Pravěká pluralita časů

Pravěká pluralita časů

Literární noviny 33/2007, s.11, Autorka: Michala Benešová

Jedna z nejvýraznějších a nejznámější polských autorek Olga Tokarczuková dokáže dvacáté století zhustit na několik desítek stran. A to pro současnou prózu nezvykle poetickým způsobem.

Mytické příběhy moderní literatury se často odehrávají, jak se s oblibou tvrdívá, ve svérázném pseudomytickém ne-čase a ne-místě, blíže neurčeném, zato oplývajícím zákonitostmi zdánlivě odporujícími realitě. Ale ani s místem, ani s časem se věc nemá tak jednoduše. Nota bene v případě románu Pravěk a jiné časy polské autorky Olgy Tokarczukové, který před nedávnem již podruhé vydalo nakladatelství Host.

Pravěk a jiné časy je kronikou dvacátého století. 

Olga Tokarczuková má neobyčejný cit pro barvité, poetické vyprávění, obtížně zařaditelné do jakéhokoli žánru, dokonce i do žánru „evropského magického realismu", který jí bývá často podsouván. Mnohem spíše než jakési polské Macondo však Tokarczuková vytváří svérázný archetypální mikrokosmos, na úlomcích reálného dění buduje mýtus, v němž má (jako v každém mýtu) každá událost a věc své pevné místo, kde existuje dobro i zlo a kde vládne zvláštní pořádek a řád.

S místem i časem, v němž se děj odehrává, si Tokarczuková doslova pohrála. Román Pravěk a jiné časy je zhuštěnou kronikou dvacátého století, odehrávající se ve smyšlené vesnici Pravěk, jež je „středem vesmíru". Je to svět sám pro sebe. Pravěk je fiktivní, reálie jihopolského venkova však navýsost reálné. I do takřka myticky uzavřeného Pravěku, který ze všech čtyř stran chrání jeden z archandělů před jednou z nectností lidského světa, totiž pronikají dozvuky událostí okolních. Kromě staré ženy rozmlouvající se psy, utopence Skorce, jenž se snaží vysvobodit svou duši tím, že svému utonulému tělu podstrčí duši cizí, nebo mlýnku meloucímu čas se tak v příběhu můžeme setkat s Kurtem, vojákem Hitlerových vojsk, nebo s příslušníky Státní bezpečnosti, kteří přijedou vyšetřovat nevinné dopisové zábavy duševně zaostalého Izidora. První světová válka odláká Jenovéfě a její malé dceři Míše manžela a otce, druhá světová válka pak do vsi přivede německé a ruské vojáky, kteří se svorně podělí o destrukci všeho, na čem dosavadní život obyvatel Pravěku stál. Tentokrát čas zatočí mlýnkem, nikoli naopak, a nic poté už není stejné jako dříve.

Tokarczuková vykresluje osudy hrdinů několika generací, v nichž se zároveň zrcadlí osudy celého minulého století. Nic nevadí, že román má stěží dvě stě stran. Kniha z drobných fragmentů, obrazů a útržků událostí skládá kroniku zvláštního místa jménem Pravěk. Postavy jsou načrtnuty jen několika charakteristickými rysy. Tím, že nám Tokarczuková dává nahlížet události pohledem jednotlivých hrdinů, dozvídáme se o jejich vnitřním světě jen to nejnutnější, ale také nejdůležitější. Krom toho však spolu s mýtem vstupujeme na půdu kolektivního vědomí - a subjektivizace vyprávění vyvolaná právě střídajícími se úhly pohledu pomáhá spoluvytvářet dojem onoho vyšší řádu, k němuž se chce člověk s pomocí moderního (rovněž literárního) mýtu přiblížit.

Labyrint času
Snad nejvíce patrná je inspirace mýtem v práci s časem. Čas pro Tokarczukovou totiž není jeden, lineární, neměnný a stále stejně rychle plynoucí. Ne nadarmo jsou pak jednotlivé kapitoly románu nazvány Čas Pravěku, Čas Míši, Čas Rúty... Čas totiž odměřuje každému jinak a nikdy nemůže existovat mimo člověka. Nebo jsou lidé spíše připoutáni k času? Čas Zlého člověka, podivné lesní bytosti, plyne jakoby pozpátku, proti chronologii stvoření, a Zlý člověk tak postupně ztrácí vše, co bylo lidem při stvoření dáno do vínku. Naopak Kláska, žena stranící se i „pravěké" společnosti, je s to vidět i věci budoucí, je s to vyjít času napřed. A pak jsou věci, či spíše myšlenky, ideje věcí, které existují zcela mimo čas. Z nich pak člověk tvoří věci reálné, neboť tvořit z ničeho je výsadou jedině Boha, jak píše Tokarczuková.

Časů je více, světů je více. Svět lidí je však na rozdíl od ostatních plný utrpení. Vyprávět by o tom mohl statkář Popělský, který na svou trudnomyslnost obdržel od místního rabína lék v podobě tajemné Hry ve tvaru velkého kruhového labyrintu, jenž ho má vyvést z nejtemnějšího a nejspletitějšího Prvního světa (Pravěku?) přes dalších sedm světů a definitivně ho osvobodit z pout neúprosného času. Jenže kterou ze sto dvaceti osmi možných cest ven se vydat? A nebo utéct? „Hra je jako cesta, na které se čas od času objevují možnosti volby." Sledovat, jak si Tokarczuková dokáže úsměvně vyhrát s jednotlivými motivy a mezi řádky jim poskytnout ještě více možností realizace, není špatnou volbou.

Živými věcmi jsou však v románu Olgy Tokarczukové i věci zdánlivě mrtvé. Spisovatelka se ale nepřibližuje fantasknímu surreálnému snu nebo absurdní grotesce. Vše v jejím světě má své místo - a hmotné předměty jsou spíše zhmotnělými myšlenkami ve světě, kde může ožít skutečně cokoli. S podobnými motivy však Tokarczuková pracuje obezřetně, takže se v románu setkáme jen s několika motivy klíčovými, z nichž každý má ve světě Pravěku své místo. Mlýnek, jenž v rozhodujících chvílích odměřuje čas hlavních hrdinů. Statkářova hra, která je s to pohlcovat svět kolem sebe a provází nás dějem. Podhoubí, jež se zdá rozrůstat pod celým Pravěkem a které má schopnost zpomalovat čas.

Jak na mýtus?
„Pravěký" mýtus Olgy Tokarczukové není prvoplánový. Autorka se nespokojí s pouhými odkazy k tradičním mýtickým příběhům, těch v románu ostatně zas tak mnoho nenajdeme. Autorka je rafinovanější. Možná připomene výtečnou polskou tradici „mýtotvůrců" typu Bruna Schulze či Bolesława Leśmiana, kteří se inspirují samotným principem mytického vidění světa, nikoli pouhými reminiscencemi takřka archetypálních mytických obrazů, jež mají odkázat k již hotovým modelům. Tokarczuková se nebojí tuto lákavou hranici překročit a i proto je její mýtus svěží, originální, ale v kontextu celé její tvorby také nezvykle konzistentní. Oproti Schulzově rozháranému fantasknímu mýtu je Pravěk ztišený a meditativní, vyčleňuje se i z řady generačně i poeticky spřízněných autorů - nemá nic ze Stasiukovy agresivity, s níž autor Haličských povídek vytlačuje starší mýty moderním mýtem konzumním, ani ze složitého sémantického a mystifikačního labyrintu Magdaleny Tulli. Román Pravěk a jiné časy nabízí sice zamyšlení nad podobnými otázkami, ale míří k nim navýsost svéráznou a navrch v době postmoderních experimentů nezvykle poetickou cestou. A jak je vidět, své čtenáře si Olga Tokarczuková (i přesto - nabízí se říci) už dávno našla.

První české vydání románu (1999) zaznamenalo velký úspěch i u nás. Není proto divu, že se Host rozhodl knihu po osmi letech vydat znovu. Přesto nelze redaktory za přípravu vydání zcela pochválit. Jistě si lze ohlídat například odlišné znění jmen některých postav v textu na přebálce a v samotném textu románu - z recenzí lze jistě citovat i jiné než ty, které vyšly v The Economist. Nic to však nemění na faktu, že dočíst dále než jen na přebálku se rozhodně vyplatí.

Olga Tokarczuková vytváří svérázný archetypální mikrokosmos, na úlomcích reálného dění buduje mýtus. Čas odměřuje každému jinak a nikdy nemůže existovat mimo člověka. Svéráz jejího mýtu se vyrovná mýticky obraznému pojetí J.-P. Lumineta: Chronos, 1993, Dva světy, 1991 a Velká hra, 1993.

Michala Benešová je polonistka.

Publikováno online 15.8.2007

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se