Recenze - Čteme?

Recenze - Čteme?

Portál české literatury, Vladimír Novotný

Je to poněkud zvláštní, když si literární teoretik a literární historik Jiří Trávníček, citlivý interpret novodobé české poezie i vykladač cest a zákoutí moderního románu, najednou položí nejprve fundamentální otázku, zda vůbec čteme, tedy my, čtenáři nebo čtenářská obec v České republice, a pak zkoumá, jak je ta čtenářská obec rozsáhlá, jaké má složení – a především, zda opravdu čte a co vlastně čte. V souladu s těmito otázkami brněnský literární vědec (dnes ovšem působící převážně v Praze) nazval svou novou knižní publikaci (vydanou v nakladatelství Host ve spolupráci s Národní knihovnou České republiky) více než lakonicky, totiž: Čteme? A připojil ještě vysvětlující podtitul Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize.
Svým způsobem je to velice „netrávníčkovská“ publikace: esejistického nebo ryze badatelského pojednání o světě knihy je tady poskrovnu, poněvadž v publikaci jednoznačně dominují tabulky – a závěry, které z nich vyplývají a které z nich pod zasvěcenou taktovkou Trávníčkovou můžeme vyčíst, ať se nám to zamlouvá či nikoli. Badatel cituje i klasický názor, že to, že hodně čteme, nás prý uvrhlo do „učeného barbarství“ – ale dnes se potýkáme spíše s opačnou problematikou, s tím, že populace (možná) nečte a že se tím pádem kolikrát přímo „rochní“ v neučeném nebo nepoučeném barbarství.
Jak je to však doopravdy? Čteme, nebo nečteme? Rozsáhlý výzkum, který vyústil v široké spektrum uvedených tabulek, finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR (výrazně se na něm podíleli zvláště pracovníci Ústavu pro českou literaturu AV ČR) – a také ono může být potěšeno, protože při všech výhradách, nedostatcích i slepých uličkách čtenářstva závěrečný verdikt zní: Čteme! A to by stálo za to opakovat stále hlasitěji a hlasitěji, poněvadž jde o docela povzbudivou zprávu o stavu našeho čtenářství či vztahu ke knize – kupříkladu ve srovnání s některými jinými evropskými zeměmi. Ostatně: celý projekt byl inspirován podobnými výzkumy uskutečněnými v Německu a v Polsku. Není samozřejmě zdaleka všechno bezezbytku růžové nebo alespoň narůžovělé: ano, čteme, skutečně čteme, jenomže co čteme – i to se v Trávníčkově publikaci patřičně zkoumá a zjišťuje.
A tady výsledky nejsou přespříliš lichotivé: naprostá většina čtenářů (přičemž ve všech věkových kategoriích) preferuje oddechovou literaturu, a to v dosti širokém rozpětí – a tzv. krásná literatura se stává stále více jakousi Popelkou. Jenomže a jenže: není to třeba také trochu obráceně? Nejsou tihle obyčejní čtenáři nebo normální lidé čtoucí knížky čím dál víc vmanevrováváni do pozice Popelek, které neumějí číst nic jiného než příběhy plytké a prostinké, paumělecké až paliterární? Neplýtvají takové čtenářské Popelky svým časem úplně trestuhodně na kdeco zhola nedůležitého a neuvěřitelně jepičího? Ano, oddech je oddech, jenže jak se identifikovat s příběhy, které jsou buď hloupě vymyšlené, nebo jsou i něčím daleko horším? Nicméně zatím platí, že: Čteme. A náš poměr ku knize, praví Jiří Trávníček, a dodává nám tak nemalou naději, je podle něho doposud ještě vysoce nadprůměrný. A dokonce si můžeme dovolit i kategorii „vášnivého čtenáře“, nebo dokonce „arcičtenáře“. Jednomu z nich, již zesnulému literárnímu historikovi Zdeňku Kožmínovi, je kniha Čteme? nikoli náhodou věnována.
Malá poznámka in margine: Jiří Trávníček navazuje na některé domácí analýzy problému čtenářství a vztahu populace ke knize, měl však nebo mohl však zmínit také knižní práce plzeňské Ladislavy Lederbuchové nebo pardubického Petra Posledního: potom by jeho zajímavé poznatky a závěry třeba byly ještě zajímavější. Ale stejně: dovídáme se s jistým ustrnutím, že v Kanadě se čte dvakrát víc než v českých zemích, dokonce ještě víc než dvakrát. Tak jistě: české knihy Kanaďané také nečtou, my pohříchu zase nečteme knihy kanadské, a je to asi velká škoda. Copak však čteme a známe soudobé novinky polské, ruské, maďarské nebo slovenské? Výjimky tu toliko potvrzují pravidlo. Nečteme a neznáme je.
Zato zní velice sympaticky zjištění, že knihoven je u nás sice nadprůměrně mnoho, ale že zájem o ně roste – nová média či stará média, internet neinternet. Však také, jak děl Jan Amos Komenský, knihovny jsou přece „v poklad sebraná díla duchů“, což o kdejakých diletantských serverech věru říci nemůžeme. Vždyť značný počet obyvatel naší republiky pořád touží mít vlastní a hodnotnou knihovnu. A to jakoby vysloveně navzdory halasu těch, kdo na všech sloupích vykřikují, že žádnou knihovnu nepotřebují – nebo podbízivým vejšplechtům televizních moderátorů, kteří se chlubí v metropolích tím, že za celý rok nepřečetli jedinou knihu. Také je to na nich vidět. Protože stále ještě: Čteme!

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se