá „ochranná křídla“.

Sníh a nejistota

„Sníh si už není jistý ničím, ani zemí“ — i zkraje Noskovy sbírky Na svobodě jsme uvedeni do světa, kde „ráj“ byl poztrácen ve vrstvách, jež se nejednoznačně překrývají, jedna druhou stíní, vedou spolu „spor“. Nosek se z trojice nejpřímočařeji věnuje duchu doby a času, jeho verše jsou chvějivé reflexe epochy po konci dějin, dokonce přímo „po Osvětimi“, na niž naráží první oddíl knihy nazvaný „Adorno“. Básník se opět úspěšně uchyluje k poetice minuciózní fotografické deskripce, využívá různé aspekty fotografické techniky, přidává filmové aluze (Solaris), jindy lyrický akvarel či intimní meditaci protne přemrštěným intelektualismem („litorální nuda“), jenž ještě zvýší dojem cizoty, odtažitosti a statičnosti.

Fotograficky ztuhlá skutečnost dokáže podivuhodně přetlumočit momentku aktuálního času a autorova vlastního nitra. Rozmazaný cíp fotografie v terezínském muzeu, znázorňující pochmurný lednový apel tisícovky vězňů, dovede básníka nevývratně k jemu samému: „Jsi kterýkoli z nich.“ Prudký kontrast intimní empatie s chladem „mrtvého“ muzeálního dokumentu je až ohromujícím způsobem výmluvný: Co je to za čas, který žijeme? Bezpečně vzdáleni od krutosti dění, jsme přesto aspoň uvnitř svého vědomí této krutosti stále vydáni? Skončí to někdy? Má to někdy skončit? Nalezneme svůj opravdový čas? Budeme někdy se vší závažností také my těmi lidmi z mrznoucího apelplacu? Či jsme jimi už teď, třeba když se vykláníme ze školního okna, pozorujeme cosi zcela nahodilého a prchavého, ba odtamtud zaslechneme „jakoby už téměř lidský smích“? Nosek instinktivně konfrontuje nestálost naší fragmentarizované banality se skrytými, naslepo uhadovanými podstatami, které nám stále unikají, vždy zapadlé za okraj, mimo obraz.

Zeitgeist a princip zdviže

Milan Děžinský se zdá být ze všech tří autorů nejsmyslovější, nejnaturalističtější, nejvíce spjatý s přírodou, ale i s mýtem. Snad je též básníkem „nejpozitivnějším“. Ve sbírce Tajný život najdeme i nezáludné, leč důvěryhodné verše jako: „sladkost prosycuje květnový den“ nebo „dřevo slastí vlhne“. Vládne zde skrytá konspirace přírody, její krásy i „hnusu“, růstu i hnití, rozpadu i rozpuku. Narazíme na obraz dvou ptačích kostřiček držících se v objetí, dokud je „nové zrození nerozdělí“. Také Děžinský je subtilní detailista, jenž samozřejmě vnímá i rub a odvrácenou stranu věcí a času, přesto pro něj trvání neznamená imanentní úzkost, ale někdy až biologicky prosté souznění. Soužití.

Děžinský se probíjí k duchu doby z okrajů, zajímají ho věci „utajeného zrodu“, tlející, uvízlé, hadry naplavené kamsi do větví, jichž se tak „dětsky“ drží. Ostatně celá Děžinského sbírka je titulem zasvěcena „tajnému životu“, probíhajícímu kdesi vespod, na odvrati, pod nánosem banalit. Ba dokonce hra na tajný život může být natolik opravdová, že se tajným životem stane sama zdůvěrnělá, přijatá banalita. Tajný život co věčný protiproud: nic není tím, čím se to zdá; vše v sobě nese i svůj převrácený obraz. Tělo se (v básni „Gravitace“) nevrhá proti podlaze zdviže, ale zdviž proti tělu; nespějeme ke konci, ale to konec se řítí proti nám, nehybným a z principu smířeným. Vše má svůj protipohled — svou naději. Děžinský není básníkem úzkosti, ale zeitgeist se u něho otevírá novým proměnám a možnostem. To čas se žene odněkud odspodu proti nám, zatímco my v kabině zdviže na chvíli stojíme pevně a spolehlivě, sami v sobě tkvící, neseni časem, ale i svým pevným ukotvením. Soužití výšky s hlubinou.

Poezie v dnešní době zůstává velkou částí veřejnosti oslyšena. To však neznamená, že přestala nabízet seismograficky jemné záznamy ducha doby i stavu lidské duše. Tři básníci, o nichž byla řeč, jsou toho důkazem.

 

Jan Štolba

Autor  je básník a kritik.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se