Tak trochu báchorka; přesto záslužná

Tak trochu báchorka; přesto záslužná

Dora Kaprálová, 25. 11. 2005, MF DNES

Jiří Hájíček má v současné české próze solitérní a přesto nezaměnitelné postavení. Viděním světa je až zaťatě jednolitý a svůj, snad i proto tendence prominout mu lecjaké formální zaškobrtnutí. Týká se to i románu Selský baroko.

Spisovatel, bankovní úředník, devětatřicetiletý Jihočech. Všemi těmito nesourodými údaji je možné ocejchovat Jiřího Hájíčka.
A zdá se, že přesně tohle rozhraní („únikový“ svět literatury, realita solidní profese a melancholie jihočeské krajiny) utváří otisk a současně mantinely Hájíčkova rukopisu.
Už povídková prvotina z roku 1998 Snídaně na refýži (Hynek) ohlásila, že do hustě tuzemské prózy přibyl prozaik, který v povídkách z dusivého maloměsta dokáže „vyvlávat“ zázračné lyrismy na hranici totální banality. Obraznost Hájíčkova debutu místy zjitřenou citlivostí a empatií upomínala dokonce raného Trumana Capoteho.
Další dva romány (Zloději zelených koní i Dobrodruzi hlavního proudu) měly podle většiny kritiků sestupnou tendenci. Přitom i v obou těchto prózách se Hájíček pohyboval ve svém důvěrně známém prostředí jižních Čech a oba hrdinové (shodou okolností nesoucí jméno Pavel, stejně jako hlavní postava posledního Hájíčkova románu Selský baroko), byli konfrontováni s tvrdou realitou raného kapitalismu. Na začátku se jevili jako idealističtí Honzové z pohádky, končili jako poučení, přesněji skeptičtí Honzové - leč bez ztráty ideálu. Koneckonců i v další povídkové knize Dřevěný nůž zůstal Hájíček věren svým outsiderům - pozoruje figury maloměsta, proměny jejich představ o tom, kterak žít - to vše na pozadí politických změn osmdesátých a devadesátých let. Trochu kostrbatě se snažím na Hájíčkovi obhájit fakt, že je autorem stále téhož příběhu a téhož nehrdinského smolaře, kterého jen transformuje do různých podob a situací. A právě to je zřejmě, spolu s občasnou rozvleklostí kapitol či papírovými dialogy, důvodem ke kritickým výtkám. Na stranu druhou - ačkoliv Hájíček tvoří spíše solidní mainstream - vkládá do románů sám sebe, zastřeně a nespekulovaně.

Padesátá léta tak už konečně promluvte

Nezpracované téma „temných padesátých“ se čím dál častěji objevuje i v románech autorů, kteří se narodili až na přelomu padesátých let či v letech šedesátých. Z posledního roku jmenujme alespoň dva -Za trest a za odměnu Anny Zonové, a novelu Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče. Z obou formálně precizních knih je však cítit jistá apartnost, nechtěná schematičnost vidění. Hájíček je naprosto jiný typ autora - v románové konstrukci je mnohem lajdáčtější, úvodní kapitoly, zejména pak quazikoketní dotazy, jimiž tajemná Daniela z Prahy v oblastním archivu znervózňuje mimoňského Pavla, působí až bezděčnou komikou, jako bychom se ocitli v prvorepublikově distingovaném namlouvání. Jenže i tohle je vyváženo základní přesvědčivostí hlavního vypravěče. Ten je natolik plastický, že mu nakonec odpustíme i rozmazané figury kolem (svůdkyně Daniela je totiž skutečně spíš stínem, než propracovanou postavou).
Hájíček se vlastně - tak jako obvyklespoléhá jen na autentičnost svého nehrdiny. A pokud román čteme empaticky výhradně jeho očima, je vyhráno.
Pavel Straňanský je rozvedeným pětatřicátníkem s „holým zadkem“, jak ho častuje jeho prakticky založený bratr. Je ale outsiderem i mezi svými hospodskými kumpány. Už jen tím, že ve vsi žije v barabizně s opuštěným starcem, že jeho jediným majetkem je laptop, jediným snem poznat co nejvíce rodokmenů a jedinou láskou syn Hynek z rozvedeného manželství. Pavel působí skutečně jako nalomený člověk, který veškerou energii vkládá do zpracovávání genealogií. Činí tak na zakázku, ale jeho živnost se mu stala posedlostí. (I to je ústřední Hájíčkovo téma, vzpomeňme na hledače vltavínů z románu Zloději zelených koní!).
Tyto reálie tvoří teprve předehru k postupnému odhalování pokřivených osudů z padesátých let v obci Tomašice.
Před čtenářem vyvstává příběh vesnické krásky Rozalie Zandlové a příběh udání, které přivedlo několik sedláků do vězení.
Za pozornost stojí, že Hájíček (potažmo vypravěč Pavel) rozjímá s neskutečnou empatií o starých lidech, i onu objevenou Rozalii Z. veze nakonec jeho pohledná ctitelka Daniela do rodné vsi, protože hrdina se při představě, jak jde stará žena pěšky z nádraží, o holi, zachvěje chladem. Naopak o tom, jak se nakonec Daniele přece jen podaří Pavla svést, autor s nápadnou cudností pomlčí. Román nakonec vyústí v ostrém, bohužel však až příliš vyfabulovaném konfliktu mezi Pavlem a Danielou, z níž se překvapivě vyklube jakási Matahari, mladá žena mstící se za osud svého děda, sedláka Jirchy. Který princip je spravedlivější? Udělat za vším tlustou čáru, odpustit, či naopak potrestat a pomstít se, jak hlásá Daniela? - takto jednoduše lze popsat vyhrocený rozkol mezi idealistou Pavlem a pragmatičkou Danielou. Hájíček rozuzlením dostál „závažnosti“ románu. Za jakou cenu však? Z románového konce visí jak strašák břímě tezovitosti a celý příběh staví do světla jakési literární báchorky -byť záslužné, potřebné a poctivě napsané.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se