Radek Malý: Zážitek s knihou je jedinečný

Radek Malý: Zážitek s knihou je jedinečný

Soňa Pokorná, Literární noviny, 29. 9. 2016

Jeho profesí je už řadu let vědecko-pedagogické působení na vysokých školách. Několik let byl vedoucím katedry tvůrčího psaní Literární akademie, soukromé umělecké vysoké školy, kde vyučoval takové předměty jako tvůrčí psaní (literatura pro děti a mládež, umělecký překlad), knižní kultura a další. 

- Můžete tedy srovnat situaci na státní a soukromé škole? 

Literární akademie vynikala komorním prostředím a studenty, kteří většinou věděli, co chtějí, anebo se to alespoň chtěli dozvědět. Protože jsem tam nebyl jen externista na semináře tvůrčího psaní, ale učil jsem i odborné disciplíny, bylo pro mě zajímavé vnímat posuny v motivaci u jednotlivých studentů – většinou se z nich v hodinách tvůrčího psaní vylupovali úplně jiní lidé, než jaké jsem znal z přednášek. Obecně vzato, Literární akademie se srovnávat se soukromými vysokými školami nedá, protože byla jediná svého druhu a, světe div se, údajně negenerovala zisk, což jaksi popírá smysl jejího soukromého statusu. Ve srovnání s veřejnými vysokými školami humanitního zaměření držela krok, co se týká náročnosti v teoretických disciplínách, protože procházela stejným formálním řízením jako ony. Hlavní rozdíl tedy spočíval v tom, že na Literární akademii si student mohl jako téma diplomové práce zvolit třeba napsat novelu nebo sbírku básní. 

- Byla některá z těchto prací potom vydána? 

Nejlepší práce vydávala studentům přímo Literární akademie, mnohé jiné byly vydány v klasických nakladatelstvích. Nejznámější absolventkou Literární akademie je asi Jana Šrámková, jejíž první vydané rukopisy vznikly právě zde. 

- Jak to s Literární akademií dopadlo? Zanikla? Kde je dnes možné učit se takovým disciplínám, jako je tvůrčí psaní nebo umělecký překlad? 

Literární akademie bohužel z ekonomických důvodů zanikla. Pokouší se na ni navázat nově otevřená soukromá Vysoká škola kreativní komunikace, při níž rovněž bude fungovat katedra literární tvorby. Nicméně tvůrčí psaní už dávno na českých vysokých školách zdomácnělo a vyučuje se jako volitelný předmět téměř všude v oborech souvisejících s literaturou, zejména českou. Na umělecký překlad je přímo specializovaná translatologie. 

- Také jsem před lety absolvovala jeden semestr tvůrčího psaní na bohemistice v Olomouci. Za ten krátký čas se toho nedalo moc naučit a vyzkoušet. Ještě nedávno jsem se stavěla k výuce tvůrčího psaní skepticky, ale časem se to změnilo. Ten skeptický pohled tu však stále u hodně lidí přetrvává. Proč tomu tak je? 

Jde jen o zvyk. Proč u ostatních druhů umění vnímáme vysokou školu jako samozřejmost, ale u literatury ne? Na Literární akademii platilo, že tvůrčí disciplíny měly k dispozici komplexní servis odborných předmětů zaručujících široké kompetence absolventa. Za půl roku se skutečně nedá naučit mnoho, ale nejde jen o to něco se naučit, nýbrž vyzkoušet si různé formáty, kultivovat písemný projev a tříbit myšlenky. 

- Živíte se tedy učením, ale co ostatní vaše aktivity – překládání poezie, psaní knih pro děti, editorská práce, porotcování v soutěžích a další – jsou to spíš koníčky, kterým se věnujete ve svém volném čase? 

Složitá věc: jako koníčka bych bral práci na zahradě, ale v aktivní literární tvorbě a ve všem, co s tím souvisí, vnímám smysl své profese. To, že mě přímo psaní nebo překládání poezie nemůže uživit, je paradoxně výhodou, protože si vybírám projekty, kterým skutečně věřím. A všechny ty zkušenosti se pak ve výuce pochopitelně promítají. Navíc akademická práce spočívá také v psaní textů, byť jiného druhu, a třeba udělat důkladně edici překladu poezie, to si žádá taky odbornou erudici. 

- Napadá mne obligátní otázka: Na čem všem v současné době pracujete? Ale dovolte mi ji rozvést: Pracujete právě na nějakém překladu, na nějaké studii? Píšete knihu pro děti, nebo máte už v hlavě nějaký příběh? Chystáte se na besedu s dětmi? 

Dokončuji dvě knihy překladů poezie z němčiny a mám nápad na další, překládám dvě knihy pro děti z němčiny, zaděláno je také na dvě odborné monografie. Ještě letos nejspíš vyjde leporelo pro děti. Další projekty se chystají. Kdybych měl v hlavě víc místa, myslím, že by tam mohl uzrát i příběh, ale zatím o něm nevím. Na besedy s dětmi jezdím průběžně, jsem-li zván a najdu-li místo v diáři. Ale aktuálně pracuji především na přípravě seminářů a přednášek pro nadcházející semestr. 

- Koho konkrétně překládáte a čeho se budou týkat odborné monografie? 

Chystám antologii překladů z poezie německy píšících básníků Bukoviny a potom výbor z básní německého symbolisty Stefana Georga. Odborné práce se týkají průzkumu motivu mladé utonulé dívky, který se projektoval nejčastěji v postavě Ofélie z Hamleta, a dále současné české literatury pro děti. 

- Minulý podzim vám vyšla v pořadí už šestá básnická kniha, jaký byl na sbírku Všehomír kritický ohlas? Sledujete to vůbec? 

Ale jistěže sleduji, nicméně rezignoval jsem na to, že by vzniklý kritický obraz mohl o něčem vypovídat. Přitom ještě před deseti lety to bylo jinak: o sbírkách se psalo, mám dojem, skutečně systematicky. Všehomír polarizoval: buď se kritikům líbil, nebo jsem se netrefil do jejich představ o současné české poezii. Ovšem vadí mi, když do kritik kvůli malosti českého rybníčku prosakuje lidský rozměr: když recenzent vyvozuje cosi o autorovi a nálepkuje. Nejlepší kritický ohlas mám od těch pár čtenářů, kteří mou tvorbu sledují spontánně, dlouhodobě a se zájmem a tu a tam mi napíšou. 

- Do vašich básní pronikají novinové titulky, ve zkratce sdělujete aktuální události u nás nebo ve světě. Celek pak nezní zrovna pozitivně a optimisticky. Jak moc sledujete zprávy, nechcete s tím raději přestat? 

Taky že už jsem přestal. Už tomu bude rok, co neodebírám časopis Respekt, protože jsem z jeho četby míval stavy trudnomyslnosti. Je to alibistické, ale po vzoru J. H. Krchovského jsem usoudil, že pokud mám nějak fungovat, je rozumné dávkovat si svět v malých, snesitelných dávkách. 

- Před půl rokem vyšel rozhovor, ve kterém říkáte, že už byste byl radši, kdybyste psát nemusel, v tom smyslu, že by vás opustila ta potřeba psát básně. K tomu pak dodáváte, že stejně už píšete málo, že vám stačí jeden text za půl roku. Máte tedy něco nového v šuplíku od té doby? 

Z tzv. volné tvorby se skutečně sešlo minimum textů; báseň, o které bych uvažoval do případné další sbírky, žádná. Ale to neznamená, že bych netvořil. Hodně jsem překládal, vznikaly básně pro děti a podobně. 

- V kritikách se lze v souvislosti s vaším básnickým uměním dočíst: "Texty vynikají prací s rytmem a výraznou pointou", "nápaditá je práce s rýmem, kdy básník používá pestrou škálu rýmových technik a asonancí", "Malý se již dávno naučil držet pevně otěže jazyka" nebo "Že Malý zvládá rytmus a rým (v této knize až nápadně často i rým vnitřní) jako malou násobilku, to už víme delší dobu. Přesto slovní ekvilibristika, s jakou se vytasil zde, ohromí". Nelze než souhlasit. Mimochodem – nenabízel vám už někdy někdo práci v reklamní agentuře? 

Ne. Měl by? A měl bych to vzít? Asi se nepohybuju v těch správných kruzích. 

- V různých rozhovorech zmiňujete v souvislosti se svým hlubokým čtenářským zážitkem knihy od Michala Ajvaze. Co dalšího vás v posledních letech zaujalo z české prózy? 

Nadchla mě například knížka O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa autorky Heleny Černohorské nominovaná na Cenu Jiřího Ortena. Až dodatečně jsem zjistil, že dotyčná autorka ještě pod dívčím jménem je absolventkou Literární akademie, a dokonce i mé tvůrčí dílny! 

- A to je její první kniha? Slyšela jsem o ní, ale nečetla. To je kniha pro děti? 

Řekněme její první seriózní kniha. A pro děti rozhodně není, jde o barvitý příběh ze života, který je psaný brilantním jazykem. Dýchá z něj kouzlo starých časů. 

- Co dalšího vás zaujalo? Zajímala by mě spíš česká próza, ale klidně jmenujte titul ze světové literatury. 

Já se nepovažuju za někoho, kdo by měl současnou českou prózu v malíčku. Když tak spíš knížky pro děti a mládež. S velkou radostí jsem si přečetl třeba dětskou detektivku Hledá se hvězda Lenky Brodecké a román Dva životy pana Perla Timothéa de Fombella. 

- Jak vy jako překladatel vnímáte překladovou literaturu? Nemáte problém číst knihu přeloženou z cizího jazyka? 

Naopak kvalitní překlad velice vítám. Ideální pro čtenáře je, když překladatel v díle vůbec není poznat. Někdy je to problém, měl jsem teď třeba několik nabídek na překlad současné německé poezie a byly to vesměs podle mě obtížné, málo srozumitelné, nekomunikující věci. Tam jsem neměl pocit, že bych jako překladatel učinil nějaký výrazný vklad, jen jsem se snažil, aby ty texty působily na českého čtenáře podobně jako na předpokládaného německého. 

- Vaše kniha pro děti Listonoš vítr byla zapsána na Čestnou listinu IBBY. Co to znamená pro knihu a co pro jejího autora? 

Hlavně velkou radost a pocit uznání. A v mém případě i to, že jsem se díky tomu mohl účastnit světového kongresu IBBY v Mexico City. O knížce se sice ví v mezinárodním kontextu, ale to mnoho neznamená, protože knihy pro menší děti jsou většinou v každém národě specifické a překládají se poměrně málo. 

- Kdo vás přivedl ke knihám, ke čtení? A kdo vám četl před spaním pohádky? 

Já byl od malička knihomol. Předpokládám, že mi naši četli, ale vzpomínky mám až na knihy, co jsem přelouskal sám. Čím tlustší, tím lepší. Z toho už jsem ale vyléčený. 

- Nečtete tlusté knihy? 

Když za to stojí, tak samozřejmě ano. Problém je, že čtu vlastně pořád a v obrovském množství nejrůznější seminární práce a podobně, proto je těžké si ještě užít čtení pro radost. 

- Čtete svým dětem před spaním? Co jim čtete vy a co vaše žena? 

Tak děti už si čtou taky samy, ale rád jim pomáhám s výběrem titulů z domácí knihovny. Samozřejmě jsme jim dřív četli hodně, já českou klasiku a manželka zase tu německou. 

- Většinou menší děti mají rády, když se jim před spaním předčítá z knih, málokdy si však samy knihu přes den otevřou. V tu chvíli je tu varianta nabídnout jim audioknihu. Jaký máte vztah k audioknihám vy? 

Já audioknihy miluji. Literaturou jsem už místy natolik přesycený, že ztrácím koncentraci a vůli pro "čtení jenom tak", a potom je načtená nebo dramatizovaná knížka skvělou volbou. Děti takhle taky naposlouchaly spoustu knih. 

- Které například? 

Třeba Harryho Pottera nebo Lichožrouty. Což jim vůbec nezabránilo v tom si ty knížky přečíst i v papírové podobě. 

- S metodičkou Hanou Mikulenkovou a výtvarníkem Matějem Formanem jste vytvořili autorský Slabikář. Jak na tu práci vzpomínáte? Učí se podle něj děti ve škole? 

Ano, podle Slabikáře z nakladatelství Prodos se stále učí. Byla to krásná tvůrčí práce, i když prvňáčci mají svá specifika a požadavky na učebnice obecně nejsou zrovna malé. 

- Jak často vzniká nový slabikář pro prvňáčky? 

Nějaký nový slabikář vzniká skoro každý rok, na trhu je jich paralelně alespoň deset. Každá škola si vybírá podle svého gusta, konkurence je skutečně značná. 

- Jak se máme vyznat v současné dětské literatuře? Jak se v ní orientujete vy? Sledujete, co vychází v Německu? 

V Německu jsou skvěle organizovaní, i co se týče dětských knih. Funguje systém cen, píše se o nich v médiích. V Česku nemáme jediný odborný časopis zaměřený na literaturu pro děti a mládež, takže může vzniknout pocit dezorientace. Naštěstí je tu například cena Zlatá stuha, která poslouží i k základní orientaci, nebo katalog Nejlepší knihy dětem, který je volně ke stažení na internetu. A v poslední době vznikl také skvělý dětský časopis Raketa, kde se píše i o knížkách pro děti. 

- Jak se liší současná česká literatura pro děti a mládež od té zahraniční? 

Pořád ještě nám v českých poměrech chybí silné příběhy. Umíme vynikající výtvarné věci, ale něco jako svižně napsaný román pro mládež vzniká jen výjimečně. A pak samotná skutečnost, že v takovém Německu je běžné, že spisovatel se uživí prostě tím, že je spisovatel – to znamená klid na práci, uvažování v dlouhodobějších horizontech, že ty věci nevznikají ve vlaku a v ukořistěných chvilkách, prostě profesionalita se vším všudy. Jinak děti jsou všude na světě stejné, jiná je ovšem tradice, kterou jsou ovlivněni hlavně ti, kdo dětem knihy nabízejí, tedy rodiče, učitelé a knihovny. 

- Nějakou dobu jste v Německu žil, vaše žena odtamtud pochází, nepřemýšleli jste o tom přesunout se tam? 

Já jsem v Německu žít nedokázal, protože mým pracovním nástrojem je čeština. Možná by to v dnešní době propojeného světa bylo zase reálnější, ale nakonec jsme se do Čech vraceli kvůli práci a jsme tu spokojení. Do Německa samozřejmě jezdíme často za rodinou a já tam dnes paradoxně nacházím nejvíc klidu na práci. 

- Uměl byste popsat svého ideálního dětského čtenáře? Představujete si ho nějak? 

S dětmi přicházím do kontaktu na besedách a je zřejmé, že ke čtení by měly být vedeny, aby pochopily, že zážitek s knihou je jedinečný. Že nabízí něco, co žádné jiné médium nedokáže. Ideální dětský čtenář je kritický, vybírá si, ví, co chce číst. Pokud to bude některá z mých knížek, což jsou tedy převážně básničky, takže se hodí třeba pro práci v kolektivu, je to samozřejmě skvělé. 

--- 

Nejznámější absolventkou Literární akademie je asi Jana Šrámková, jejíž první vydané rukopisy vznikly právě zde. Radek Malý (*1977, Olomouc) je básník a překladatel, autor knih pro děti a vysokoškolský pedagog. Doposud vydal šest básnických sbírek: Lunovis (2001), Vraní zpěvy (2002), Větrní (2005), Malá tma (2008), Světloplaší (2012) a Všehomír (2015). Přeložil např. poezii Georga Trakla, Ericha Kästnera, Rainera Marii Rilka, Paula Celana, Hugo Sonnenscheina a dalších. Připravil také antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety a z poezie autorů německého nonsensu sestavil antologii s názvem Malé lalulá. Dětem je určen příběh František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (2006), knížka básniček Kam až smí smích (2009), učebnice tvůrčího psaní Poetický slovníček dětem v příkladech (2012) a moderní bajky Příhody matky Přírody (2014). S ilustrátorem Pavlem Čechem vytvořil poetické knihy Listonoš vítr (2011) a Moře slané vody (2014), k obrázkům Františka Petráka napsal básně do knihy Kamarádi z abecedy (2012) a v rámci projektu kniha pro prvňáčky napsal Všelijaké řečičky pro kluky a holčičky (2013). Jeho dramatický text Pocit nočního vlaku realizoval Český rozhlas jako rozhlasovou hru. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena a dvou ocenění Magnesia Litera. 

Já jsem v Německu žít nedokázal, protože mým pracovním nástrojem je čeština.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se