Rozvážná zatuhlost středního věku

Rozvážná zatuhlost středního věku

Milan Děžinský je básníkem generace devadesátých a nultých let, k jejímž charakteristikám mj. patří zapojení do skutečnosti popisem. Je úctyhodné, jak se autor drží svého „projektu“, prohlubuje ho a rozvíjí. Jazyk je téměř magický, výraz osciluje mezi plochami významu a metaforiky a básně působí plasticky a vyvolávají dojem úplnosti. Metafory nefungují jako složitě navržené jazykové zámky, ale nejčastěji se objevují ve formě přirovnání („tvůj pohled ke mně je jak příliš pomalu shrnovaná / punčocha“, b. PŘEDSTAV SI). Jazyk je přístupný, ovšem nikoli banální, a vypiplaný až k hranici ornamentálnosti, do níž nesklouzává. V této jednoduchosti je krása. Jiná prominentní figura – personifikace – svět sbírky posouvá od holého tady a teď do oblasti civilního mýtopoetického vidění: „ty zaseknut, pozřen / jako bota mezi dvěma / na sebe se soukajícími / kontinenty“ (b. TELEVIZNÍ HVĚZDA), „U tratí nad řekou mají labutě pod křídly odjištěnou nálož“ (b. VÁLEČNÝ STAV).

Všechna pozitiva při prvním přečtení Tajného života platí a budí nadšení. Ale zároveň jako by básně příliš lehce nadbíhaly tomu, jak je umíme interpretovat – intimní mluvčí, lyrické rámce, figury a personifikace, mýtopoetické strategie, evidentní (freudiánská) symbolika polosnové reality, tak tělesné a blízké. Pečlivost textů Milana Děžinského je přesvědčivá, při opakovaném čtení a promýšlení jeho básní jako celku se ovšem objevuje cosi znepokojivého.

 

APARTNÍ PRASKLINY (NEO)NORMALIZAČNÍ IDYLY

Sbírka Tajný život je soudržná vyzněním i jazykem. Děžinský mistrně ovládá výraz subjektivní, meditativní lyriky. Proto čtenáře nestaví do střetu s básněmi-texty (v nichž nevyhlíží nové modely žánru, neexperimentuje nad rámec a naopak spíše využívá nepsané normy popisné lyrické poetiky). Formalistická interpretace jen potvrzuje, že texty jsou téměř dokonalé. Zato kontextová interpretace, která je úzce spojena s prožitkem, je mnohem zajímavější. K určité polemice proto vyzývají spíš básně chápané jako perspektiva či diskurz. Status quo básní Tajného života totiž jazykem přitahuje, ale zároveň něčím odrazuje. Čím? Jako by se normalizační idyla z básně 1985 („Na válku jsme ale často / nemysleli, v neděli jsme se dívali / na přenos skoků na lyžích.“) nenápadně rozlézala mezi všechny ty krásné obrazy.

Téměř neměnný mluvčí všech básní – bílý heterosexuál mezi třiceti a padesáti pěti – jako by si krásou lyrických obrazů středostavovskou nehybnost neustále zjemňoval. Až patologicky působí například krásná báseň NORA, v níž mluvčí textu sedí „zády k otevřeným dveřím“, za nimiž fyzicky doléhavá tma chodeb nabývá animální freudiánské tíže a „mění se v les / s podzemní norou, v níž se může dít cokoliv“. Toto hmatatelné tušení má na čtenáře dopad až fyzický. Ovšem po odeznění efektu krásné formulace si člověk uvědomí, že mluvčí jen koketuje – s myšlenkou, že by tam něco, když popustíme uzdu fantazii, mohlo číhat. Na mluvčího básně tato temnota nedopadá, nenoří se do ní, ani před ní neprchá, jen sedí a oddává se oduševnělé meditaci. Netečnost krásných obrazů je užírající: „Vrtoch příčin a následků dopustil, / abychom přebývali v příznivém osudu, / s nímž nezbývá než nesouhlasit / a jen ho trpět“ (b. JSEM).

V tomto příznivém osudu nejen že panuje jakási estetická apatie středního věku („jen se odněkud hrabe / naše záhadná budoucnost“, b. HALLEYOVA KOMETA), ale když už se objeví nějaká myšlenka, závrať či uchvácení, lehce se s nimi zažongluje a všudypřítomný status quo se pouze jemně rozechvěje. Například báseň TAJNÝ ŽIVOT otevírá meditativní sonda: „Myšlenka, že nějaký tajný život opravdu existuje, / je děsivá.“ Tedy ne ten tajný život, nýbrž jen pohrávání si s myšlenkou jeho existence je děsivé – ne to, co ve světě Tajného života je, ale co by mohlo být, je pro mluvčího výzvou. To jediné, co dokáže vedle metaforizace a mytizace maloměstské idyly s antropomorfními přírodními motivy vnést jakýsi existenciální vzruch do osobnostní (ne jen jazykové) sféry mluvčího, leží v oblasti umírněné utopie či myšlenkového konjunktivu – „mít vlastní ostrov, / mít svůj Island“ zvolá tlumeně a rozjitřeně hlas v pointě milostné básně MÍT ISLAND. Co říct o světě, „který tam, kde není hladký, odstává. / Zmizet v polích a nikdy se nevrátit. / Poslat posla, ať jen zazvoní / a nenechává vzkaz“ (b. CO ŘÍCT O SVĚTĚ). „Klid před bouří se změní v bouři před nekonečným klidem, / z nějž budeš škvírou prostrkávat věci na druhou stranu, / tam, kde jsi žil“ (b. UPROSTŘED SUTI) – důslednost této vykroužené polonáboženské vize podkopává jeden zásadní moment: slovesa jsou ve futuru, přítomný čas tu jako v každé utopii neexistuje. Existenciální sféra těchto básní ustrnula v podmiňovacím způsobu: vzrušení způsobuje to, co by mohlo být, a to, co ve světě Tajného života skutečně je, ožívá jen v lyrickém popisu. Dějem, akcí, konceptem v širokém slova smyslu, se mluvčí do svého světa nezapojuje. Tělo i hlas si z obranných pozic jazyka střeží hranice distancované estetické zóny.

Když se ve světě osmyslněných jevů objeví trhlina, jemnost Děžinského jazyka ji pohotově zaštupuje. Čert se, jak známo, skrývá v detailech: například v básni KÁNĚ, pro niž je hybnou událostí pád dravce na dálnici D8 za jedoucím autem, si mluvčí (pouze) představuje „ten do sebe zhroucený, / rozčepýřený zbytek na neústupném povrchu“. Jak je formulace „neústupný povrch“ ladná! Ale opíjí: indikuje pohotově a příliš přesvědčivě metafyziku těžší, než je dálniční asfalt.

Nevím, co si s tím počít: na jedné straně jazyk vyjevující skutečnost tak, že je její krása smysluplná a povznášející; na druhé straně závan – byť sofistikované – téměř biedermeierovské idyly. Občasné disonance mluvčího fascinují, ale neohrožují. A celý ten tajný život jako by byl jen zastíracím manévrem, jak se s tím smířit a tuto „rozvážnou zatuhlost“ (b. PŘEDSTAV SI) spořádaného bytí (b. SPOŘÁDANÉ BYTÍ) udělat docela únosnou aspoň v nádherném jazyce.

 

TAJNÝ ŽIVOT?

Titul Tajný život knize prokazuje medvědí službu. V médiích se díky němu několikrát ocitla na samé hranici kýče: „Kde je ten tajný život? Je ten tajný život to nejdůležitější?“ ptají se novináři, jako bychom všichni věděli, co to je. A přitom radikální pochybnost o tomto jevu vyzdvihuje eponymní báseň velmi zřetelně: je to ta „viditelná část“ nebo ta neviditelná? A existuje vůbec taková dichotomie? Od této pochybnosti jako by se ve veřejném životě Tajného života odhlíželo.

Ovšem pozoruhodné je, že Děžinský ji v knize nejen vznáší, ale nad rámec básní na ni dokonce odpovídá: jeho coming out – nebýt učitelem, který píše básničky, ale básníkem, který také učí angličtinu –, je ztělesněným popřením této dichotomie. Takové gesto je silné a inspirativní. Autor se v médiích kriticky vymezuje vůči současnému uspěchanému modu vivendi a staví proti němu senzitivitu, prožitek a slow culture. Ano, možná rychlá současnost opravdu nutí do dvojího života. Možná ale ne. Hrozí, že subtilní sousloví z názvu Tajný život sklouzne v neproblematizujícím porozumění k estetické obhajobě vnitřního rozporu, jejž v sobě sbírka nese a který s rychlostí nebo pomalostí dneška zas až tak nesouvisí.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se