Recenze - Postgenerace

Recenze

Balaštíkova kniha se nevěnuje poezii jako takové, ale její reflexi. Vrací se do roku 1990, "roku nula", kdy se mění funkce i dosažnost literatury a kdy se tři dosavadní proudy, samizdatová, exilová a oficiální, propojují. Jiří Kratochvil dokonce soudí, že poprvé od národního obrození má literatura jen jednu funkci: uměleckou. Nastupuje jiné dělení: poezie mladá a stará. Sami básníci pojem generace zpočátku odmítají, především kvůli tomu, že mluvit o "generaci" – a zvláště o "mladé" – je zavádějící, jsou -li debutanti příslušníky různých generací; debutují totiž i autoři staří, za komunismu nepublikující. Zásadní problém, tedy mnohost poetik devadesátých let, která vedla k názorovým střetům (manifesty Martina C. Putny a Petra Borkovce hlásají neoklasicistní upření do středu, k tradici, manifest Jaromíra F. Typlta volá po neoavantgardní odstředivosti a manifest Štolbův pléduje pro empirismus), se podle Balaštíka jeví spíše jako vyjádření bezradnosti. Balaštík souhlasí se Štolbou v přijetí empirického typu básnictví jakožto osvobozujícího a deziluzivního gesta, přináší ale vlastní typologii básnictví (typ magický, reflexivní, spirituální, empirický); konstatuje nicméně vyprchávání potřeby dělit poezii generačně, poeticky atd., protože reálná dělicí čára dnes vede jinudy: odděluje oblast poezie od společnosti.


Pavel Šidák

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se