Recenze a anotace

Recenze a anotace

Dvojice zkušených publicistů se rozhodla zpracovat „výbušné“ téma. Téma rozdělující společnost do dvou nesmiřitelných táborů. Zatímco někteří vzpomínají na dobu „komunismu“ (ten však na území Československa nebyl nikdy vybudován, takže je přesnější hovořit o totalitním režimu) s nostalgií a láskou, jiní při pohledu na srp a kladivo vidí doslova rudě. Nekonečná diskuse, kdy nám bylo lépe, bude samozřejmě pokračovat i po vydání této knihy. Osobně doufám, že zejména mladá generace si po jejím přečtení uvědomí, jaký „ráj“ poskytoval tehdejší režim „obyčejným“ lidem, tedy oné příslovečné „mlčící většině“.

Publikace není vědeckou prací, ale svým populárním zaměřením je cílena do širokých řad, zejména na skupinu školní či studující mládeže. Odborník zde nenalezne mnoho nového, ale o to autorům ani nešlo. Jejich práce je součástí multimediálního projektu Abeceda komunistických zločinů. Ke knize je přiloženo i DVD s velmi zajímavou tematikou (Od „Androše“ k Asanaci, Jáchymovské uranové peklo, Lidové milice, Mučení, Železná opona).

Při zpracování tématu zvolili žurnalisté netradiční, ale velmi šťastný postup. Hlavními aktéry jejich příběhů nejsou osoby pobývající ve vysokých funkcích tehdejší společnosti nebo klíčové osoby zlomových historických události. Prostor dostali „normální“ lidé, lidé jako „my“. Každému z nich je věnováno jedno písmenko komunistické abecedy.

Čtenář začíná logicky písmenem A jako Asanace a končí Ž jako Železná opona. Kromě „provařených“ názvů Disident, Charta či Kulak jsou zvoleny neotřelé tituly, jež dnešní mladé generaci nejspíše mnoho neřeknou: Fingovaná svatba, Hranice, Odplata, Normalizace, Výjezdní doložka, Wonka. Osobně kvituji, že jednotlivé kapitoly nejsou anonymní, ale vždy obsahují konkrétní příběh zasazený do širšího kontextu událostí totalitního režimu, a to prakticky v jeho celém časovém rozpětí (1948–1989).

Studie předkládá neotřelé a většinou neznámé příběhy a boří zažitá klišé o tom, že to byla pouze zlá padesátá léta, kdy příslušníci Státní bezpečnosti mučili vězně a mocenské orgány posílaly na smrt nevinné oběti. Mládež narozená v demokratické společnosti bude jistě překvapena zjištěním, že sedmdesátá ani osmdesátá léta 20. století nebyla obdobím relativního klidu, ale epochou, kdy totalitní režim nadále používal psychické terorizování, šikanu, vydírání, ale i násilí vůči nepohodlným občanům.

Disident Pavel Wonka zemřel 26. dubna 1988 ve vězení. Bylo mu pouhých 35 let. Pro tehdejší režim nepředstavoval žádné nebezpečí. V té době byl rozhodnut, že se vystěhuje do západního Německa. Byl to nemocný a unavený muž, kterému již nezbývalo sil na další marný boj s mocenskými úřady. Za jeho zbytečnou smrt nebyl nikdo potrestán. V rámci akce Asanace mělo dojít k vystěhování nepohodlných osob za hranice Československé socialistické republiky. Vratislav Brabenec, hudebník legendární skupiny The Plastic People of the Universe, byl jedním z těch, kdo podepsal Chartu 77. V dokumentu Státní bezpečnosti se k jeho osobě uvádí, že měl být k vystěhování donucen všemi fyzickými i psychickými prostředky. Vzdoroval. Při jednom z výslechů mu sdělili, že mu unesou ženu a dvouleté dítě: Já nevěděl, jestli je to pravda, ale říct někomu něco takového! Že vám z moci úřední unesli ženu a dceru, a vyžadovat spolupráci! Po přepadení chartistky Ziny Freundové se nakonec vystěhoval. Teprve v roce 2001 začal soud se strůjci Asanace. Bývalý ministr vnitra Jaromír Obzina se trestu nedožil, zemřel dva roky po zahájení procesu.

Pro mladé čtenáře bude jistě překvapující odhalení, že na drátěných zátarasech československé železné opony bylo zastřeleno či zabito elektrickým proudem 350 uprchlíků. Dalších 100 zemřelo při různých nehodách. Daleko více však bylo obětí v řadách samotných pohraničníků. Celkem jich na hranicích zemřelo 654. Z toho plných 236 spáchalo sebevraždu (!). Při střetech s agenty z druhé strany bylo zabito asi deset příslušníků Pohraniční stráže.

Tehdejší režim byl plný paradoxů a postihoval i sebemenší projevy občanské neposlušnosti. Lenka Fialová dokončila v roce 1974 školu. Netušila, co vše se skrývá za komunisty vyhlášeným termínem normalizace, v jejímž rámci se mělo vše vrátit do osvědčeného stavu před srpnovou okupací roku 1968. Právě v den jejího výročí, 21. srpna 1974, odehrála se svými přáteli loutkové divadlo v rámci mariánské poutě na Svatý Hostýn. Při představení se objevily neškodné narážky na „kremroládu“ a cizí vojáky. Lidé se jim však smáli a všudypřítomná StB je pečlivě zaznamenala. Následovalo zatčení a neočekávaně tvrdý rozsudek u kroměřížského okresního soudu. Lenka Fialová dostala osmnáct měsíců, Emil Hauptmann dva a půl roku (!). Pro jejich přátele padly tresty odnětí svobody v rozmezí 15 až 12 měsíců, plus 9 měsíců s podmínečným odkladem na tři roky. Paní Fialová vzpomíná na nejhorší chvíle svého života: V okamžiku, kdy jsem uslyšela rozsudek, jsem si říkala, že to snad ani nemůžu přežít. Ptala jsem se, jestli z vězení vyjdu vůbec živá...

Vládnoucí režim však používal odplaty i vůči dětem, kteří trpěli za své „vzpurné“ rodiče. Otec Slávy Volného mladšího působil po srpnové okupaci jako redaktor Svobodné Evropy v Mnichově. Jeho syn měl kvůli tomu zakázaný přístup ke vzdělání. V roce 1987 jeho otec zemřel. Na pohřeb do Spolkové republiky Německo ho komunisté nepustili. Šikana ze strany StB provázela mladého muže po celý život: Nikdy mě nemlátili. Ale cítil jsem neustále, jak mě ta neviditelná ruka jejich moci svírá. Pan Ladislav Plch se díky fingované svatbě dostal 7. listopadu 1972 na Západ: Neobdivoval jsem plné obchodní domy. Chtěl jsem svobodu. Viděl jsem místa, která byla důležitá pro mne a mou generaci. San Francisco, Woodstock, Liverpool, kde začínali Beatles.

Je zapotřebí mít stále na paměti, že totalitní režim dokázal nejen šikanovat, ale i mučit a vraždit: U mě se to mučení elektřinou projevovalo tak, že jsem nejdřív ztratil cit. Úplně. Ruce jsem necítil... Dostal jsem facku, nic. Kopli mě, nic. [...] Úplně naposled jsem uslyšel: Lojzo, neblbni, nezabíjej ho, nemůžeš ho zabít, potřebujeme ho při soudu. Tolik slova Pavla Hubačka, který přežil nelidské mučení v Uherském Hradišti. Jedním z „Lojzů“, kteří zde tehdy sloužili, byl již nežijící Alois Grebeníček. Zemědělský inženýr Rostislav Sochorec, člen lidové strany, byl zatčen už 23. února 1948. Tedy ještě před převzetím moci komunisty. Domů se nikdy nevrátil: Přísahal jsem, že s tím něco udělám. Přece člověk nemůže jít jen tak do vězení a za dva měsíce být mrtvý, říká zdrceně Rostislav Sochorec mladší.

Všichni ti bezejmenní, kteří se dokázali vzepřít zvůli tehdejších mocných, si zaslouží náš respekt a úctu. Patří mezi ně bezesporu i Hana Jüptnerová. Podepsala Chartu a přednesla odvážný projev na pohřbu Pavla Wonky. Po vyhazovu ze školy, kde vyučovala němčinu, pracovala v cukrářské výrobně a jako skladnice. K učení se mohla vrátit až po Listopadu. Dnes říká: I obyčejný člověk má možnost volby.

 

                                                                                                          Ladislav Kudrna

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se