Poslední odbočka vedla na Bardo

Poslední odbočka vedla na Bardo

Poslední odbočka vedla na Bardo

Lidové noviny | 12.1.2008 | rubrika: Orientace - knihovna 1 | strana: 6 | autor: Jindřich Kolda

Knihy jedné z nejznámějších polských spisovatelek Olgy Tokarczukové (* 1962) si u nás získaly oblibu hned v roce 1999. Tehdy vyšel překlad románu Pravěk a jiné časy (1996; česky znovu 2007), márquezovsky laděná próza o archetypech společné lidské zkušenosti. Magičnost je typická i pro další román Denní dům, noční dům (1998; česky 2002), úzce spjatý s krajinou Kladska, kde autorka žije. Její zájem o kratší prozaické útvary vyjadřuje méně (ale přece jen) tajemný povídkový soubor Hra na spoustu bubínků (2001, česky 2005).
Téma smrti bylo v dílech Olgy Tokarczukové přítomno vždy, hlavní roli hraje až v Posledních příbězích (2004). Tři novely vyprávějí o ženách, které smrt přinutila přehodnotit dosavadní cesty. První z nich, padesátiletá Ida, nalézá po autonehodě azyl v podivném domě, sloužícím jako útulek pro nevyléčitelná zvířata, kde se otřesená snaží v polosnu složit ze střípků paměti obraz vlastního života. V druhém příběhu poznáváme stařenu Paraskevju, které umírá manžel. Teprve nyní může nahlas říci, že se vdala pouze z donucení a s mužem dožila jen proto, že žádný z milenců nenašel dost odvahy, aby s ní utekl. Poslední hrdinka, třicetiletá Maja, potkává na cestách se synem kdesi v jihovýchodní Asii umírajícího kouzelníka, který chlapci jako svému poslednímu žákovi předává tajemství triků.
Každá z próz je sama o sobě mistrovská (ne náhodou polské Festivaly povídek pořádá právě Tokarczuková). Spojeny v jedné knize navíc vytvářejí - jak postupně seznáváme - nevšední román o osudech jedné rodiny, respektive jejich osamocených členek - dcery, babičky a vnučky. Příbuzenství je tu totiž jen formální, žádná z žen není v pravém smyslu pokračováním té předešlé, jejich světy do sebe nezapadají. Je konec rodiny, „nejen proto", jak říká Tokarczuková, „že přestala existovat tradiční pouta mezi generacemi, ale proto, že lidé v ně nevěří". Umírání za života Ale lze vůbec věřit? Každá rodina přece nemá počátky v tak dobrých časech jako Buddenbrookovi. Paraskevju připravili Sověti o rodnou zem na východě Polska, zařadili mezi ty, kteří s dvěma kufry začínali o stovky kilometrů dále, ztráceli cestou své fotografie a papíry a s novými domovy se nikdy nesžili. Paraskevja a její potomci budou navždy vykořeněni, nikdy nenajdou své místo, tak jako ona sama už nikdy neuvidí svou Ukrajinu. Navždy budou utíkat před údělem - Ida jako průvodkyně tam, kam si zamanou rozmazlené zájezdy, Maja do exotických míst, o nichž píše průvodce, Paraskevja do postelí svých milenců. Nikoho nebudou zajímat, nikdo je nebude hledat. Staré se nikdo nepřeptá, jak se má manžel, mladší nikoho nezpraví o tom, že nedojela, protože jí nikdo nezvedne telefon, nejmladší má cenu jen pro pár idiotů, kterým v Malajsii doporučuje ty správné bungalovy.
Poslední odbočka, kterou Ida před nehodou minula, vedla na Bardo. Jmenuje se tak městečko v Kladsku a shodou okolností Tibetská kniha mrtvých tímto výrazem označuje mj. stav, v němž ustrnuly hrdinky románu: umírání za života. Tokarczuková o něm píše přesto, že se náš svět pokouší smrt zrušit - až na oběti katastrof ve zprávách a krvavých filmech. Smrt se může ukazovat, nesmí se o ní mluvit. Proto před ní Maja zakrývá synovi oči, aby nemusela na nic odpovídat, proto zůstává Paraskevjina zpráva o skonu druha bez odezvy, proto se Ida diví, když jí nenadálí hostitelé prozrazují, jak končí zvířata v jejich útulku. Proto si s ní nevíme rady. Je úlevné, že protentokrát se za nás nad smrtí zamyslela autorka, na jejíž texty se jen tak nezapomíná.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se