Radši mor (než ustrnout)

Radši mor (než ustrnout)

Na rovinu se přiznám, že mě nová sbírka Víta Slívy při prvním čtení poněkud zklamala. Tatam je totiž slívovská poetika, jak ji známe. Výsostně melancholický pohled, tj. zrak obrácený do minulosti, sice zůstává, avšak lítost, výrazný atribut Slívových starších básní, je zde vystřídán jakousi urputností, zatvrzelostí, snad i vzdorem vůči paměti. Ovšem čím častěji jsem tuto knihu otevíral, tím více jsem jí přicházel na chuť. A teď už ji považuji za vynikající dílo, snad (s několika výhradami) i za autorovo vrcholné.

Začíná takto: „Sníh ještě prodlévá / a v sobě se ztrácí // Potoky vzpomínek! Raci!“ Tedy hned v první básní získáme klíč k titulu sbírky: tak jako raci se i Slíva neustále vrací, ať už k ženě, ke známým místům, k literárním vzorům nebo zkrátka do dřívějších dob. Paměť je vskutku obručí, která celou knihu drží pohromadě; prorůstá knihou v různých podobách, nejexplicitněji v minipoemě Koloběžka (která vyšla v roce 2008 i samostatně): „Paměť, dřevěná koloběžka, // vrže a skřípe, a veze mě z dneška / a rodný dvůr.“ (s. 70) Motiv rodného je u Slívy vůbec častý, bývá však ihned konfrontován se svým protikladem (příznačný je v tomto smyslu mj. název jedné ze starších sbírek, Rodný hrob): „Hledám rodný chrám, / bloudím v rozvodí… / Pláčem usedám / do lodi / a pluju tam – // k Smrtným nedělím / na Golgotách hor.“ (Třetí neděle postní, s. 58) Nebo jinými slovy: „V matce truhle embryo / povyrostlé v mrtvolu.“ (***, s. 62) A zase úplně jinak již v názvu básně V rodné hospodě: „poslouchá Gilmoura z televize / těším se na lůno jeho ženy // kradmo se pozorujeme.“ (s. 36)

Ve sbírce si povšimneme i jiných opakujících se jevů. Patří mezi ně dedikace, zvláště ve druhé polovině sbírky. Ze známých jmen vyberme např. „Jiřímu Krchovskému“, „Petru Královi“, „Jonáši Hájkovi“, „Ludvíku Kunderovi“, „Janu Balabánovi in memoriam“ atd. Každý dedikovaný text svým způsobem napodobuje poetiku autora, jemuž je připsán, nejvýrazněji v případě J. H. Krchovského, jehož vliv je ostatně cítit i na jiných místech sbírky („Velký vůz uvízl ve škarpě večera, / vrže jak zabírá černý pár koní: / ona a on, jejich ržající nevěra. / Ona už po něm je, on je už po ní. // Na voze těžký hnůj, mrtvola Láska/ Nepohnou zarezlým sedmerem hvězd. / Kočí je bičuje, pořvává, mlaská – / nemohou už ani po čtyřech lézt.“ (Velký vůz, s. 16). Dále se zde opakují motivy z klasických jazyků (Slíva vystudoval obor čeština-latina), krajina rodného Slezska, soupeření s pamětí, erotické a biblické motivy atd. Právě tyto opakované výskyty zřejmě přivedly Milenu M. Marešovou (Český rozhlas 3, pořad Mozaika, odvysíláno 18. 2. 2011) k názoru, že „Račí mor Víta Slívy je repeticí“. Není tomu tak. Tato kniha vystupuje z řady svých předchůdců a většina obsažených básní v ní má své pevné místo. (Výjimku tvoří několik textů, které by šly podle mého názoru docela dobře vypustit, jmenovitě Ze slezského slovníkuAnamnézaSedli berani na masloGustav Brom o vesmíru Výstava chovatelů drobného zvířectva.)

Básní je ve sbírce celkem padesát devět. Z versologického hlediska vypadají na první pohled tak trochu jako čaj rozsypaný na papíře, ale vezmeme-li si k ruce pomyslný metr, zjistíme, že asi jen čtvrtinu tvoří básně ve volném verši či texty arytmické. Dvaceti básněmi je zde zastoupeno metrum trochejské a daktylské. Ale proč tato kniha působí na první pohled tak neuspořádaně? Je to způsobeno rozrušováním jednoty veršů, ať už grafickým (přesahy, půlením verše), významovým (motivickým těkáním, nesourodými asociacemi) či zkrátka čistě rytmickým (předrážky, nestejné počty stop, slabiky navíc atd.). Račí mor je řádem ukrytým v chaosu. Vít Slíva, velký ctitel Vladimíra Holana, jako by se svým guru chtěl touto sbírku říci „mě nechej vát, jen vát“. Touha neustrnout, (z)ničit a znovu (vy)tvořit je básníkovou hnací silou.

Račí mor lze rozčlenit do několika pomyslných oddílů podle dvou odlišných a zdánlivě nesouvisejících kritérií: podle užitého metra a dedikací. První část končí zhruba kolem strany 34. Převažuje v ní trochej a chybí dedikace. Po krátkém přechodu, tvořeném zejména básněmi ve volném verši, se začínají hojněji vyskytovat básně s věnováním a v daktylském metru. Sbírka končí jakousi postupnou destrukcí rytmu v textech, ve kterých nelze vystopovat rytmus ani veršový, ani větný. Závěrečný „epilog“ s příznačným názvem Eschaton je pak rozkročen mezi vzestupné a sestupné metrum. Souvisí spolu nějak metrum a touha připsat báseň někomu jinému? Patrně ano. „Daktylská“ část Račího moru je totiž výrazně konkrétnější, intertextuálnější, propojenější s vnějším světem. Uvědomíme-li si, že základní krajinou textů je Slezsko a že daktyl je výsostným veršem Bezručovým, narýsuje se nám před očima kompozice sbírky: od nehmotné abstrakce přes skutečnost až k její destrukci. Tudy kráčí básník Vít Slíva ve své aktuální sbírce a snad, mohu-li si dovolit troufalé zobecnění, i v celém svém díle.

Ondřej Hanus

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se