Selské baroko a problémy s pamětí

Selské baroko a problémy s pamětí

(výňatek z textu)

Martin Nodl, 3/2006, Souvislosti.cz

Paměť. Není dnes módnějšího slova mezi historiky. Možná to je tím, že si historici tak rádi nepamatují, a možná i proto, že paměť je sama o sobě konstruktem. S odlivem víry v objektivní poznatelnost minulosti se stále více tlačí do popředí uvažování o někdy více, někdy méně kolektivních obrazech dávných věků, jež ve skutečnosti existují jen a jen v našich představách. Je ale poněkud paradoxní, že ono vztahování se k paměti mnohem více ohledává děje vzdálené než děje včerejší. Jedním z takových témat, jež jsou světem včerejška, a přece silně rezonují v myslích mnoha bývalých sedláků či jejich potomků, kteří sice nikdy netřímali ve svých rukou bič, avšak v jejichž mentálních představách mají pevné místo pojmy jako půda, les, čest, zodpovědnost za druhé, je paměť "kolektivizace". Tímto slovem je zdánlivě neutrálně označován jeden z největších zločinů totalitního režimu, který mnozí z nás jako ovce přijali s hlavou více než sklopenou. Historici se ke kolektivizaci staví veskrze macešsky. Sice dnes již existuje několik regionálních studií, zastřešených hutnou knihou Karla Jecha Soumrak selského stavu 1945- 1960, avšak o dějinách kolektivizace vypovídají popsané strany jen málo. Onen zločin, jenž vedl k rozrušení mezilidských vztahů českého i moravského venkova, a ve svém důsledku i ke zničení občanské společnosti v její selsko-obecní formě, v nich vystupuje především v podobě nařízení, vyhlášek, restrikcí či úředních dokumentů, jež utvářely rámec kolektivizace, dávaly mocenským orgánům nástroje, jak tvrdé selské palice donutit, často opravdu tvrdě a nemilosrdně donutit, aby se vzdaly svobody a s ní i půdy, jež jim byla stejně drahá jako jejich vlastní děti, a aby se staly posledními, kteří v družstvech kydali hnůj a viděli, jak se jejich otcovské dědictví mění v prach a popel. Historici bohužel u nás stále nemají cit a především vnitřní potřebu překročit vidění událostí padesátých let 20. století v makrostrukturách a sestoupit do nejnižších pater, do dějů každodennosti kolektivizace, plné lidských selhání, lidské statečnosti, pokrytectví, pragmatismu či naopak velké slepé víry mnoha kolektivizátorů, oslněných poválečnými propagandistickými hesly a věřících, že vynucená rovnost může stvořit, sama od sebe, bratrství.

Jestliže v něčem naše historiografie tápe, tak je to především ve schopnosti vnímat dějiny po roce 1945, ať v jejich ryze totalitní, či později v normalizační podobě, prizmatem všedního dění, prizmatem pěny dní, již studovat a postihnout je mnohem obtížnější než shromáždit stranické direktivy a statistiky zabavených krav a koní. Selské baroko Jiřího Hájíčka, spíše lyrika než vypravěče příběhů, je v tomto ohledu velkou výzvou. Pregnantně totiž pojmenovává mnohost pamětí, jež dnes v naší společnosti ve vztahu ke kolektivizaci panují: paměť okradených a zničených životů, paměť zlodějů a vykonavatelů drobných zločinů, kteří si jejich dopadu na konkrétní osudy nebyli možná ani vědomi, či paměť těch, kteří vidí již jen autarkně a dotačně fungující zemědělství posledních dvaceti let před rokem 1989, jehož obrazem je především architektonické zohavení českých a moravských vesnic, nemluvě o zničené a vyčerpané půdě, jež čpí chemií a nepřijímá v době velkých dešťů životadárnou vláhu. Hájíček, v dobré víře, učinil z prolínání se různých pamětí přímo detektivní příběh, jímž mnohé tragické osudy jistě jsou, a snažil se najít i cestu smíření. Smíření, jehož dnes, myslím, již není tak úplně třeba, neboť není komu co odpouštět a není komu se omlouvat. Paměť má v jeho vidění mnoho vrstev a mnoho podob, někdy kýčovitých, někdy pevných jak základy starých gruntů. On sám vidí mravní převahu v paměti koncentrované do věty "Nedonutili mne nenávidět". Ono morální vítězství se však stává vítězstvím až z pohledu roku 1989. Jinak je spíše rezignací, ačkoli rezignací vrcholně mravní.

Rok 1989 se však do Hájíčkova pojetí paměti mimoděk promítl i v jiném ohledu. Ti, kteří se naučili nenávidět, dostávají v Selském baroku punc zaslepených, kteří touží po pomstě až za hrob, zneužívají smířlivé a snaží se sami pro sebe na úkor viníků, či kvaziviníků, vydobýt alespoň část ukradeného otcovského dědictví. Hájiček tím myslím reaguje na způsob utváření se paměti kolektivizace v posledním desetiletí, v němž hraje jistou roli závist vůči těm, kteří se restitučně snažili získat majetek předků, aniž by na něm hospodařili a aniž by ho dokázali oživit. Paměť kolektivizace je tak silně kontaminována přítomností, tušením jakéhosi jen chabého oprávnění vrátit běh dějin nazpátek prostřednictvím vrácení majetku, ve skutečnosti však majetku bez duše. Spolu s tím je však ona paměť kontaminována i antropologickými predispozicemi každého, kdo danou paměť konstruuje, což je samozřejmě na paměti nejpřitažlivější (vyjma jejích neurologických souvislostí, jimiž se dnes historici, zdánlivě vedeni puzením interdisciplinarity, tak rádi ohánějí): jiná je paměť lidí se selskými kořeny a jiná je paměť domkářů a chalupníků, protože se z ní v tom druhém případě vytratilo povědomí sociální solidarity, jež na venkově panovala, a v případě prvním povědomí o selském furiantství, jež mohlo být domkářům a chalupníkům toužícím po proniknutí do vyšších sociálních, mnohdy již velmi uzavřených (především kulturně) společenství, zcela proti mysli a vůči němuž se především vnitřně bouřili, aniž by dokázali stvořit kulturu vlastní. Selské baroko je tedy knihou obtížnou, obtížnou pro ty, kdo si sami konstruují paměť kolektivizace. A především pak pro ty, kdo se nemohou smířit s Hájíčkovou smířlivostí a s jeho někdy jen nepatrnými přídechy ve vztahu ke konkrétním podobám paměti, hlavně ve vztahu k jejich projevům v současnosti. Zároveň je ale zcela bez diskuse nejpodnětnější českou knihou, která nastoluje problém mnohosti pamětí. Škoda jen, že dnes nežijeme v šedesátých letech, kdy by pro intelektuální reflexi nepříliš vzdálené minulosti mohl být takovýto román ohromným impulzem, který by rozpohyboval stojaté vody. V dnešní strnulosti a v dnešním bezčasí Selské baroko bohužel spíše jen zapadne. Pro soudobou paměť to ale bude svým způsobem signifikantní, protože se tím možná ještě více obnaží její povrchnost, plochost a jepičí módnost.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se