Po zaprášených stopách ortelů...

Po zaprášených stopách ortelů...

Tomáš Kaválek 

            Ztracený v poezii.  Tak se jmenuje nový výbor básní Oldřicha Mikuláška. Co v pořadí již patnáctý výbor Mikuláškovy poezie přináší? Odpověď musí samozřejmě nalézt každý čtenář sám, ta má na zmíněnou otázku však zní: ledacos dobrého.

            Antologie Mikuláškových textů byla vydána ke stému výročí básníkova narození, tentokrát v brněnském nakladatelství Host. Výběru básní a jejich edice se zhostil Jiří Opelík, který se Mikuláškovou poezií zabývá již dlouho (připomeňme jeho recenzi z konce padesátých let věnovanou jedné z nejznámějších Mikuláškových  básní „Vyvolavač", která - na rozdíl od většiny kritiků - docenila význam této básně, nebo oddíl věnovaný Mikuláškovi v knize  Jak číst poezii), a navíc se s autorem osobně velmi dobře znal z brněnské redakce Hosta do domu. Opelíkova osobnost je zde zárukou, že se nesetkáváme s  knihou autorovi nedůstojnou, jak se tomu bohužel stalo v případě kritizovaného souborného vydání Mikuláškova díla Verše I-IV, jež vyšlo na konci devadesátých let v nakladatelství Ivo Železný.

            Vraťme se však nyní k samotnému souboru. Ten je členěn do čtyř tematických oddílů, které odpovídají chronologii prvních vydání jednotlivých sbírek. Jak se dozvídáme v editorově poznámce na konci knihy, výběr jednotlivých básní „suploval nemilosrdného arbitra, jímž je čas" a podléhal několika kritériím. Jedním z nich bylo zdůraznění tendence „ortelů", tedy existenciálních básní vypovídajících o strastiplném lidském údělu nevyhnutelného směřování ke smrti. Dalším zásadním kritériem byla kvalita jednotlivých básní, což předem diskvalifikovalo první dvě sbírky a také poezii ovlivněnou estetickou normou padesátých let. Dalším důležitým bodem je neuvedení básní, jejichž vytržení z kontextu by nebylo vhodné (viz hlavně básně ze sbírky Krajem táhne prašivec).

            První oddíl s názvem Holdy ještě svou tematikou patří spíše ke druhé linii, o níž se Jiří Opelík zmiňuje v doslovu, a to k linii oslavování „milostí", jež jsou člověku dány. Objevují se zde básně ze sbírek KřídlovkaTráva se raduje a Podle plotu, v nichž se setkáváme s propracovanou přírodní lyrikou vyznačující se neustálým dynamismem. Proměňující se obrazy vytržené z přírody jakoby v textech ožívaly a směřovaly až k závěrečné, často překvapivé, pointě („Požalovat běžel k vodě, / že je sám a je mu k pláči / voda zase žalovala /  na oblázek, že ji tlačí."). Dalším výrazným rysem básní  z této části je ovlivnění „holanovskou" poetikou projevující se například častým užíváním hláskové instrumentace, novotvarů, či podobných metafor („prodlel jím též v nás, vstal z lože žil / a v nevýslovnu žízně mé / opřel se o dno pramene, / až vzlykem šťáv se zahrdlil.").

            Druhý oddíl  Závratě je tvořen básněmi z autorových vrcholných sbírek: PulsůOrtelů a milostí a Svlékání hadů. První báseň „Zelené pyžamo" pochází ještě ze sbírky Podle plotu. Důvodem jejího zařazení do dalšího oddílu je výskyt nově básníkem využívané všednodenní městské motiviky, „co se nehodí k básni", odkazující ke skupině 42 („Předložky, spojky, nýty, šroubky / a jiné věci takové"), a tematické vyústění v podobě úzkosti z „ortelů", jimiž je člověk odsouzen k samotě. Tato temná témata a otázky lidského bytí spjaté s motivy pijáctví a smrti vytvářejí jakousi červenou nit, jež se vine celým zbytkem výboru. Erbovní básní této části je asi vůbec nejznámější Mikuláškův „kus", „Vyvolavač": „...Jíst, pít a spát / jsou naše dějiny. / A potom vratný pohyb útrob./ A hololezení / vstříc břichům jalovým. / Slyším už kroky, jež nám stejně / zatlačí hlavy pod zem. //..."

            Třetí i čtvrtý oddíl se již drží této „ortelovské" linie. Ten třetí nazvaný Manifestace obsahuje rozsáhlejší básně s častým využitím enumeračních figur. Vyznění těchto veršů ze sbírek Šokovaná růžeTo královské a Agogh je asi nejvíce beznadějné. I když ještě pořád existují „jakési" jistoty: „Je pátek 25. září 1970. / Jakýsi jistý bod. // A 16.47 hod. / Jakési východisko. // A zhasla mi lampa. // --- // NO - A CO? / UŽ LEPŠÍ LIDÉ BYLI V KONCÍCH, / A JÁ JSEM NA SAMÉM PRAHU!" Bezvýchodnost  se objevuje, kdykoli lyrický subjekt odkrývá nějaké tajemství, jež by mohlo symbolizovat naději: „Co přikrývají křídly ptáci? / Co přikrývají peřím svým? / ... / Pár mrtvých kůstek-píšťaliček / už nezahřejí peřím svým / a pod křídy je pohřbívají. // A zpěvem, zpěvem zabitým."

            Čtvrtá část Nekrology se sestává z veršů z posledních básníkových sbírek, které, na rozdíl od vyznění veršů z oddílu třetího, nabízejí katarzi v podobě chvilkového vytržení krásou. Krása je v podání lyrického subjektu součástí mocného okamžiku tvoření, jež člověka přesahuje, a je tak hodnotou trvalou. Poslední oddíl je z celého výboru nejpestřejší z hlediska formálního - od rozsáhlých textů psaných volným veršem až po krátké rytmické rýmované básně - z hlediska motivického je však nejuhlazenější, nejcivilnější, a tedy nejsmířlivější. Ještě jedno specifikum mají Mikuláškovy „nekrology". Vesměs se totiž loučí s láskou, která je v Mikuláškově podání vždy radikálně tělesná, láska z kostí a masa, láska netrvalá a uplývající („láska je to, co nehledáme, / ale nalézáme / po strhání technických zábran /  knoflíků, patentek, zipsů / a jiných nedůležitých drobností / až po pihy a vystouplé cévy, / láska je drkotavá bryčka našich těl, / kočičí hlavy opuštěné na náměstí, / láska je holá věc, /  jako vrabče vypadlé z hnízda..."). Láska s vědomím konce, s vědomím blížící se smrti...

            Kromě básní se v antologii ještě nachází závěrečná část - Doslov/dokumenty. A právě tento oddíl vnímám jako jeden z největších přínosů knihy především díky erudovanému doslovu, v němž je čtenář seznámen s celým Mikuláškovým dílem prostřednictvím již zmíněného Jiřího Opelíka, který jednak představuje kontext básníkovy tvorby, dále pak citlivě vybírá nejdůležitější aspekty a motivy  vyskytující se v jeho textech a mapuje jejich proměny v průběhu celého tvůrčího období jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století. A právě tento doslov pomáhá čtenáři odkrýt pro něho dosud zastíněné interpretační kouty.

            Jako dokumenty jsou zde představeny jednak „Život a dílo v datech" a jednak fotografie (mnohé jsou však již k vidění například ve výboru Královské léto z roku 1994), jako například:  „S editorem této antologie: z Leninovy číslo 83 směr redakce literárního časopisu Host do domu / 1959." Neopomenutelnou složkou knihy jsou ilustrace Dalibora Chatrného, jejichž „nedokreslenost" odpovídá „nedopovězenosti" Mikuláškových veršů.

            Zkrátka a dobře, tato antologie se vydavatelství Host povedla. Místo závěrečné „doušky" předkládám báseň Olůnění z přebalu knihy: „Vyšel měsíc, vyšel zpod mraků. / Osleplo nebe z jeho, ze zraku. // Vyšel měsíc, vyšel zpod luny. / Dlaň na tvém ňadru, zbyl jsem úplný. // Pak zašel měsíc. Kolem samá tma. // Než objal jsem tě - nenahmataná. // Oblohou pluly luna s měsícem. / Já byl ten druhý. Zatměn i rozsvícen."

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se