Světla ve tmě Jana Balabána

Světla ve tmě Jana Balabána

V rozhovoru pro časopis Host v roce 2004 spisovatel Jan Balabán řekl: "No tak já doufám, že je pro mne v tom Božím matrixu připraveno ještě tak patnáct dvacet lucidních let." Těch let bylo již sotva šest. K té luciditě, k onomu světlu a jasnosti, však zcela jistě směřovala.

Balabánova literární tvorba se navzdory předčasné a nečekané smrti (23. dubna 2010 – bylo mu 49 let) jeví jako kompaktní, zacelená a přirozeně uzavřená. Jeho už posmrtně vydaný román Zeptej se táty (2010) má rysy díla, v němž se spojila základní autorova témata do jednoho celku a tím se i jaksi formálně dovršila. Před Balabánem by po jeho vydání jistě vyvstala otázka, jak a kudy by se ubíral dál, což by jistě řešil se stejnou poctivostí a opravdovostí, s jakou přistupoval ke všemu.
Po prvních dvou svazcích jeho "spisů", jež zahrnovaly jeho beletrii, tedy romány a povídky, vyšly na sklonku roku 2012 ve dvou solidních konvolutech texty, které psal převážně příležitostně nebo jako závazek pro noviny. Obsahují jeho texty nebeletristické, publicistické a esejistické plus dvě hry: životopisnou perzifláž Bezruč?!, kterou napsal s básníkem a novinářem Ivanem Motýlem, a rozhlasovou hru na motivy "viny a trestu" Posedlí. Těžiště těch dvou edičně vzorně připravených knih tkví ovšem v oné publicistice, která je však pokračováním jeho beletrie jinými prostředky. Ne rozpuštěný, ale zapuštěný Jsou tu tedy články, které Balabán otiskoval v průběhu dvaceti let v různých tiskovinách, v 90. letech ještě převážně spjatých s jeho regionem, tedy s Ostravskem, počínaje přelomem letopočtu však stále víc i v novinách a časopisech celostátních, což souviselo jistě s tím, jak se etabloval v rámci české literatury – v roce 2005 byla jeho povídková kniha Možná, že odcházíme zvolena knihou roku v LN. Respekt u kritiky konečně snad i způsobil, že se začaly orientovat i pražské redakce, kterým chvíli trvá, než si všimnou někoho zajímavého mimo svá lokální doupata.
V druhé polovině nultého desetiletí patřil pak Balabán už k exkluzivním – přitom stále ještě ne zcela "provařeným" – jménům českého intelektuálního světa. Zněl vždy zajímavě, kriticky a velmi osobitě, přitom byl naprostým popřením výstřednosti či bizarnosti, jak to někdy u hlasů z periferie bývá – či jak se to od nich očekává a jak ony to naplňují. Balabánův hlas se naopak vyznačoval soustředěností a vážností, která opět ve srovnání s pražskými zvyklostmi, s tím sklonem věci zlehčovat, shazovat a ironizovat, zněla až jaksi cizokrajně a provokativně. Zdánlivý handicap ostravského původu se v jeho případě obracel v přednost, neboť z něj čerpal obsahy a kvality, které jsou obyvatelům "snazších" či spořádanějších regionů, natožpak pražského centra, odepřeny. Balabánův vztah k Ostravsku byl přitom nejednoznačný a nesentimentální, byl ale pozorný a poučený. Jeho eseje o Ostravsku jsou osobní a přitom nabité fakty, že se podle nich může orientovat i případný cestovatel do onoho neturistického kraje. Je to tím, že Balabán byl do něj všemi možnými způsoby integrován, ale nebyl v něm přitom "rozpuštěný", nýbrž zůstával v něm "zapuštěný" jako pevný, svým způsobem inertní pilíř, který jeho spisovatelskému zraku poskytoval oporu i rozhled.
Svazky jeho publicistiky poskytují příležitost projít si znovu Balabánovu autorskou dráhu. Jsou rozděleny do úseků tematických (články, statě, sloupky, eseje, rozhovory...), nikoli chronologických, ale i tak je možné z nich rekonstruovat Balabánovu cestu, která se v celku jeví jako velmi kompaktní a cílevědomá. Vždy byla spjatá s konkrétní životní situací, v níž se nacházel a z níž čerpal. V tom ostatně kopíruje jeho cestu beletristickou, která se vyvíjela a nějakou dobu jí trvalo, než našla své prostředky vyjádření. Začíná zhruba v době jeho prvních zralejších literárních pokusů, kdy se Balabán po studiích anglistiky v Olomouci (v rozhovorech vzpomínal na inspirativní prostředí, jmenovitě na semináře u Josefa Jařaba), vrátil koncem 80. let do Ostravy, kde byl pak od začátku 90. let zaměstnán jako technický tlumočník pro místní ocelárny. Tato profánní, ale jistě nikoli nezajímavá profese mu poskytovala realistické zázemí a styk s jiným prostředím, než k jakému by byl předurčen jako "pouhý" literát. Prakticky řečeno to též znamenalo, že co napsal, psal sice po "pracovní době", ale svobodně a promyšleně, netlačen termíny a závazky. V jednom rozhovoru popisuje svou tvůrčí metodu jako soustavné kroužení kolem látky, kterou v hlavě promýšlí a piluje, a teprve až když je hotová, sedá s ní k papíru – tedy k počítači. Též v publicistice si mohl dopřát podobný luxus.
Balabán tedy nikdy nebyl novinář profesionál, jak to bývá u literátů časté, neboť je to řemeslo jaksi nejblíže jejich spisovatelským ambicím, byť ve skutečnosti je jím často likvidují – výjimky existují. I díky tomu je Balabánovo "novinářské" dílo, přestože docela rozsáhlé, ochráněno textů nadbytečných, povinných, psaných tedy z jiných motivací než vnitřních, nebo aspoň přátelských. Jeho soustavnější publicistické psaní mělo několik látkových okruhů, ale soustavněji se týkalo vlastně jen jednoho oboru, výtvarného umění. To čtenáře jeho próz nepřekvapuje, neboť různé motivy z uměleckého, malířského a sochařského, světa se u něj vyskytují často, ale představu o vytrvalosti a podobě, s jakou o umění psal, poskytují až tyto svazky. Balabán byl s výtvarným umění spjat rodinně – jeho bratr Daniel je respektovaný malíř –, ale také společensky. Prostředí umělecké a bohémské Ostravy 90. let, jež je bez Balabánových bratrů těžko představitelné, mělo v Janovi svého důvěrného znalce, vykladače i vernisážového zahajovače – méně již kritika, za něhož by se ovšem nejspíš nepočítal. Krátké recenze, či spíše glosy či "úvody" do ostravských výstav uveřejňoval v regionální příloze MF DNES a v Ateliéru. Byly zpravidla vstřícné, ale obvykle také pozoruhodně věcné. Nebyl to metajazyk kunsthistorika, ale pokus popsat a vystihnout to, co vidí člověk, který má smysl pro viděné a jeho hodnoty. A v neposlední řadě to má rád – a umělce též.
Docela škaredí lidé Balabán se postupně pro kulturněji orientované rubriky stával jistotou, sháněly-li se po inteligentním textu či hlasu. Vynikající byly jeho rozhovory, které mu nebyly prostředkem sebeprezentace, ale plnohodnotným způsobem, jak doříci či jinak říci to, o čem psal ve svých prózách. Měl talent pro vystižení společenské situace, aniž by přitom použil jedinou ideologickou frázi. Aniž by to byla jeho ambice, přesně definoval životní situaci generace, která dorůstala v 80. letech a v produktivním věku byla, když se tu tvořil současný status quo: "Byli jsme takovou zalehnutou generací. Celou tuto společnost zatáhla těžká deka marnosti, plynoucí především z normalizace a hrozného zbabělství generace našich rodičů, čest výjimkám. Mladá generace vyrostlá téměř bez vzorů v generaci střední. Proto ty tendence k duševnímu zalehnutí na matrace, k pití a nihilismu. Generace, která ze sebe vydala trosky zmrzačené sebelítostí a iluzemi o obětovanosti, často sloužící jako alibi pro lenivost, sebepoškozování a diletantismus. Generace, která ze sebe vydala ty nejodpornější kariéristy, kteří už na počátku svého šplhání nevěřili ničemu. Dnes se tváří, že věří. Docela škaredí lidé." (Rozhovor pro Host, 2000)
Též řada jeho postřehů je dokonale přesná a čtenář na ně jen tak nezapomene: "Člověk, který čte, má zaujatou tvář." Nebo: "Kdo pije sám, pije s ďáblem." – i když u něj Balabán poctivě upozorňuje, že jeho pravým autorem je jeden jeho ostravský přítel. Balabán stejně jako zajímavě reflektoval své psaní, s empatií psal o svých literárních inspiracích a vzorech, které byly při svém rozsahu opět velmi kompaktní a dávaly jasnou představu též o jeho ustrojení. Blízcí mu mezi nimi nebyli autoři ornamentální a se sklonem k zaumnosti a komplikovanosti tíhl k realistům s osobním a existenciálním ručením: z Američanů to byl Carver, Faulkner, Steinbeck, Vonnegut, z Rusů Dostojevskij a Bunin, ne zcela běžný, ale logický byl jeho obdiv k dílu Heinricha Bölla. U českých autorů byl mnohem zdrženlivější, uváděl Jana Čepa a vážil si Ivana Jirouse, pak samozřejmě svých blízkých, básníka Petra Hrušky a pár ostravských přátel... Přátelství a solidarita jistě byly významným Balabánovým povahovým rysem. Samozřejmě nejvýraznějším literárním imprintem zůstávala Bible.
Případnost lidí a hovad Skvělé byly jeho příležitostné úvahy a zvláště pak sloupky, které od dubna 2007 psal jednou za měsíc do Respektu, v nichž formuloval stejně esenciální obsahy, kterými se zabýval umělecky. Poslední sloupek vyšel v dubnu 2010, týden před jeho smrtí: jeho obsahem je bezmocnost vůči vůli mladého života zničit se drogou.
Úcta k životu, právě tomu mrzačenému a nejvíce deformovanému, to byl refrén jeho psaní. V jeho základech byla nepochybně evangelická zbožnost, kterou neotřásl ani formální rozchod s církevním společenstvím, ke kterému náležel, jež ho formovalo a bez něhož si ho nelze představit. Balabán pocházel z rodiny s hlubokými českobratrskými kořeny, jeho otec, původem z Moravského Zábřehu, byl lékař, který byl na Ostravsko přidělen, když byl Janovi rok – jeho prázdniny u příbuzných se odehrávaly na Českomoravské vrchovině, jejíž malebnost tak kontrastovala s drsným prostředím ostravské aglomerace, kde trávil běžnou část roku. Tato vnější rozpolcenost mezi ošklivou každodennost, kterou přitom uměl vychutnat včetně jejích sebedestruktivních projevů, a duchem a smyslem prosvícenou svátečnost se v Balabánově charakteru spojila do zvláštní sloučeniny. S ní pak byl schopen rozleptávat krustu, která zůstává na povrchu skutečnosti, a dostat se, prosvítit se k jejímu jádru.
Ostravsko, evangelické zázemí, umělecké prostředí místní bohémy, čtenářské zážitky, to jsou podstatné biografické okolnosti, které se promítaly do obrazu jeho osobnosti a ta pak do jeho díla, včetně toho publicistického. Balabánova religiozita byla přitom pevně spjata s realismem ostrého pohledu. Byla to víra v Boha bez iluzí. Člověk jako on z ní spíš čerpal sílu k tvrdosti a upřímnosti než jednoduchou naději, spíš mu brousila hrany, než vedla k smířlivosti a relativismu. Na české poměry neobyčejně ostré (pro něj však typické) úvaze nad televizními reality show (LN, 2005) nazvané "Ti velcí bratři jsme my", napsal větu, která se čtenáři vpálila do paměti: "Vždycky jsem věděl, že v člověku je kus dobytka." Ta věta však pokračuje: "... konečně v biblické knize Kazatel se píše, že,případnost lidí a případnost hovad jednostejná jest‘, jenom jsem si to poslední dobou jaksi nepřipouštěl." Tuto i Písmem svatým potvrzenou skutečnost si připustit, ale nejen připustit, ještě ji konstatovat a umělecky vyjádřit, a přitom si nepřestat života vážit jako daru, který je člověku svěřen, to bylo velkým Balabánovým tématem. Ať již ho svěřoval textům s vyššími, či nižšími ambicemi. V konečném součtu by měl všemu člověk přisuzovat stejnou hodnotu.
Napsal-li jsem tedy na začátku, že Balabánovo dílo je sice předčasně ukončené, ale přitom završené, neznamená to, že tu jeho hlas nechybí. Chybí – a bolestně. I po těch třech letech, které od jeho smrti v dubnu uplynou.

---

Úcta k životu, právě tomu mrzačenému a nejvíce deformovanému, to byl refrén jeho psaní

KNIHA TÝDNE

Jan Balabán Publicistika a hry Uspořádal Petr Hruška za pomoci Moniky Horsákové, Jakuba Chrobáka a Tomáš Jurigy. Vydal Host, Brno 2012. 592 a 574 stran.

Foto: Spisovatel Jan Balabán (vlevo) a editor jeho publicistických spisů, básník Petr Hruška (Ostrava 14. listopadu 2002)
FOTO ČTK

O autorovi: JIŘÍ PEŇÁS, redaktor LN

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se