Rozhovor namísto pamětí

Rozhovor namísto pamětí

Lidové noviny, 26.7. 2008, autor: Jan Mattuš 

Už nápaditý titul rozhovoru s jazykovědcem, publicistou a pedagogem Dušanem Šlosarem (* 1930), kterého pamatují celé generace studentů bohemistiky na brněnské filozofické fakultě, naznačuje důležitou věc: jazyk, potažmo jazykověda, není nic nadpozemského, nýbrž velmi praktického, živého a také odrážejícího stav myšlení jedince i společnosti. Nenechejme se však odradit podezřením, že hlavním tématem Šlosarova odpovídání na dotazy Jiřího Trávníčka a Jiřího Voráče je lingvistika, neboť tu máme především lidský portrét a také svědectví doby. Za ošemetnou by leckdo pokládal i formu rozhovoru, která může knihy odsouvat na úroveň časopisu na jedno použití, byť se ptají lidé nejpovolanější, dokonale znalí věci. Jenomže rovnice Jaké hlavy, takový jazyk může platit ve značně širokém smyslu - například i v tom, že když se hlava skromná nikam necpe, jinak než otázkami jí jazyk nerozvážete.

Lidé, s nimiž se profesor Šlosar v životě setkával, rodina, spolužáci, později kolegové a různí veřejní činitelé, tvoří v jeho líčení jakýsi zmenšený model celé společnosti, kde kromě vzácných osobností (velkého uznání se například dostává již zapomínanému filologovi a estetikovi Olegu Susovi) nevyhnutelně natrefujeme na figury pochybné. Už je to tak, že v každém oboru chtějí někteří hlavně šéfovat a jsou k tomu ochotni zapřít sebe sama, ba tít hlavy. Ale vše je vyprávěno s porozuměním: kde je přesná hranice mezi tím, že se někdo prodal režimu z prospěchu, nebo ze strachu? A kde vůbec ta, že se někdo prodal? Tak suďme opatrně, jako by znělo mezi řádky.

V zajímavých dokumentárních záběrech vystupují Šlosarovi souputníci jako výtvarníci Bohumil Matal a Jan Steklík, literáti Jan Skácel a Ludvík Kundera (v drobné příhodě s tragikomickými souvislostmi i takový Egon Bondy), různé významné instituce od Ústavu pro jazyk český po Jazzovou sekci, i místa, jako byla brněnská Akademická kavárna, později jedna z prvních obětí nového kapitalismu.

Podstatnou kapitolou je rok 1989, kdy se Šlosar ocitl mezi nebojácnými organizátory dění na fakultě i mimo ni. Že to chtělo odvahu a zpočátku nikdo nemohl vědět, jak co dopadne, může dnes znít jako volání z mlhy dávnověku. Ale skutečně tu byl pocit, že máme systém na doživotí, ba spoustě lidí se takový líbil. Možná už dnes není převratným zjištěním, že se kdejací bojovníci proti komunismu začali rodit 27. listopadu 1989 kolem půl druhé odpoledne, když viděli mířit na generální stávku hodně lidí, takže šup do almary pro nový plášť. Šlosar to však umí připomenout elegantně a s pěknou ironií.

Obdobně střízlivé jsou v závěrečné pasáži odpovědi na obecnější otázky k vývoji i současnosti českého jazyka. Ano, pro mnohé je jazyk nástrojem vlastní důležitosti. Jenže tak to bylo vždy, jen prostředky se mění. Ano, nářečí zanikají a žel zaniknou, konstatuje odborník na nářečí. Historická mluvnice je téměř exaktní věda, a tak je pro Šlosara - ovšem nejen v daném oboru - směrodatná realita, nikoli emoce a staromilný patos. A jeho dialogizované paměti postupně spějí k povzbudivému vyznění, že skutečná erudice přece občas vyhrává nad všelikým žvaněním, upřímnost nad teatrálním kariérismem a důstojné chování nad dobovými tanci.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se