Plyš na křídlech smrtihlava

Plyš na křídlech smrtihlava

Lidové noviny | 31.8.2011 | rubrika: Kultura | strana: 8 | autor: MILOŠ HORANSKÝ

J. H. Krchovský recituje své další sychravé sólo – Dvojité dno

Co činí Krchovského jím samým a co jsou v posledních knížkách jeho stabilní motivy: v nitru svár, v básni řád; téma zániku; pohřební humor; hutnost vyjádření; umění rýmu a rytmu; smutek za nemožným…
V závěru předcházející sbírky Nad jedním světem (2004) se mi zdálo, že svítá u Krchovského na něhu, teplokrevnější kontakty a odplašení stínů. Leč osamocení je Krchovského stigmatem a zápas s ním součástí jeho životní a autorské licence. A tak sychravé sólo jeho vábničky není jen básnickou figurou a černý klaun Krchovský nenosí smutek, protože je slušivý.
Většina básní sbírky jako by sténala, šklebila se, vzpouzela se v onom prostoru uvnitř dvojitého dna, který je magický, záludný, mezní: „… žít jsem se ještě nenaučil, a už se učím umírat“, „… že jsem na dně? Čeho se bojíte – dno mého života je přece dvojité“, „… Kudyma odešla?! Nemám dveře, jen čtyři zdi nářků!“, „… hlavu vyvětrám napadrť kladivem“, „… to by se loučilo – kdyby bylo s kým“.
Krčma, výčep, pivo, rum – jsou léčebná prostředí a prostředky J. H. K.? Leda pro šosácké posuzovatele. On čepuje sílu na noční hlídky samoty v bizarní, šaškárenské mnoholomné roli básníka, který má ve svém lunaparku gumové panny, co s ním chtějí mladý, kde zpěv bludiček je jeho budíček a kde bloudí básník oblečen jen do husí kůže…
Žádné berle, poetické utišováky či jakékoli jiné sebeklamy Krchovský nepoužívá – ba naopak rány rozdírá, skoro je manifestuje. Toto flagelantství je další pole, na němž sklízí svou hrdou, dráždivou poezii, která nezná slunko. Toho mu zbývá tak sotva na červánky před příchodem měsíce. J. H. K. nemá jiné fáče na bolest než sarkasmus. Když pláče, tak celým tělem – toť šaškův smích. Podivuhodný fenomén – ten jeho humor. Nevinný a naivní, jak u dítěte, které si hraje i v rakvi; úlevný, aby jím zahnal úzkost; nejčernější, kterým mluví s neúprosným časem a se smrtí, hořký, kdy je na tváři grimasa až do masa. A slyšíme i snivý smích potutelný, kdy Krchovský místo vzteku má jakousi unavenou shovívavost… Sebebičujícím smíchem se tupí Krchovský při pohledu do zrcadla – za každou nevěstčí láskou a za každým pivním škytem a zejména nad svou smutnou, nevášnivou, schlíplou chlípností…
Od první jeho sbírky je radost sledovat toto rejstříkování černosmíchového talentu – téměř zásadně ale mířícího do sebe sama – satyr se šklebí dovnitř.
Dvojité dno ve výrazu ještě zhutnělo, ačkoli i předcházející sbírka byla neumluvená. Tady je pár básní vícestrofových, převažují ale čtyřverší a jsou i výkřiky kondenzované do dvojverší. Tak svou sbírkou prochází Krchovský jako sirotek po sobě samém, útržkovitě si mumlá, modlí se, pochechtává, posmívá – lakonicky a v rýmech vytříbené jakosti…
Vzpomněl jsem si při čtení Krchovského na nedávnou výstavu Decadence Now! v pražském Rudolfinu – jak k jejímu duchu J. H. K. pasuje: divá legrace z lecčeho „posvátného“, smutek údivu nad realitou, přítomnost osobních fetišů, pláč ze skleněných očí, radost z provokace, veselé, pouťové tajemno. Jako mnozí tvůrci Decadence Now! myslí i Krchovský v paradoxech. Jsou básnivé, blouznivé a mají pravdu náhody a mnohoznačnosti: „… čekám tvůj dopis, abych ho mohl ignorovat“, „… tvář úsměvem znetvořená“, „… bolest zušlechťuje? Jsem ušlechtilý, až to bolí“, „… dům plný prázdnoty“, „… dveře – ? jednou se jimi nevrátím, nebo z nich nevyjdu“. Ctím Krchovského jako osobitě aromatického novoromantika, který osamělost snáší truchlivě i se šarmem a básnicky produktivně. Přilnavého jak plyš na křídlech můry smrtihlava. Vždy s vysokou emocionální teplotou. Když čtu J. H. K., palčivě si uvědomuji, že denně jde o život. A též vzpomínám z dětství na obecní blázny – skřehotavé, moudré, osamělé mistry života. Když ho čtu, učím se žánrovému jazyku: smíchopláč. Zesebesranda. Krutá něha. Groteska. Kdykoli ho čtu, slyším dechovku v Mahlerových symfoniích.

***

J. H. Krchovský: Dvojité dno

HOST, Brno 2011, 85 stran

Foto popis| Žít jsem se nenaučil, a už se učím umírat. J. H. Krchovský je opět ve formě (na snímku se svou kapelou Krchoff band).
Foto autor| FOTO ČTK – ZDENĚK MATOUŠEK

O autorovi| MILOŠ HORANSKÝ, Autor je divadelní režisér a básník

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se