Slušný básník umírá mlád

Slušný básník umírá mlád

Reflex | 6. 5. 2010 | rubrika: Osobnost | strana: 50 | autor: Kateřina Kadlecová

http://www.reflex.cz/clanek/kultura/37013/j-h-krchovsky-slusny-basnik-umira-mlad.html - ukázka z tohoto rozhovoru, videonahrávka

PO DUBNOVÝCH SEDMDESÁTINÁCH PAVLA ŠRUTA SLAVÍ ČESKÁ POEZIE DALŠÍ NAROZENINY

Čerstvý padesátník J. H. KRCHOVSKÝ je zřejmě nejčtenějším a nejprodávanějším současným českým básníkem - jeho zatím posledního výboru Básně se prodalo přes osm tisíc výtisků, na jeho populárních autorských čteních se to hemží mladými nezávislými krasavicemi, a dokonce se stal náplní čítanek. Právě teď má plodné období - na počátku roku si totiž zlomil ruku, stylově při krmení havranů, a nemohl prý dělat nic jiného než psát. Proslulý introvert, dekadent a ironik se uvolil k rozhovoru o literatuře, depresi a smrti. Jak jinak, když „SLAVÍ" TY PADESÁTINY.

* Jak se máte, pane Krchovský?

Celkem dobře - právě jsem na hajzlu tady v Souterrainu (pražský hostinec - pozn. red.) zahlídl záchodovou štětku s Paroubkovým obličejem. To mě pobavilo.

* Vy, proslulý nihilista, jste se začal zajímat o politiku?

Chraň bůh! Naposledy před lety jsem se jako tehdy novopečený rodič a obyvatel do prdele směřující Prahy 1 nechal nachytat na předvolební sliby nějaké menší strany, která se nakonec do Parlamentu nedostala - nadšení otcové dělají různé nesmysly, to jsou takové mužské laktační psychózy ... Koho tady navíc volit? Nemám už několik let televizi, ale ten Paroubek je nepřehlédnutelný. K absenci televize - to není žádný programní ani volní počin, prostě mi odešla. Jen mi teď chybí paralelní činnost k aktu večeře, který nepovažuju za samonosný program, takže jsem zprávy substituoval filmy.
Počítač, na němž jsem si je pouštěl, ovšem před dvěma lety rovněž dosloužil ...

* Kdysi jste říkal, že máte jídlo a televizi tak spojené, že ve vás znělka zpráv pěkně po pavlovovsku vyvolává slintání ...

To už je pryč - teď mám spíš trvale sucho na patře, než že bych tahal sliny zpátky.

* Mám jen obavy o vaše dobré zažívání, při dobré paměti vaší hladovky, kterou jste po jediném roce docházky na zednický učňák začal roku 1977 držet - nikoli kvůli protestu proti režimu, ale proti škole a rodičům, jak líčíte v Placákově Kádrovém dotazníku.

Odvedli mě na půl roku do Kateřinek, bylo mi šestnáct. Za mým zuboženým stavem ovšem nebyla tuberkulóza, jak se otec mylně obával. Chtěli ze mě mít orwellovsky dokonalého učně, vyléčit mě z mé přirozenosti, říkali mi kukaččí mládě a nikdy mi moc nerozuměli, ani já jim. Což vůbec nezpochybňuje vzájemnou lásku, o to bolestnější. Chtěli ze mě mít solidního inžu s brýlemi a pleší, a já toužil po volnosti a dlouhých vlasech ... Po roce na svobodě jsem se do Kateřinek vrátil na další půlrok, ovšem nestěžuju si - lepší než chodit do práce nebo pak, nedejbože, na vojnu. Ale pozor, není to simulace! Naopak se celý život snažím předstírat, že jsem duševně zdráv.

* To ovšem není v duchu dekadence. Co by tomu řekly vaše literární vzory z konce 19. století, Jiří Karásek ze Lvovic nebo Karel Hlaváček?

Ve šlépějích Karáskových bych chodit nechtěl, v případě nebohého Hlaváčka už bych býval dávno došel. Ten zemřel podobně jako Jiří Wolker ve čtyřiadvaceti, čímž se dostáváme k tomu mému trapnému jubileu. Ti dva vámi zmínění dekadenti se totiž shodli na tom, že slušný básník umírá mlád. Já už jsem teda hodně neslušnej.

* O svých padesátinách jste se mi v telefonu zmínil jako o „neblahém jubileu". Vy, vyznavač bolesti a zmaru, nejste rád, že jste zas o něco blíž k vámi opěvované smrti?

Já tu smrt neopěvuju, ale zaklínám, zaříkám! Odstraním tabu tím, že ho exteriorizuju, že se jím zaobírám. Pro dílčí úlevu si dělám srandu z něčeho, co mě přesahuje, proti čemu jsem bezmocný, čeho se bojím. Všechno prožívám už dopředu, takže když to pak nastane, jsem na to hypoteticky připravený. Padesátiny beru spíš jako takovou tragikomickou okolnost, jako ostatně většinu bodů svého života. Navíc už asi pátý rok prožívám jakékoli svátky v izolaci, takže s gratulacemi se ozývají jen ti nepoučení. Ze záhrobí budu moct těžko psát o tom, co je po životě, takže o tom píšu raději už teď - rád bych byl optimistou doslova až za hrob, ale tam už si holt moc neškrtnu ani obecně, ani perem po papíře, tak si dělám foršus.

* Takže vy si takhle děláte hlínu z dekadence? To je ovšem dekadentní.

Dělal jsem si kdysi hlínu neboli srandu i z poezie samotné a zneužíval její prostředky, což se mi vymstilo. Tak dlouho jsem si dělal prdel z básníků, až mě za něj prohlásili taky. Podobně jako Bondy jsem psal antipoezii - ostatně Bondy, ten se s nějakými symbolistickými obrazy opravdu nepáral. Je smutné, že neexistuje kategorizace na básníky a antibásníky, takhle jsem špatně zařazený. Jako by člověk vyrazil na demonstraci a pak se stejně ocitl na druhé straně barikády. Podobně i třeba Wernischova poezie měla být programně outsiderská, ale paradoxně je čtená a vyhledávaná víc než ta, co se prvoplánově snaží oslovovat velký počet čtenářů. Ale to je zákonité u všeho, co se podbízí.

* A vy sám - čtete verše?

Chraň bůh! Jen když mi někdo něco dá. Tuhle jsem ale zrovna přečetl na dva zátahy hezkou sbírku brněnského lékaře Roberta Fajkuse; taková holanovsko-zbyňkohejdovská poetika, ve výsledku ovšem fajkusovská. Říkal jsem si: Toto jsou básníci! A ti mají se mnou sdílet stejnou škatulku a já naopak s nimi?

* Přestěhoval jste se před deseti lety z Prahy do Brna. Není takhle všechno složitější?

Nepřemístil jsem se tam z lásky k Brnu, ale takový domeček po babičce, jaký tam mám, bych v Praze neměl. Mimochodem, v Praze se teď pohybuju častěji, než když jsem v ní bydlel, a víc si ji užiju, než když mi byla povinná. Tehdy jsem si každý den koupil své čtyři lahváče, vyzvedl děti ze školky a večer jsem se zavřel do pracovny.

* Vídáte vůbec ještě svou tehdejší družku Betynu Landovskou a své dvě dcery?

Už spolu deset let nežijeme, ale vycházíme snad dobře. Betyna zrovna tento týden provozuje v mém domečku svou astrologickou živnost. Začínala s chiromantií a kartami a dnes si vychovává konkurenci na několika místech v republice; teď zrovna mi v Brně zaopatřuje kocoura Lemura a kočky externistky, zalívá kytky a sype místo mě sýkorkám. Obě dcerušky si zrovna včera přišly tatínka poslechnout do Unijazzu, kde jsem četl Markovi Brodskému na vernisáži. Ta mladší teď končí střední školu a inklinuje k divadlu; spíš režíruje, takže snad nebude následovat dědečka Landovského. Starší se teď potýká s důsledky svého několikaletého hobby, toho nejhoršího možného. Druhým rokem studuje teologickou fakultu, ale sotva lze předpokládat, že by z ní někdy byla bohoslovkyně.

* Byl jste dobrý otec?

Reprodukční povinnost už mám za sebou, tak o tom můžu mluvit s odstupem. Dětství je posvátné. Zhruba do deseti let jsem dcerám každý večer četl, ovšem ne svoje dílo, takový perverzák nejsem - ale Andersena, Wildea nebo Hrubína. Jen Malého Bobše jsem číst nesměl. Nic strašnějšího česká literatura nemá, já sám jsem tu zrůdnost jakožto fajnšmekr objevil až v dospělosti.
Děti často volaly: Tatínku, Bobše ne!, protože věděly, že v tom hororu po frustraci přichází zase jen frustrace, zklamání, křivdy, příkoří a nehody. A to byl autor knihy Josef Věromír Pleva boží, hodnej člověk, jenže v té knize se mimo jiné splaší koně, umře bratříček, kterému dá Bobeš svou nejoblíbenější kuličku do rakve, slepice povalí květináč, rozbijí hodiny a pak se udusí polomrtvými kobylkami, kterým děti za nožičky přivázaly krabičky od sirek jako povozy, huse vlak ujede hlavu ... Autor Bobšovým prarodičům pod tlakem cenzury vypreparoval všechny děje související s náboženstvím a liturgickým kalendářem, takže ti dva nedělají nic, než že tlučou špačky u kamen, dědeček řeže louče a babička má občas nějakou dementní průpovídku - jinak jen dlejí a čekají na smrt, nebo spíš na nic. Chtěl bych o Bobšovi natočit realistický film, tedy horor.

* A co Honzíkova cesta, tu jste dětem četl?

Znám ji velice dobře, poněvadž jsem ji kolem svých dvaceti celou přepracoval pro své tehdejší paralelní přítelkyně, které už měly děti - to abych se jim znechutil. Pojmenoval jsem to Honzíkova incesta a v celém opusu jsem nenechal jediné slušné téma. Některá témata byla v podstatě hotová - družstevní vajíčko třeba nebo když maminka zakazovala Honzíkovi brát si proutek do vlaku, jen kuličky že si může vzít. Když pak děti pouštěly draka, je zřejmé, k jakému piktogramu se ten drak svým tvarem nabízel. Je to hnus a oplzlost, demence, nemravnost, sprostota, takže to vydávat nebudu. Ovšem pseudonym mám - místo Bohumila Říhy bych byl Bohumil Žláza.

* V květnu roku 2007 jste v jednom z rozhovorů zmiňoval dlouhodobou tvůrčí krizi. Jak jste na tom teď - píšete?

Krizí bych to nenazýval. To, že jsem neměl chuť sáhnout na psací pomůcky, že mě psaní nebavilo, ba mi bylo odporné, nepovažuju za krizi. Koncem minulého roku jsem se ale rozepsal a občas píšu doteď. Materiál na novou sbírku s názvem Dvojité dno mám takřka shromážděn, takže nakladatelství Host po jarním tlustém, čtyřsetstránkovém špalku, několikrát již vyprodaném výběru doplněném o dvě novější sbírky: Poslední list a Nad jedním světem, vydá v září další knížku. Tím se téma Krchovský zcela vyčerpá. Hlavně jsem rád, že tu sbírku konečně dokončím; bude mít standardních asi šedesát stran. Už před pěti lety jsem na její dopsání, v momentě, kdy jsem ve skutečnosti neměl napsáno skoro nic, dostal grant od Literárního fondu.

* To je bizarní - vy jste schopen zažádat o stipendium, vyplnit formulář, oběhnout úředníky?

Vzhledem k tomu, jaké mám příjmy, tedy většinou skoro žádné; nezbylo než oslovit bohulibou instituci, která peníze má a rozděluje. Když se člověk netopí v penězích, je schopen i drobného literárního elaborátu ve prospěch byrokracie ... Literární fond mě pak po tři roky laskavě upomínal, a loni mi dokonce vlídně naznačili, že by byli neradi, kdyby muselo dojít k navrácení stipendijního obnosu. To by byl hezký precedens - zatímco mně a mým starším kolegům z undergroundu před dvaceti třiceti lety hrozila perzekuce za to, co píšeme, dnes bych byl sankcionován za to, co jsem nenapsal. S koudelí u prdele jsem honem začal smolit, každá desátá stránka za něco stála, takže když jsem měl asi šedesát stran, což považuju za celkem slušný úzus pro sbírku, polovinu účelových básní jsem vyházel. Teď mám zhruba osmdesát textů. V každé mé sbírce je stěžejních deset básní, zbytek tvoří takzvané výplňovky.

* Společenské dění zcela ignorujete, pro Ladislava Klímu byste zřejmě byl ideálním egodeistou, solipsistou. Pro vás jste důležitý zase jen vy - v Kádrovém dotazníku jste do políčka „sexuální orientace" vyplnil „narcis" ...

Jsem asociál a jsem na to pyšnej. Žiju si s ptáčkama, pavoukama, kytičkama a pozoruju, jak všechno kvete, hyne a zase pučí, prožívám dvousečnou radost a zároveň bolest při pohledu na krásu žen a dívek ... Nerad ale vycházím někam do společnosti, i když mě známí kupodivu ještě zvou. Vadí mi cestovat nočními brněnskými hnusnými dopravními prostředky, nesnesu to „mládí nevykouřené", jak píseň Zorky Kohoutové parafrázuje Magor. Vedle vás někdo naruší vaši diskrétní zónu, kterou já osobně mám nejradši tak desetimetrovou, žere smradlavej sendvič s polovařenou cibulí a líbá se s přítelkyní, což je dvojitej ekl. Než abych jel s těmi cucáky, co se radujou ze svých prvních opiček, piju radši až do rána a jedu pak domů až se starými ožraly. Navíc ne umím odhadnout pití venku - proto si raději pořídím každý den domů svoji ověřenou porci lahváčů, v úběžníku večera je vypiju, kouřím jednu za druhou, dumám si o svých nesmyslech a mám klid.

* Vy můžete pít? Myslela jsem, že s vaší diagnózou berete antidepresíva. Vaše babička měla „papíry na hlavu" od čtyřiceti, vy už od sedmnácti ...

Já žádné pomůcky nechci! Organismus ví, co dělá, a nemá cenu odstraňovat důsledky endogenní deprese nebo psychózy, když příčiny jsou neodstranitelné. To bych se musel odstranit já sám jakožto příčina, což zatím nehodlám, i když na tom vlastně pracuju. Navíc se bojím ztráty kontroly a nevědomí, proto mívám i problémy se spaním, a proto se neožírám. Když mě v Kateřinkách „léčili" inzulínovými šoky, sestřičky šly krafat na sesternu a já se, nekontrolován, propadal do kómatu, štěkal jsem a vyl jsem ... Nepředstavitelné stavy.

* Čím to, že má tolik českých literátů psychiatrickou diagnózu? Kahuda, Topol, Jirous, vy ...

Každá trochu citlivější duše musí zákonitě, zejména v dospívání, dojít k bolestné konfrontaci svých představ o životě s realitou, do níž člověku jest se začlenit. Vize poetů, do jistého věku bezelstných duší, bývají naivní, a ta deziluze je tak mohutná, že nutně musí zanechat stopy. Básníci jsou vesměs pro praktický život nepříliš použitelní; tvoří cosi, o co nikdo nestojí - dnes zcela anachronickou poezii. Teď jsem po obědě u rodičů náhodou zhlídl záznam Jiráskova pohřbu a připomněl si, že kdysi literáti bývali bardy. Dnes už žádnému poetovi masová popularita nehrozí. Vcelku po zásluze na ně sere pes.

* Za socialismu jste hrával big beat, před třemi lety jste dokonce založil undergroundovou kapelu Krch-off ; loni v lednu jste vydali první album s názvem Naposled. Kdo vlastně kapelu tvoří?

Kluci z DG 307 a z Půlnoci, další nadále hrají s Echtem: Tomáš Schilla, Jirka Michálek, Pavel Cigánek, a mladej basák Tom Skřivánek je z revivalu Velvet Underground. Jak to nazvali snad právě na stránkách Refl exu v avízu na naše CD docela přiléhavě a hezky: All stars českého undergroundu hrají s legendou dekadentní poezie.

* Vy nejste zrovna typický frontman. To jste musel se svou introverzí sakra zabojovat, když zároveň zpíváte, hrajete na kytaru, a ještě se snažíte kontrolovat.

Taky to kolikrát není úplně ono, s hudebním talentem se narodili jiní. Ale ze začátku to bylo tak, že si vepředu nějaký chlápek, tedy já, něco šmrdlal na kytaru a občas se do ní trefi l a přes něj se valila kapela, která ho válcovala.

* Nejenže sám zhudebňujete své verše - jako texty k písním je použila Hudba Praha, Nahoru po schodišti dolů band a spousta dalších. Slyšela jsem, že vám zhudebnění povětšině moc nesedlo.

V Ochranném svazu autorském můžou evidovat tak šedesátku mých veršů zhudebněných kapelami, které rádia už z titulu žánru zaplaťpánbu moc nehrají a většinou není divu. A Marek Brodský přišel s nápadem, že z těchhle kousků, co někdo zkurvil, udělá kompilaci, což jsem zamítl, takže mi nabídl, ať si tedy ty texty zkurvím sám a on že zajistí produkci toho cédéčka. Za Marka to pak dotáhl a všechny náklady na pořízení CD vzal na sebe takzvanej Lábus, tedy Vláďa Drápal, majitel vydavatelství Guerilla Records. A někdo, kdo má moje básničky rád, mi pak „pomohl" tím, že album umístil na Internet. Kdo by si to kupoval za 250 korun, když to může mít zadarmo?

* Píšete o smrti, zmaru, bolesti, temnotě, vše negujete, jste ostrý a ironický ... Od své tradiční poetiky v nové sbírce zřejmě neu hnete, když si osvědčený prostor vykolíkovaný podél krchova cestou přes hospodu do bordelu držíte přes třicet let.

Vracím se ke slovníku, stručnosti a syrovosti prvních sbírek. Tahle bude minimálně artifi -cielní, natožpak parnasistická. Píšu, jak mi zobák narost', naopak sprostěji než v životě, já jsem v jádru slušnej. Rytmicky to tam naleze samo - raz dva tři raz dva tři nebo první druhá třetí čtvrtá, to není žádné umění; umění naopak je to opustit. A tematicky jsou to opět staré jistoty. Téma si svého básníka neúprosně najde, ne naopak.

ZE SBÍRKY DVOJITÉ DNO

Kuřivo, co z toho vyhodit, prádlo... co a plyšovou ještě koupit opici... si?
jégry a kulicha! Bude tam zima prej
... a navrch do kufru šampón a intimspray
Aspirin, teploměr... A teď co na cestu?
černý frak (verze A) plus oblek z azbestu
- můžou být teploty, při kterých nezebe ...
tak ještě minimax - pro případ verze B
A co dál ...
dopisy Zrcátko, od tebe... fotky dcer, Vejdou obrázek se, do s piči?! rodiči
pití je přednější: placatky do kapes!
... a s němou výčitkou zpod stolu kouká pes
... Seznam je bez konce, času však ubývá
píšu a škrtám zas noc co noc u piva
a do děr v paměti cpu si tvou podobu...
toho je, co si chci s sebou vzít do hrobu!
(Báseň z připravované sbírky Dvojité
dno, která by měla vyjít na podzim
tohoto roku v nakladatelství Host)



JIŘÍ HÁSEK KRCHOVSKÝ (22. dubna 1960) je básník vynořivší se z hlubin pražského undergroundu na počátku 80. let. Pseudonym si vytvořil na radu Egona Bondyho. Za výbor Noci, po nichž nepřichází ráno obdržel v roce 1992 cenu Revolver Revue. V květnu vydá nakladatelství Host jeho Sebrané básně, výbor rozšířený o sbírky Poslední list (Petrov 2003) a Nad jedním světem (Host 2004), a na září básník chystá novou sbírku Dvojité dno. J. H. K. zpívá své texty a hraje na kytaru v undergroundové kapele Krch-off. Žije v Praze a v Brně.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se