Poezie snu, poezie svědectví

Poezie snu, poezie svědectví

A2 | 28. 4. 2010 | rubrika: Literatura | strana: 8 | autor: Simona Martínková - Racková

Výbor z díla Inky Machulkové

Svazek veršů „beatnické básnířky" Inky Machulkové, který byl nominován na cenu Magnesia Litera, shromažďuje vybrané básně z prvních tří sbírek, vydaných mezi lety 1963 a 1979. Síla této poezie není v pointách, spíše v nenucenosti a křehkosti.

Dvě ze tří knih nominovaných na cenu Magnesia Litera za poezii shodou okolností napsaly ženy, a k tomu vrstevnice. V sousedství nové sbírky Violy Fischerové (nar. 1935) Domek na vinici (Fra 2009, ukázka viz A2 č. 4/2008, recenze 21/2009) se tak symbolicky ocitá výbor ze starší poezie Inky Machulkové (nar. 1933), otevíraný poetickou výzvou Zamkni les a pojď.
Obě básnířky spojuje kromě generační příslušnosti také osud emigrantek: roku 1968 odešla Viola Fischerová do Švýcarska a Inka Machulková do Německa, kde žije dodnes. Stejnou cestu, ač zakončenou jinde (v Paříži), zvolila ostatně také Vladimíra Čerepková (nar. 1946), souputnice Inky Machulkové v dobách, kdy se vinárna Viola stávala živoucí legendou. Obě básnířky zde ve „zlatých šedesátých" čítávaly své básně, kromě jiných spolu s Václavem Hrabětem...
Zatímco Vladimíře Čerepkové byl publikační dluh velkoryse splacen torstovským svazkem Básně (2001), Machulkové vydal Host v Edici ReX vcelku skromný výbor, čítající necelou padesátku básní. Autorka je vybírala za asistence Michala Jareše, který knihu připravil k vydání. Verše pocházejí z prvních tří sbírek, ovšem ta první (Na ostří noci, 1963) je zastoupena jen symbolicky, čtyřmi položkami. Jádro tudíž tvoří básně ze sbírek Kahúčú (1969) a Kámen komediantů(1979, vydáno už v mnichovském exilu). Cenným obohacením je pak hrst veršů z rukopisu či publikovaných časopisecky. Nutno ještě připomenout, že „vzpomínkový akt" Zamkni les a pojď vychází až poté, co básnířka předložila čtenářům své novější verše (Neúplný čas mokré trávy, Host 2006).

Gesto v tichu

Křehká, povýtce lyrická, plná zámlk a náznaků, a přece příjemně rozvolněná, asociativní, intuitivní poezie Inky Machulkové je především senzitivní, nikoli však (alespoň ve většině) sentimentální básnickou výpovědí, ačkoli nostalgie je i v jejích raných verších dost a dost. „Byla jsem na stopě,/ ale její pravidelnost/ mě přiváděla do zmatku -" píše se v básni Stopy, a něco na tom bude. Jedinou „pravidelností" je tu nutnost poddat se zvuku slov, melodii verše, hudbě plynutí; ne náhodou se tu tolikrát objeví motiv kytary (a javoru).
Báseň často začíná tak, že se bez varování vynoří obraz jako vyloupnutý ze snu či z vize, která se však, odívána do dalších a dalších slov, neodvratně rozmývá a vytrácí, až se po několika odbočeních ocitneme v úplně jiné krajině. Leckdy to je ovšem trochu rozpačitá krajina nikoho - jako by báseň končila pomlkou, vykročením do prázdna a v něm se bezradně zastavila, anebo sublimovala zpátky do snu, z něhož vzešla. Nebo jako by volné vyprávění (většina básní je psána v první osobě) náhle přerušil vnější element v půli a nechal to tak být...

Sedím tu sama a nechce se mi lhát...

Ne, Machulková opravdu není rafinovaná stavitelka point, a vlastně ani básní: dává představám i veršům svobodu, nechá je plynout a odplynout... a čtenář ať si to už přebere, jak chce. Buď na tuhle hru přistoupí, anebo ne: jako záchytné body mu v případě nouze poslouží pár jmen (báseň věnovaná Evě Olmerové nebo zemřelému Václavu Hraběti) a dosti četné narážky na „dobu a poměry". Je jisté, že tyto básně budou jinak číst ti, kdo zažili, a jinak ti, kdo nezažili. Ti druzí, mladší, před sebou mají nepochybně těžší úlohu, protože tahle poezie je nadčasová jen zčásti. Číst ji takto znamená významně se ochudit, nechat si mnohé dveře zavřené. Bohužel (i bohudík), některé věci jsou nepřenosné, a ani poezie s tím moc nezmůže.
To nijak nezpochybňuje smysl a hodnotu těchto básní, byť k čtenáři - nepamětníkovi nejspíš promluví s menší naléhavostí než k „zasvěceným" a možná v nich uslyší spíš dozvuk, ozvěnu jiných světů. Poezie Inky Machulkové navíc není z těch, které by ohromily na první přečtení, uhranuly nezadržitelnou razancí výrazu či obraznosti a navždy změnily náš náhled na poezii. Vyžaduje spíš ticho, ve kterém je slyšet cinknutí brilantního příměru nebo náhlé metafory; žádá si nenásilnou, ničím nerušenou pozornost a ochotu nechat se vést do křehkých míst, která jsou i nejsou, a naslouchat subtilnímu dívčímu hlasu, byť jím promlouvá třicetiletá a starší žena. „Dívám se do koberce teď tak rychle/ až turecký vzor mi přejde do očí/ Už hoří klec rozumu/ Stůňu/ Nechápou/ Kahúčú/ znamená v řeči Indiánů/ plačící strom/ Sedím tu sama a nechce se mi lhát/ Mám plné ruce zelenavého stříbra/ přes plné ruce padá a zní/ Sedím tu sama/ a živá/ Už se mi vážně nechce lhát/ V řeči Indiánů je výraz/ Plačící strom" (báseň Kahúčú).
Jistě, sem tam se objeví i ostentativní gesto, patetická výzva (jsme v šedesátých letech!), zanícené vyznání, anebo naopak odmítavá proklamace - a jistě, četná podobenství, někdy až příliš průhledná. To všechno dodává vzpomínkové mozaice Inky Machulkové barevnost, nikoli však sílu samu o sobě. Ta spočívá paradoxně ve směsi nenucenosti a ostýchavé křehkosti. Hravosti a ironie. A hlavně civilnosti a básnivosti.

Inka Machulková: Zamkni les a pojď. Host, Brno 2009, 88 stran.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se