Tlusté knihy o malých životech

Tlusté knihy o malých životech

Hana Ulmanová, Lidové noviny, 12. 8. 2017

Dva objemné romány autorek, které můžeme považovat za americké, avšak přináležejí k tamním etnickým menšinám, vyšly v minulých měsících česky. Jde o díla Chimamandy Ngozi Adichieové (narozené roku 1977 v Nigérii) a Hanyi Yanagiharové (narozené v roce 1974 na Havaji). 

Otec Chimamandy Ngozi Adichieové byl v jihovýchodním nigerijském městě Nsukka univerzitním profesorem a její matka pracovala na vysokém administrativním postu. Vdevatenácti se Adichieová rozhodla přesídlit do Spojených států amerických, kde na magisterské úrovni vystudovala jak tvůrčí psaní, tak africká studia. Píše literaturu faktu, povídky a romány, z nichž ten druhý, Půl žlutého slunce, vyšel česky v roce 2008 (originál publikován roku 2006) a autorka za něj získala Orange Prize – jako první spisoval(ka) afrického původu a jako vůbec nejmladší laureát(ka) této pocty. Roku 2013 byl tento příběh o lásce a nenávisti, zasazený do autorčiny rodné země, zfilmován v nigerijskobritské koprodukci nigerijským režisérem Biyim Bandelem. 
Prozatím největší uznání si vydobyl autorčin třetí román nazvaný Amerikána. Za oceánem vyšel roku 2013 a autorce vynesl Národní knižní cenu kritiků. Dnes Chimamanda Ngozi Adichieová žije střídavě v USA a Nigérii. Práva na filmovou adaptaci Amerikány zakoupila mexicko-nigerijská, v USA pracovně usazená herečka a režisérka, držitelka Oscara Lupita Nyong’ová. Otec Hanyi Yanagiharové, lékař, náležel ke čtvrté generaci přistěhovalců na Havaji, matka pocházela z korejského Soulu. Yanagiharová debutovala roku 2013 románem The People in the Trees (vloni vyšel slovenský překlad v bratislavském Slovartu pod názvem Lesní ľudia) a o dva roky později následoval Malý život, román, který se probojoval do užšího výběru jak na Man Bookerovu cenu, tak na Národní knižní cenu – a na nějž reagovali někteří američtí čtenáři, kupříkladu prostřednictvím Twitteru, značně emocionálně. 
Ač se to na první pohled nezdá, oba romány toho mají hodně společného. Ústřední pozornost věnují postavám patřícím k minoritám, a tudíž tématům plynoucím z jejich psychologického rozpoložení a společenského postavení. Obě díla nadšeně vítali levicově zaměření recenzenti. Do obou se naopak opřeli kritici konzervativnější, a sice proto, že do debat o rasách, třídách, genderu či sexuální orientaci podle nich nepřinášejí nic nového – a navíc, soudí tito kritici, prostě nejsou dobře napsané. 

Zamčená ve světě mužů Hrdinkou Amerikány je dospívající Ifemelu, která – podobně jako spisovatelka – přesídlila za lepšími příležitostmi do USA z Nigérie, kde se jí přitom ani za vlády tamní vojenské diktatury zásluhou rodiny nedařilo zrovna špatně. V Severní Americe je pro své okolí v prvé řadě černá, a to jinak než v rodné Africe; chce-li v duchu amerického snu uspět, musí si například nechat "vyžehlit" přírodní vlasy v kadeřnictví, kde všechny ostatní ženy zcela propadly takzvaným nollywoodským filmům. I její životní osudy se – ovšem ironicky – odvíjejí jako sentimentální milostný příběh ze stříbrného plátna: ve Spojených státech nejprve chodí s bohatým bílým liberálem, pak pro změnu s afroamerickým intelektuálem, s nímž také prožije předvolební kampaň Baracka Obamy. Načež se vrátí do nigerijského Lagosu ke své první lásce Obinzemu. Z toho se mezitím – po neblahých zkušenostech vLondýně (trauma nelegální práce a fingovaného sňatku) – stal v nově demokratické, ovšem nadále notně zkorumpované zemi boháč, a to i díky tomu, že si v rámci obrácení rasových rolí najal bělocha, který se vydává za generálního ředitele jeho firmy obchodující s nemovitostmi. 
Obinze je v něčem až hemingwayovskou postavou, která k bohatým cítí "odpor i touhu zároveň". O Západě má zprvu romantické představy formované četbou děl spisovatelů Grahama Greena, Marka Twaina a Jamese Baldwina, brzy však zjistí, jak se mu protiví hovory anglické liberální střední třídy točící se kolem lovu lišek. Ještě kritičtější je Obinze k americké kultuře s jejím horečným optimismem, který mu připadá, jako by byl převzat z komiksů, a jenž se dle něho projevuje "pokyvováním hlavou, neustálým úsměvem a přehnaným entuziasmem". Ostatně téhož si všímá u Nigerijců, kteří se v několika uplynulých letech vrátili z USA do vlasti a jimž hrdí starousedlíci přezdívají Amerikáni, třebaže sami nevědomky přejímají cizí hodnoty – jako kupříkladu Obinzeho žena Kosi a její obdiv k britským a francouzským školám… 
Ano, obrovský, přelidněný Lagos (dnes čítá zhruba patnáct milionů obyvatel) se překotně mění a je plný reklam, mobilů, billboardů a samozřejmě odpadků, ovšem postavení žen se v něm mění jen zvolna, jestli vůbec: hodně Nigerijek je doslova posedlých bohem, některé jsou vydržované a všechny bez výjimky se utkvěle baví o manželství. Není divu, že do tohoto prostředí zpětně hladce zapadne i vždy svými muži definovaná Ifemelu. Ta se sice v Americe prosadila vlastním přičiněním, blogem nazvaným Rasovna aneb Různé postřehy neamerické černošky o amerických černoších (dříve známých jako negři), její místy vtipné komentáře se však nesou výhradně po trajektorii mírného pokroku v mezích zákona: jako když tvrdí, že slovo "tlustá" není v USA politicky korektní, nicméně občas je pravdivé, nebo když si všimne, že americký vzdělávací systém žáky povzbuzuje, aby mluvili o ničem. Ona – dle některých kritických hlasů – vychvalovaná "radikálně defamilierizovaná verze západní společnosti africkýma očima" to však není ani náhodou. V posledku se zdá, že nejpronikavěji současný stav americké kultury glosuje Ifemelin otec poté, co ji navštívil v Baltimoru: "Nerozuměl americkýmzprávám, protože i v těch seriózních teď zaznívají výrazy jako vydesignovat a selfíčko," což vnímá jako "projev definitivní infantilizace a informalizace Ameriky" a "předzvěst konce amerického impéria". 
Škoda že se náhledem, který uplatňuje Ifemelin otec, neřídila samotná autorka při koncepci románu jako takového, že postřehy o otci jsou pouhé jednotliviny a že radikalismu a ironie je v něm poskrovnu. Periodikum New Stateman označilo jazykově plochý text Adichieové (nepočítáme-li povrchové ozvláštňování slovy i obraty z jazyka zvaného igboština, jímž hovoří miliony příslušníků kmene IgbovNigérii) za pouhou antologii příkladů s přespříliš kazatelským a snaživě polemickým tónem, což je bohužel pravda. Celá tahle ambiciózní próza se finálně čte jako jeden velký blog. Spíše než společenskou satirou rozpínající se přes kontinenty je průměrně humornou romantickou komedií. 

Sentiment a kultura oběti Román Malý život je svého druhu homosexuální kniha. Ukazuje možnosti a omezení přátelství a lásky mezi čtyřmi muži (jinak autorka patrně je, jak rozpačitě podotklo několik recenzentů, heterosexuálka). Jde o kvarteto spolužáků z univerzity v Nové Anglii, kteří se přestěhují do New Yorku, kde chtějí vyšplhat po společenském a ekonomickém žebříku. Willem je začínající herec, DžejBí se snaží prosadit jako výtvarník, Malcolm se živí jako architekt, Jude je právník a právě na něho se upíná hlavní pozornost, respektive na jeho tajemnou minulost. Ta je, jak se postupně vyjevuje, plná utrpení, na nějž Jude léta reaguje sebepoškozováním, které je tu jednak symptomem zranění, jednak ovšem i mechanismem přežití. (Podle autorky jsou důsledky pohlavního zneužívání v dětství horší pro muže, neboť je zbaví jejich maskulinity – a okolí od nich ani neočekává, že by se měli s něčím takovým svěřit). Násilí je zde zobrazeno explicitně, detailně, a navíc je těch tragédií a katastrof až moc – na což spisovatelka odpověděla vyjádřením, že chtěla všechno přehnat: hrůzu i empatii. 
To by jako záměr nemuselo nutně vadit, kdyby ta hrůza nebyla podávána značně repetitivně, melodramaticky a nádavkem s falešným sentimentem (jakého je prost třeba román Dorothy Allisonové z roku 1992 Parchant z Jižní Karolíny, který v překladu Zuzany Joskové vydalo pražské nakladatelství Romeo vloni; tato kniha byla roku 1996 zfilmována Anjelikou Hustonovou). Jak poznamenal recenzent deníku New York Times DanielMendelsohn, Malý život je prezentován výhradně coby příběh oběti a v dnešních USA rezonoval i proto, že povzbuzování mladých lidí, aby sami sebe vnímali coby oběti profesorů, spolubydlících, institucí či historie jako takové, se bohužel stalo normou a je symptomem nynější éry úzkosti. K čemuž se v nedávném rozhovoru vyjádřila i uznávaná prozaička Claire Messudová, podle níž dnešní americká kultura vyznává nezdravý a nebezpečný kult oběti: Spojené státy se stylizují do role oběti ať už islamistů, anebo kupříkladu nelegálních přistěhovalců. 
Román Hanyi Yanagiharové je bytostně americký v tom, že s téměř utopickým étosem opěvuje možnosti New Yorku a společenského vzestupu v něm, což je ilustrováno na kariérách všech čtyř hrdinů. Zprvu se například stravují v levných restauracích čínské čtvrti, kdežto po několika letech vlastní luxusní byty. Navíc je ten rozsáhlý text módně americký v tom, že postavy jsou vykresleny jako multirasové (třeba Malcolm je vlastními slovy "postčernoch") a jejich sexualita není stabilní, nýbrž v pohybu. A typicky americký je Malý život ve vykreslení anonymních motelů podél dálnic, v nichž Jude jako dítě strávil požehnaně času... 
Až programově neamerický je Malý život naopak tím, že Juda nalezence nečeká obdobně šťastný konec jako ve viktoriánské literatuře: nejenže nezdědí jmění, ale nikdy ani nezjistí, kdo byli jeho biologičtí rodiče, a navzdory veškerým rozptýlením v podobě večírků či cestování neunikne rokům ponížení a hanby. Jeho životaběh tak radikálně popírá možnost spásy a příslib nové identity a nového začátku: což je jediný realistický prvek obsáhlé a pohříchu monotónní prózy, již Christian Lorentsen v London Review of Books nelichotivě nazval "děsivou litanií". 
Připusťme, že lze na Malý život nahlédnout i opačnou a veskrze pozitivní optikou tak, jak to činí ve velice solidním doslovu k českému vydání Pavel Kořínek. Nicméně autorka přítomné recenze je nucena tentokrát dát v obou případech za pravdu hlasům z té druhé strany názorového spektra. 

Oba romány věnují pozornost postavám patřícím k minoritám, a tudíž tématům plynoucím z jejich psychologického rozpoložení a společenského postavení 

KNIHA TÝDNE Malý život Hanya Yanagihara V překladu Petry Diestlerové a s doslovem Pavla Kořínka vydal Odeon, Praha 2017. 640 stran. 

KNIHA TÝDNE Amerikána Chimamanda Ngozi Adichieová V překladu Petra Štádlera vydalo nakladateleství Host, Brno 2017. 552 stran.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se