Recense běsná

Recense běsná

Tvar | 18. 2. 2010 | rubrika: Dvakrát | strana: 2 | autor: Vít Kremlička

Inka Machulková : Zamkni les a pojď. Host, Brno 2009

Tohle už vážně není možné: Inka Machulková (1933), další z exilových autorek, která našla v Německu nový domov... Ohlédneme-li se s trochou zoufalství do minulosti, seznáme, že tolikrát opěvaná vlast byla krutou macechou - a tam, v zemi, před kterou nás národovecká doktrína srdceryvně varovala skučením hic sunt leones!, nacházejí vyhnanci důstojný lidský domov. V uměleckém světě je taková povědomost možná ještě známější - co když zde pozdvihujeme něco, co se povznést odmítá? Ale proč by nás měla nést ikarská křídla, když se můžeme povznést na Pegasovi, jenž se zrodil z Medúsy? Co když se v česky skládané Poesii v nynější době skrývá jedovaté býlí samolibosti, které ke kolenům stoupá?
V jinošských letech jsme se zbavovali ortodoxně nenávistného pohledu na Německo, jak se nám jej pokoušela vštípit oficiální doktrína; leč Kästnerova kniha Emil a detektivové nás už jako školáky přesvědčila, že tam za hranicemi jsou kluci jako my - a pak už to šlo ráz na ráz: romantikové Johann Wolfgang Goethe a Ernst Theodor Amadeus Hoffmann nám náhle předestřeli svět, jak asi vypadal i v Čechách v dobách našich prapředků - ten svět, jenž měl být z tuzemských režimních důvodů zastřen a zapomenut jakby odvanutá iluse zašlých časů. Ó, hory, co jsem se nahleděl za jinošských poutí trampských přes modravé vrcholy šumavské k jihu, k tehdy nedostupnému Bavorsku! Tehdy deportován horlivými pohraničníky od pramenišť Vitorazska, věděl jsem: znovu se navrátím do těchto mlžných krajů! A když jsem několikrát potom už cestoval přes, i do sjednoceného Německa, měl jsem tehdy neodbytný dojem: ale to je jiné Německo!, a cítil jsem svobodný van - zda je to Kulturgeist, duch kultury v umění? Bylo to příjemně jiné a nezapomenutelné.
Ostatně, v Polsku jsme reflektováni jako „němečtí Slované" s inklinací ke křesťanským německým zemím už od svatováclavských dob a na takovém sousedském hledisku něco pravdy bude; když vezmeme k dějinným spojitostem navíc v potaz spornost národnosti nynějšího a minulého papeže, šovinismus národovectví se jeví být vratkým.
Přestoupit v umění - a v Poesii obzvlášt - hranici výrazového prostředku jazyka a kvalitativně určit řeč s jazykem (ve smyslu de Saussurovy dichotomie jazyk-řeč) za médium artikulace a strukturace myšlení, je vždy krokem k rozšíření duchovního rozhledu. Romantismus trvá: individuací konkrétního jednotlivce vůči stěží uchopitelnému abstraktu národního administrativního státu v současné době.
Dnešek žije dneškem, tedy o dnešku: dnešního jitra jsem rozevřel knihu Inky Machulkové Zamkni les a pojď - výbor básní z 60. let, v první chvíli mě cosi nadzvedlo a volalo: všeho nech a vydej se tam, kde je možná tíž, ale líp! Vidím jiné Německo - prostoru ducha, činorodou skutečnost, díl ideálu evropského básnictví a zřejmě i básnictví všelidského, trvalou stopu navzdory míjející epoše totalit. Co můžeme přidat my, na vážkách mezi přitakáním osudu a vzmachem? Během dne jsem těkal - poeta v honbě za obživou v Čechách vždy těká! - a k večeru mě kroky zavedly k přítelkyni Magdaleně; vzpomněla na noční košili Inky Machulkové, ve které po svém odchodu z domova tenkrát spala. Mám vlastní mládí zahalit v tajemství, anebo vzpomínat? Potom přišla noc a v tramvaji přes Prahu jsem si znovu pročítal její básně.
Editor Michal Jareš připomíná básnířčino beatnictví a jazzovou inspiraci anebo spíš souzvuk s jazzovým světovým názorem. Heslovitost nicotnosti a slogany „epochy budování rozvinutého socialismu" přímo vyzývaly k poetické odvetě: verše uhlazené, metafory v rozpětí přes celou strofu či přímo „metafora básně"; jsem v koncích, je to srdečnější než obvykle. Inka Machulková byla současnice a přítelkyně básníka Václava Hraběte, byla jednou z inspirátorek poetické kavárny Viola, setkávala se s kulturními veličinami té doby, byla in. Jednu báseň dedikovala jazzové zpěvačce Evě Olmerové, druhou kontrabasistovi Luďkovi Hulanovi, for blackbird from Parnas; refrény veršů se ozývají z chóru na přitvrzení přítomnosti básně; a teď už je noc a nemám tu ani magneťák, a tak si jenom broukám bye, bye, blackbird...
S jazzem to bylo tehdy relativně snazší: jednalo se o hudbu „národnostně a rasově utlačovaných černochů", a jelikož tehdejší režim se silně angažoval ve vývozu revoluce do zemí třetího světa, bylo možné se jazzovými prostředky vyjadřovat. Rokenrol to měl těžší, byl často výrazem „buržoazně dekadentní závadové mládeže", a teprve britská rocková skupina Slade, „složená z hudebníků dělnického původu ze slumů na předměstí Londýna", rozbila tu zeď stranickotřídní klasifikace; potom přišel punk, „proletářsky revoltující proti nespravedlnosti kapitalistické společnosti", kádrově již zcela bezchybný; i takovou evokaci výbor z díla Inky Machulkové Zamkni les a pojď dokáže vyvolat. Nad výborem zajásá čtenář, umělec i vědec - krom kvality umělecké vyjadřuje i hodnoty dobové, rytmus řeči, frázování, odlesk a přítmí oněch tragických dob.
Jednoho krásného dne zamknu les - a půjdu! Bude to hovězí.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se