Soukupová je znovu průvodkyní po rodinné pustině

Soukupová je znovu průvodkyní po rodinné pustině

Aktuálně.cz, 10:30 | 11. 4. 2010 | Jarmila Křenková

Recenze - Petra Soukupová (1982) patří k nejmladší generaci českých autorů. Za prvotinu K moři (2007) získala Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje spisovatelům do třiceti let, a její próza aspirovala na Magnesii Literu v jedné z hlavních kategorií. Kritikům se u moře líbilo, a tak nepřekvapí, že na seznamu nominací nejvýznamnějšího domácího literárního ocenění se objevil i její soubor tří povídek Zmizet (2009).

Odborná veřejnost se Soukupové vesměs chytla skoro jako spásného stébla. Bohužel se většina recenzí primárně nezabývala kvalitou textů jako takových, potažmo tím, jestli a jak by obstály v konkurenci textů jiných.

Hned za pochvalnými výkřiky přišla otázka, nakolik autorčina tvorba odpovídá jakémusi blíže nespecifikovanému korpusu požadavků na to, jak by asi měla vypadat současná česká umělecká literatura - přičemž zvláštní důraz byl kladen na slovo asi a česká.

 

Zkoumání rodinných anamnéz

 

V extrémních případech jsme se mohli dočíst o kosmických souvislostech Petry Soukupové, Marie Poledňákové a Immanuela Kanta. V kombinaci s pojmy vepřoknedlozelo, neangažovanost či apolitičnost jsou podobná prohlášení přinejmenším kontraproduktivní;  přinejhorším pro Soukupovou a recepci jejího díla smrtící.

Není přitom sporu, že novela K moři byl osvěžující a se ctí zvládnutý debut. Soukupová projevila talent, předvedla, že umí napsat formálně dobrý text, a naznačila témata, která dále rozvíjí i v souboru Zmizet.

Jejím poznávacím znamením se staly mezilidské vztahy, zkoumání trudných rodinných anamnéz spolu s fatální neschopností komunikace a z toho  plynoucích malých podrazů, osobních křivd a sourozeneckých třenic.       

 

Výsledný tvar je díky fragmentárnímu vyprávění a zmnožení perspektiv mozaikou, v níž se prostor domova-rodinné idyly zdůrazňováním opozic mezi vnitřním-vnějším a vlastním-cizím mění v bojiště, kde lze přežít pouze za cenu trvalého odcizení. A každé zmizení nebo pokus o únik vždy doprovází menší či větší ztráta.

 

Žádný intimní ponor

 

Soukupová tvoří sevřené a minimalistické texty, které poetikou připomínají filmy Francoise Ozona, především pak jeho manželskou studii 5x2 - i tady se narace, která je velmi odosobněná a monotónní, často a bez varování přelévá v koncentrovanou depresi (nejvýrazněji v povídce Věneček).

Provádí nás životy, které nejsou černé, bílé ani barevné; jde o vyprázdněnou pustinu bez tajemství a vášní. Světy, kde zamlčené ani vyřčené nic neznamená, a všechno beznadějně mizí v bahně komunikačních šumů.

Láska, manželství, rodičovství i smrt jsou tu glosovány nezaujatě a s odstupem, události a věci se jen stroze konstatují. Žádný intimní ponor do vnitřních světů ale nepřichází, kvůli absenci hodnoticích prvků jde většinou o čtení mrazivé a neveselé.

 

Právě skrze rozpor mezi podrobnou, ale velmi neosobní observací, a zdánlivě subjektivním pohledem, který prostředkuje některá z postav, se lze dobrat i kýženého analytického vhledu - a tato autentická až dokumentární stylizace jí bezezbytku vychází.

Někdy se ovšem zvrhne v  pitvání středostavovských psychóz a traumat, jež jde ruku v ruce s příliš úpornou snahou proniknout až k jakési pravé a jediné podstatě žití, což je samozřejmě pojem zcela imaginární. 

 

Rekvizitář divné televizní inscenace

 

Suma sumárum text není ornamentem ani výpovědí, ale koncepcí připomíná hlavně filmový scénář. Deskripce je zvládnuta výborně, místo analýzy se ale věci pomocí množství nekonečných dialogů a pomalejšího dávkování informací stále dokolečka vysvětlují; a to na úkor nedořečenosti, která naopak funguje skvěle.

Nejvíc pak vyprávění trpí rezignovaností na budování atmosféry, což je škoda. Světy, které Soukupová prezentuje, někdy působí spíš jako rekvizitář divné televizní inscenace.

Autorčiny vzpomínky a představy o blízké minulosti jsou navíc místy kontaminovány jejím současným vnímáním. To, že se pije žlutá limonáda, jedí tatranky, někdo po někom hodí ábíčkem, ale zároveň všichni vlastní mobil, bohužel nezaručuje soudržnost a životnost takového fikčního světa.

Každý zde má navíc nějaké poznávací znamení nebo úchylku, nikdo „nesmí" být obyčejný. Typologie postav zahrnující tlustou holčičku, asociálního chlapečka, praštěnou babičku a zoufalou matku s bývalým milencem-loserem je prvoplánová a výsledek místy připomíná karikaturu nebo výstup z kurzu tvůrčího psaní.

Negativa se nejvíc koncentrují v povídce Na krátko, která se nebezpečně blíží Metráčkovi s uměleckou ambicí. Naopak zcela bezchybně funguje povídka Zmizel. Osmdesátková atmosféra je něžná jako nekonečné sněžení nad městem, odkud se těsně před Vánoci ztratil jeden malý kluk, i ta nejbanálnější klišé pracují ve prospěch textu.

Soukupové se tu podařilo dosáhnout zvláštní kompoziční symetrie. Postavy a motivy jsou napevno vklíněny do svého prostředí, což je v kontrastu se spontánní a lehce překotnou prezentací událostí dětskýma očima zdrojem dynamiky, která děj posunuje kdesi na pomezí vzpomínky a snu.

Jako by si autorka - jedno jestli záměrně nebo podvědomě - stále ještě pečlivě a systematicky ověřovala východiska a možnosti. Nezbývá než doufat, že v dalších románech se tato příprava plně zúročí.

Bez ohledu na to, jestli nominaci na Literu Soukupová promění, je Zmizet lákavým příslibem do budoucna. Třeba už ten příští román bude svébytným a v nejširším kontextu konkurenceschopným dílem.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se