Rozhovor s Petrou Dvořákovou v regionálním týdeníku Vysočina

Rozhovor s Petrou Dvořákovou v regionálním týdeníku Vysočina

Spisovatelka: Sním o duchovním vedení ženou

Vysočina - regionální týdeník | 25. 3. 2010 | rubrika: Publicistika | strana: 4 | autor: Lucie Pátková


Petra Dvořáková z Velkého Meziříčí, jejíž kniha byla oceněna Magnesií Literou, předčítala na filozofické fakultě v Brně

Velké Meziříčí - Ve čtrnácti letech vstoupila do kláštera, o čtyři roky později se vdala za muže, se kterým se životně míjela. Když její mladší syn onemocněl leukémií, opustila svoje povolání zdravotní sestry a starala se o něj. K tomu se potýkala s mentální anorexií. To, co na první pohled vypadá jako scénář za vlasy přitažené telenovely, je životní realita autorky dvou knih Petry Dvořákové. „V době, kdy onemocněl můj syn leukémií, jsem mimo jiné musela znovu přehodnotit svůj vztah k Bohu a k víře," zdůvodnila, proč začala sbírat rozhovory, ze kterých nakonec vznikla Magnesií Literou oceněná kniha Proměněné sny, spisovatelka žijící ve Velkém Meziříčí.

* Jaký má kniha Proměněné sny pro vás smysl?

Byla jsem postavená před ohrožený život vlastního dítěte a musela jsem znovu přehodnotit své přesvědčení o dobrém Bohu. Do stejných situací se dostávají věřící lidé. Vlastně jsem fenomenologickou cestou pozorovala jejich životy a sbírala příběhy. Vznikl z toho krátký článek, který mi vyšel v Reflexu, a pak jsem dostala nabídku nakladatelství Host vydat více takových rozhovorů knižně. Mně samotné to pomohlo vyrovnat se s tím, proč se mi to stalo, proč měl můj Vítek (mladší syn Petry Dvořákové - pozn. red.) leukémii. Kladla jsem si otázku, jak to tedy je s dobrým Bohem, když mi tady umírá dítě. Dospěla jsem k tomu, že nějaký smysl to má, a smířila jsem se s tím, že je pro mě neodhalitelný. Proměněné sny mě tak vlastně přiblížily k víře, ale paradoxně se se mnou v církvi začala táhnout pověst čarodějnice.

* Jak se tato pověst projevuje?

Byla to celá škála reakcí, od anonymů a urážlivých sms, telefonátů, že plivu na církev, kázalo se proti mně v kostele. Ono Velké Meziříčí je v tomto ohledu velice konzervativní.

* Přesto jste zůstala katoličkou.

Díky Proměněným snům jsem se seznámila s dominikány. Ti mi pomohli vytříbit, co je to čisté učení církve a co na víru a křesťanství nabalují lidé. Pomohlo mi i studium na filozofické fakultě v Brně, očistil se mi pohled.

* Podle čeho jste vybírala ty, s nimiž jste dělala rozhovory?

Hledala jsem ve svém okolí. Oslovovala jsem známé, ale často i hledala v internetových diskuzích. S člověkem, který byl zajímavý, jsem se sešla, a častokrát pak byla překvapená, jaké osobní věci mi řekl.

* Jsou v knize spíše optimistické, nebo smutné příběhy?

Tak třeba příběh transsexuála Pavla končí tím, že se ožení. V současnosti mají s manželkou miminko a myslím, že jsou velmi spokojení. Pak je tam ale kupříkladu příběh ženy, které zemřela dcera a nechala po sobě čtyřletou holčičku.

* Sblížila jste se s těmi, s nimiž jste si povídala?

Dlouho jsem se snažila třeba této ženě, které umřela dcera, pomoci najít bydlení. Ty příběhy nejsou jenom o tom, že já jsem někam přijela jako novinář, vysosla příběh a odešla, často jsem do něj byla vtažena.

* Ve své druhé knize Já jsem hlad popisujete svůj boj s mentální anorexií. Co vám nejvíce pomohlo se uzdravit?

Především přátelé, vztahy, vyřešení řady osobních problémů, odpoutání od matky. On vztah anorektičky k matce a matky k anorektičce je velmi komplikovaný. Mechanismus je takový, že matka dceru nechce pustit a nechce ji nechat dospět. Dcera se touží odtrhnout, ale nedokáže, protože má pocity viny vůči matce, která ji chce vlastnit. Takže mi pomohlo odpoutání se od matky, vnitřní dospění a pochopení některých věcí. Ale nedá se říct, že to je na uzdravení univerzální návod.

* Jaký vztah s matkou máte nyní?

Řekla bych rezervovaný, asi to nikdy nebude vroucí vztah. Ale je to normální vztah, s odstupem dospělé ženy.

* Jak rodiče na tuto knihu, v níž odhalujete hodně ze svých pocitů, reagovali?

Rodiče na knihu nereagovali, přečetli si to, a asi je to muselo ranit. Měla jsem dvě dilemata: kolika lidem to ublíží, a kolika lidem to pomůže? Vyhrálo rozhodnutí, že to vydám.

* Já jsem hlad je taková sonda do ženské hlavy. Čtou tuto knihu i muži?

Docela mě to překvapilo, ale asi ano. Uvedla jsem v knize svoji e-mailovou adresu, často mi píšou partneři nemocných žen. Naposledy to byl muž, který žije se čtyřicetiletou ženou a ta má dvacet let anorexii. Ale kontaktují mě i muži, kterým ve vztahu jen něco neklape. Oni to patrně vnímají jako něco, co jim otevírá ženský svět.

* Jaký máte po vašich zkušenostech vztah k mužům?

Řekněme, že to není a priori plémě, ke kterému bych chovala důvěru. (smích)

* Takže důvěřujete spíš ženám?

Ano, mám sklony věřit ženě. Můj sen je mít duchovní vedení ženy, najít ženu, která je zralá, moudrá, inteligentní a současně emocionálně vyzrálá, o tom sním. Zatím jsem nikoho takového, kdo by se mi takto přiblížil, nepotkala.

* Jak jste se vlastně dostala jako vystudovaná zdravotní sestra k psaní a novinařině?

Když byl můj syn nemocný, tak jsem napsala článek o leukémii. Okolí mě přesvědčilo, abych ho poslala do Reflexu. A oni mi ho vydali. Tehdy jsem si se svým nízkým sebevědomím zdravotní sestry říkala, že jestli mi otisknou nějaký článek v Reflexu, tak to bude vrchol mého života a po ničem víc už netoužím (smích).

* A co píšete teď?

V současné době veškeré své literární síly používám na to, abych získala několik milionů dotace ze strukturálních fondů pro Banku pupečníkové krve. Jinak nic nepíšu. Měla jsem tvůrčí slinu na konci října a říkala jsem si, že až začne padat první sníh, budu psát knihu na téma důvody k oběti, kterou jsem chtěla uchopit filozoficky. Ale sníh napadl strašně rychle a já jsem to prošvihla.

* Poslední otázka: proč vás vyhodili z kláštera?

Zjistila jsem až po letech, jaký byl důvod. Jedna bývalá sestra byla zamilovaná do mnicha. A já ve své naivní čistotě, jak to bylo napsáno ve stanovách, jsem to práskla. Ta dotyčná sestra se mi chtěla pomstít, a tak řekla, že se potajmu scházím po škole s klukem. Noa kvůli tomu mě vyhodili. Když nad tím přemýšlím, kdyby to tehdy neudělali, asi bych tam zůstala dodnes.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se