Proč ztrácet čas se životem

Proč ztrácet čas se životem

Šárka Gmiterková, A2, 3/2014

Víc než lolitkovský syndrom Jeffreyho Eugenidese

Sebevraždy panen, dvacet let stará prvotina amerického prozaika Jeff reyho Eugenidese, se dočkala českého vydání. Příběh o pěti sestrách, jež si společně vzaly život, je vyprávěn chórem mužských vypravěčů, kteří se marně snaží pochopit radikální gesto zbožňovaných dívek.

S odstupem času, po třech románech a jednom povídkovém výboru, se tvorba Jeff reyho Eugenidese stává předmětem bilancování. Pozvolna se ozývají kritické hlasy přicházející s radikálním tvrzením, že autorova první kniha Sebevraždy panen, která nyní vyšla v českém překladu, vlastně představuje spisovatelovo vrcholné dílo. V porovnání s epickou šíří Hermafrodita (viz A2 č. 16/2009) i fragmentárností Hry o manželství (viz A2 č. 4/2013) působí Eugenidesův debut nenápadně, jako prolog k dalšímu dílu. Objevují se tu však v zárodku všechny autorovy oblíbené postupy – od experimentování s hlasem vypravěče přes autobiografický nádech příběhu a metakritickou hru s různými mody narace až po fascinaci ženskými postavami. Sebevraždy panen sice ještě nepředstavují tak otevřenou apoteózu románu jako další Eugenidesovy knihy, a přece i debut určuje forma bytostně soukromé zpovědi.

Enigma bez rozuzlení

Navzdory nevelkému rozsahu jde o spisovatelovu nejhutnější prózu, neboť na menším prostoru, než bývá jeho zvykem, nashromáždil řadu výkladů, domněnek a interpretací motivů dívek k sebevraždě. Autor dopřává sluchu medicíně, reprezentované psychiatrickými racionalizacemi doktora Hornickera (jehož kardinální nepochopení celé situace je korunováno slovy: "Je vidět, že jste nikdy nebyl třináctiletá holka."), zjednodušujícím žurnalistickým polopravdám, sousedským klepům i nejrůznějším vzpomínkám.
Radikální gesto sester Lisbonových se snaží pochopit jakýsi mužský chór, sestávající z blíže neurčeného počtu vypravěčů a promlouvající ke čtenáři jako tajemné my. Zatímco snáší na hromadu fotografie, deníkové zápisy a předměty oplývající citovou hodnotou, skutečná podstata událostí se vzdaluje. Je to jako frustrující detektivka, která nikdy nevyústí do úlevného rozřešení, ale naopak se pohrouží do ještě větší záhady. Ve skutečnosti tato enigma nemá žádné uspokojivé rozuzlení, neboť v Eugenidesově podání nemáme co do činění jen s panenskými sebevraždami nebo zánikem jedné rodiny, potažmo čtvrti. V naprosto jedinečném pojetí prezentují Sebevraždy panen odvěký námět klasických literárních děl – mysterium ženství nazírané mužskýma očima.
Eugenides se však vyhýbá obvykle rozehrávanému lolitkovskému syndromu a kreslí své najády docela jinak. Ani v jeho pojetí samozřejmě nechybí fascinace pomalu se probouzejícím ženstvím, rafi novaně ukrytým za stále dívčími rysy a zvyky, ale z jemně ironického, nuceně distancovaného pozorování vypravěčů ani po letech nevyprchal údiv nad teatrálnějším, invazivnějším a fyzičtějším dospíváním sester Lisbonových. Z vyhroceně absolutního pubescentního období, kdy se naposledy můžeme bez výčitek oddávat sebestřednosti, vede cesta už jen k "životu", který je trpce charakterizován jako "vysoká, manželství, výchova dětí a zpola refl ektovaná nespokojenost". Pokud vypravěči nepochopili své idoly coby mladíci, pak v racionalizujícím zpětném pohledu, v němž se sestry Lisbonovy smrskly na pouhou sumu odpozorovaných fragmentů, už navždy zůstanou jen tesknou vzpomínkou, stejně jako vlastní ztracené mládí.

Ztraceno v převodu

Doposud jsme mohli znát Sebevraždy panen pouze prostřednictvím filmové verze a právě režijní debut Sofi e Coppoly jasně demonstruje, proč Eugenidesovy romány převodu na plátno tak usilovně vzdorují. Kromě jeho první novely se filmového zpracování dočkala také krátká povídka Baster z roku 1996, a to o čtrnáct let později jako obyčejná "spotřební" romantická komedie Záměna, a k zatím poslední autorově knize Hra o manželství zakoupil práva producent Scott Rudin.
Oblíbené klišé o filmové adaptaci málokdy dosahující kvalit knižní předlohy se v případě příběhu sester Lisbonových bohužel skoro naplňuje. Přitom tvůrčí naturel a tematický rozptyl Coppoly a Eugenidese se ve spoustě ohledů překrývají. Oba disponují citem pro vykreslení dospívajících hrdinů a schopností výstižného odpozorování výmluvných detailů, avšak pro spisovatelův dar barvitého popisu, plného tklivých a zároveň ironických postřehů, ne vždy existuje adekvátní audiovizuální vyjádření.
Coppola svou vizi podmalovává hypnotickým soundtrackem francouzské dvojice Air, jindy se jí povede trefný a kompaktní překlad Eugenidesova stylu na plátno (nakřáplý, smutkem prostoupený hlas Giovanniho Ribisiho nebo bezbřehý počet dezinterpretací obestírajících sebevraždy, podaný formou nesrozumitelné změti promluv linoucích se z televizní obrazovky), ale ve finále si dívky pouze vezmou život. Přes okraj světa nepřepadnou.

Jeffrey Eugenides: Sebevraždy panen. Přeložila Martina Neradová. Host, Brno 2013, 260 stran.

Foto: Hlavní hrdinky Eugenidesovy knihy sestry Lisbonovy ve filmu Sofie Coppoly. Foto vinnieh.wordpress.com

O autorovi: šárka gmiterková, Autorka je doktorandka Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU Brno.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se