Stanislav Beran: Hliněné dny

Stanislav Beran: Hliněné dny

Jestliže Stanislav Beran něco umí, tak je to napsat krátký, několikastránkový a někdy i mírně vypointovaný text, situační momentku evokující téměř bezvýznamný okamžik ve zcela bezvýznamném životě naprosto bezvýznamného člověka. Jeho hrdinové jsou typičtí ve své útrpnosti až trapnosti: sami v sobě a sami pro sebe se cítí jako zcela zbyteční, osamělí i mezi nejbližšími. Partnerské vztahy navazují jen z nouze a setrvačnosti. Chybí jim motivace k činu, a jsou tudíž neschopni jakéhokoli aktivního jednání. Cizí jsou jim nejen velké nadosobní ideje, ale i docela malé člověčí sobectví, které hledá uspokojení v lásce, sexu, v hromadění majetku a jiných dostupných materiálních rozkoších. Nežijí, živoří. S trochou nadsázky by se snad dalo říci, že vegetují jako prvoci: od své přítomnosti nic nechtějí, nic pro ni nedělají, a přirozeně proto také od ní nic nedostanou. Prostoupeni vědomím vlastní neschopnosti a nedůležitosti utápějí se v bezcílné každodennosti a jen někdy, za mimořádných okolností si uvědomí krásu neopakovatelné chvíle. Od prvoků se však tyto Beranovy postavy přece jenom v jednom odlišují: ve veskrze lidské potřebě štěstí, indukované zde bolestným pocitem jeho absence, vědomím, že přítomné živoření není zcela normální a že by se - snad - dalo žít i jinak.
Pokud byla takováto výpověď o lidské existenci autorovým záměrem, kritikovi nezbývá, než aby mu vzdal hold a konstatoval, že se mu tento temný mollový životní pocit podařilo vyjádřit velmi dobře a přesvědčivě. Potíž je v tom, že jde o gesto, které literárně vystačí jen na pár povídek a při dalším opakování bez kontrastního protipólu působí stereotypně. Není tedy divu, že autor, který chtěl s beraní úporností do přítomné knihy takových textů zařadit rovnou jednadvacet, musel přemýšlet, jak je propojit v organický celek. Potřebný scelující princip pak našel v možnosti provázat jednotlivé texty knihy tak, aby každý z nich představoval samostatnou momentku a přitom všechny společně z různých úhlů rekonstruovaly příběh jediné postavy: jako „střípky událostí skládaly hořkou mozaiku jednoho podivuhodně zmarněného života".
Osud Jana (Johana) Švarce zcela potvrzuje to, co jsem o Beranových hrdinech napsal výše, ostatně míra jeho autorského prokletí je patrná již ze zvoleného „černého" jména. Záměrnou útržkovitost výpovědi o jeho životě přitom posiluje to, že příběh je vyprávěn na přeskáčku: autor v dílčích mezi přítomností ( jednotlivými body minulosti 1946). Čtenář tak jako promoklého kdesi na smetišti, po ale uvidí jako malé dítě vztah k rodičům, nebo neúspěšného a rutinního prázdnota se promítá i do vztahu k profesi a pacientům, případně jako mladíka neschopného vybojovat si lásku. V jedné epizodě je Švarc občanem neschopným se vzepřít manipulaci mocných funkcionářů, v další synem starajícím se o svou stárnoucí matku a v jiné například pacientem protialkoholní léčebny. Důležitou součástí autorovy mozaikovité poetiky přitom je také to, že obratně střídá vyprávění v první a třetí osobě a svou postavu střídavě nahlíží „zevnitř" - tedy se znalostí jejího vnitřního světa - a „zvenku" - tak, jak ji vidí ti druzí. V této souvislosti jsou do celku knihy organicky včleněny také kapitolky, jejichž ústředními postavami jsou otec, matka, „kamarád" z dětství, komunistický funkcionář či jiní bezdomovci a které Švarcův osud vykreslují z různých úhlů, případně se jej dotýkají jen zčásti anebo dokonce vůbec ne.
Popsáno takto, vypadá Beranova kniha nepochybně velmi zajímavě a mohla by být z řady dílčích perspektiv složeným mnohorozměrným obrazem jedné lidské existence na okraji dějin. K naplnění této možnosti však nedošlo, neboť autor nepřijal jím zvolenou formu jako provokativní výzvu, ale jen jako věšák, na nějž navěsil to, v čem se cítí silný.
Ve výsledku se tak vzdal možnosti konfrontovat plusy a minusy, různé nesouměřitelné vesmíry a hodnotové postoje, které každý jedinec v sobě nese, a všechny své figurky zkonstruoval podle stejného mustru. Ať se tu vypráví o komkoli, ať už je postava v jakékoli osobní a historické situaci, způsob jejího myšlení a základní životní pocit jsou vždy shodné: neschopnost, temno, nuda, nuda, šeď, šeď. Absence jistoty a cíle jako norma všednodennosti. Ani záblesk naděje, ani okamžik radosti z existence, z přítomnosti těch druhých a z možnosti být s nimi, ani stopa po nějakém pábitelství. V jednostrunném proudu vyprávění tak náznak pozitivního tónu zazní teprve až v poslední větě - zjevně jako výraz autorské potřeby uzavřít text kontrastním motivem. Bezdomovec živořící na hromadě městských odpadků si tu tak nečekaně uvědomí, „že konečně přišlo jaro".
Monotónnosti Beranova psaní si ostatně povšiml také autor textu na záložce, když se pokusil čtenáře přesvědčit, že za vší tou šedí je přece jen něco pozitivního: „Kniha do omrzení opakující, že štěstí je nesouměřitelné a relativní a láska může mít podobu skrytou i nehezkou." (zdůraznil P. J.)
Druhou možností, kterou autor navodil a vzápětí odvrhl, byla možnost vnímat individuální bytí na pozadí proudu dějin druhé poloviny 20. století. Výsledná próza ovšem prozrazuje, že nejpřirozenějším časoprostorem jeho způsobu konstruování lidských existencí je bezčasí - a když už se pokusil své momentky časově ukotvit, tak prostřednictvím „historických reálií", jejichž ilustrativnost koresponduje se současnými konvencemi a stereotypy. Tak jako kdysi k oblíbeným rekvizitám českých próz patřily postavy zlých Němců a mravně pochybných kapitalistů, tak pro současné prozaiky jsou oblíbenou rekvizitou zlí Rusové (kteří sem v roce 1945 přijeli proto, aby znásilňovali ženy), jakož i příkladně ubozí komunisté, jejichž pokleslá morálka svědčí o tom, že nikdy nebyli schopni upřímnějšího citu. Pro upřesnění, netvrdím, že Rusové neznásilňovali a komunisté byli vzorem mravnosti - jen mám pocit, že lidský život a dějiny lidstva jsou veličiny vnitřně rozporuplné a protikladné, a proto neredukovatelné na oblíbené konvenční znaky a ideologická klišé. (Historickou bezradnost prozrazuje i záložka knihy, v níž se o druhé polovině 20. století hovoří jako o salonním komunismu. Pánové, to přece byl komunismus v praxi. A jaký!)
Závěr? Na Beranově knize oceňuji autorovu dovednost v tom, co nepochybně umí. Škoda však, že se nepokusil vnímat existenci člověka a jeho místo v dějinách jako problém hodný pokusu překročit sám sebe.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se