Pavol Rankov: Legenda o jazyku je román, nikoliv spis z archivu StB

Pavol Rankov: Legenda o jazyku je román, nikoliv spis z archivu StB

Petr Nagy, Literární noviny, Příloha Biblio, 28. 3. 2019

Černým koněm březnového Velkého knižního čtvrtka se stal román oceňovaného slovenského prozaika Pavola Rankova Legenda o jazyku, který vydalo v překladu Petry Darovcové nakladatelství Host. Autor v příběhu zasazeném do normalizační Prahy propojil známou, a přesto mnoha tajemstvími opředenou legendu o sv. Janu Nepomuckém s osudem vlastní rodiny.

- Přestože jste knižně debutoval již v roce 1995, českého vydání se dočkal až váš první román Stalo se prvního září z roku 2008 (č. 2010), ověnčený řadou literárních cen. Posléze u nás vyšel román Matky (2011, č. 2013) a nyní román Legenda o jazyku (2018). Takže i když jste se v literatuře nejprve etabloval jako povídkář ovlivněný magickým realismem, čeští čtenáři vás znají pouze jako autora románů s povýtce historickou tematikou...

Ano, čeští čtenáři znají jen mé romány s tématy totalit 20. století. Ale všechny moje povídky jsou k dispozici, překladům se nebráním. Musím říci, že na Slovensku mám dvě takové menší skupiny fanoušků, které jsou úplně izolované. Jedna z nich má ráda pouze mé povídky, druhá jen tyto historické romány. Opravdu neznám nikoho – vyjma sebe – kdo by akceptoval obojí.

- Čím to je, že současní čtenáři – a tedy i nakladatelé – dávají přednost románům před kratšími prozaickými žánry? Vždyť dnešní doba jinak přeje spíše rychlosti, fragmentárnosti, pestrosti... A je tomu tak vůbec i na Slovensku?

Rozmlouval jsem na téma vydávání a nevydávání povídkových knih s arabským překladatelem svých knih. Asi docela nevěřil, že evropští nakladatelé nechtějí vydávat povídkové knihy. On tvrdil, že takové rozdíly u nich žádný nakladatel ani čtenář nedělá. Myslím, že běžná praxe na Západě je taková, že pokud se spisovatel osvědčí nebo dokonce proslaví jako romanopisec, nakladatel mu udělá laskavost a vydá i rané povídky, s nimiž autor začínal publikovat v časopisech. Spisovatelovy povídky jsou tak dodatečně "legalizovány" jeho romány. Přitom vítězství románů nad povídkami popírá postmoderní filozofii i naši každodenní zkušenost. Filozofové nám celé roky tvrdili, že velká vyprávění selhala a svět se rozbil do sítě fragmentů. A vidíme to v podstatě i sami – děti se nedokážou soustředit na učebnice, studenti každé tři minuty kontrolují novinky na sociálních sítích. A navzdory tomu čtou tlusté knihy o Harrym Potterovi. Uvědomuji si, že připomínat postmoderní filozofii a Pottera je zoufale neaktuální, ale seniorovi v mém věku už ty dekády splývají do zamlžného "nedávno".

- Co vlastně říkáte na českou praxi překládat slovenskou beletrii? A jak je tomu s vydáváním a čtením našich autorů u vás?

Slováci byli za federace bilingvní, Češi nikoliv. To nekonstatuji jako výčitku, neměli jsme nejmenší důvod, abychom od Čechů požadovali obdobnou reciprocitu. Já to nyní dokonce vnímám jako takové malé slovenské vítězství, protože my jsme četli české a slovenské autory, kdežto vy jen ty české. Samozřejmě, jako každé vítězství si i tohle v sobě nese zárodek porážky. Totiž pokud bych si udělal seznamy dobrých českých a slovenských knih, tak ten český seznam by byl delší. Vyučuji na univerzitě a můžu vám říci, jaký je současný stav – slovenští studenti přiznávají, že s četbou českých odborných textů mají problémy. Je to generace, pro kterou je Československo tak vzdálené jako RakouskoUhersko. Proto jsem velmi rád, že slovenské knihy vycházejí v českém překladu, ve slovenštině by je četl málokdo. No a tomu, kdo chce raději originál, jsem osobně vděčný. A doporučuji mu internetové obchody.

- Jaká byla geneze vašeho nejnovějšího románu Legenda o jazyku, který se nyní dostal k českým čtenářům v překladu Pavly Darovcové a s nově přidaným podtitulem "Nepomucký 1972"?

Někdy v temných sedmdesátých letech jsem byl jako malý chlapec s rodiči na rekreaci ROH v západních Čechách. Byli jsme také na zájezdě v Nepomuku. Tam jsem poprvé slyšel o legendě, exhumaci i vědeckém vysvětlení budoucího kardinála Tomáška. To "neprůstřelné" tvrzení, že vůbec není na překážku, když se nezachoval Nepomuckého jazyk, ale mozek, který přece ovládá i jazyk, jsem si navždy zapamatoval. Ačkoliv jsem byl dítě, už tehdy se mi zamlouvala ta zvláštní směsice smyslu pro humor a logiky. Po více než čtyřiceti letech jsem si z nevysvětlitelných důvodů vyhledal na internetu, jestli to František Tomášek opravdu řekl – a bylo tomu tak. V té chvíli se dostavilo nutkání napsat román.

- Zajímalo by mě, s jakým ohlasem se setkal na Slovensku, nepozastavoval se někdo nad veskrze pražskými reáliemi?

České reálie jsou na Slovensku silně přítomny, vždyť u vás studuje a pracuje mnoho Slováků. Dovolím si dokonce tvrdit, že české fenomény jsou v současné slovenské literatuře frekventovanější než před několika desetiletími za federace. Občas mě až překvapuje, jak rychle na Slovensku úplně vymizel ten protičeský šovinismus, který tu panoval začátkem devadesátých let. Na Čechy dnes nenadávají už ani skinheadi. Protičeské nálady se sice objevují během každého jara, ale trvají jen několik hodin po dobu vzájemného hokejového zápasu na mistrovstvích světa – Češi vyhrají a je to takové veselé retro.

- Nejsem jistě první, koho u této knihy zajímá míra její autobiografičnosti, zvláště co se týká postavy Tetičky, jejíž příběh románový vypravěč vlastně zaznamenává...

Začnu tím jménem: Tetička je slovensky Tetuška. No a konotace tetušky zahrnuje ubohou, politováníhodnou lidskou bytost. Doufám, že něco z toho v sobě nese i české slovo tetička. Románovou Tetičku jsem přesunul z vlastní rodiny do manželčiny. A ještě je tu jeden zásadní rozdíl – vypravěč začal brát Tetičku vážně mnohem dříve než já. Mně to začalo docházet, teprve když už bylo příliš pozdě.

- Přiznám se, že v příběhu čtveřice studentů prvního ročníku oboru historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1972 jsem zprvu trochu postrádal nějaké drama – líčení jejich studijních zážitků a prohlubujícího se přátelství vyznívalo navzdory kulisám začínající normalizace bezmála idylicky. Trocha toho učení, hodně kultury, zesměšňování "strany a vlády" a posmívání se zapáleným soudruhům na fakultě mezi vyučujícími i spolužáky...

Po dočtení knihy mi poslala e-mail bývalá spolužačka. Psala v něm, jak je strašné, že s nostalgií vzpomíná na dobu, kdy byli lidé vězněni za své názory. Přesně o to mi šlo, připomenout, že pod povrchem každodenního života byla ještě jedna, o mnoho smutnější realita. Mišíkův zpěv nebo Vargovy klávesy nám přinášely závan svobody, jenže když se tento závan začal měnit ve vítr, "strana a vláda" okamžitě zakročily. Dokonce si vzpomínám, že jsme tehdy u muzikantů počítali i termíny ukončení jejich zákazu. Říkali jsme si: "Takže Merta má zákaz do jara, potom bude koncertovat v Čechách, ale nejpozději na podzim by se měl ukázat v Bratislavě." Pochybuji, že zákazy fungovaly takto paušálně, zřejmě musel Merta jít nejdřív před komisi na smutně proslulé přehrávky a teprve potom…

- Hudba vskutku hraje v životě hrdinů i samotném příběhu zvláště významnou roli, především pak ta soudobá a západní, již zmíněný symbol režimem potlačované svobody – viz scénu policejního zátahu na koncertu, která onu zdánlivou idylu pravda trochu narušila.

No a jsme u té autobiografičnosti. Přesně takovou roli hrála rocková a folková hudba v mém životě, když jsem byl ve věku románových hrdinů. Jeden mladý slovenský recenzent mi vytýkal, že tehdejší mládež přece nemohla mít takový přehled o hudbě, když neměla k dispozici internet a Wikipedii. Přitom v knize je pouze to, co si dodnes pamatuje má senilní hlava, tudíž v mládí jsem toho musel vědět o mnoho víc. Jen jedinou věc jsem si musel dohledat na internetu – onen klíčový text písně Sympathy for the Devil. Jenže vysvětlete to mileniálům, jejichž minulost je uložená na externích cloudech.

- V polovině knihy ovšem přituhuje a do příběhu vstupuje postava mladého ambiciózního příslušníka Státní bezpečnosti, spatřujícího v hrdinech "klerikálněrozvratnou skupinu".

- Skutečnost, že při svém sledování nevinných obětí všude nachází ochotné pomocníky, nevystavuje obyvatelům normalizačního Československa právě lichotivý účet. Měl nějaký reálný předobraz? A proč jste jej vlastně ponechal beze jména?

Budu parafrázovat Freudův zápis o gestapu: estébáky mohu na základě rodinné zkušenosti každému pouze doporučit. Totiž můj otec emigroval v roce 1970 do USA a dobrovolně se odtamtud po roce vrátil. Z letiště ho odvezli rovnou na Februárku, tedy na ulici Februárového víťazstva, kde sídlila bratislavská StB. Otce soudili, nakonec skončil jen s podmínkou. Říkám "jenom", protože ho na soud doslova připravoval jeden estébák, který měl na starosti organizaci procesu. Ten chlap mému otci dával užitečné rady: "Když se vás soudce zeptá na tohle, vy musíte odpovědět takto." V knize vystupuje estébák beze jména, což není vůbec divné, vždyť to byl tajný agent. Je to taková karikatura, která zůstává karikaturou i v nejvážnějších scénách. Možná i proto, abych tak čtenářům připomínal, že přece jen čtou román, a nikoliv spis ze slovenského Ústavu pamäti národa anebo vašeho Ústavu pro studium totalitních režimů.

- Na dějovém pásmu věnovaném Tetičce mě pak mimo jiné zaujala přiznaná a velmi razantní proměna stylu vyprávění, který se v závěru stává velmi expresivním, což má zřejmě odrážet její zhoršující se psychický stav.

Ano, s tím jak se zhoršoval Tetiččin zdravotní stav, zhoršovala se i její schopnost souvislého projevu. Jestliže jsem ji chtěl "citovat", musel jsem používat jejího jazyka. Původně se vyjadřovala přesně opačně, velmi složitě, její souvětí se skládala z pěti nebo šesti vět, takže nebylo jednoduché sledovat, o čem vlastně mluví.

- Leitmotiv románu představuje sv. Jan Nepomucký, o němž jste si toho očividně nemálo nastudoval. Čím vás tato postava opředená mnoha legendami oslovila?

Jak jsem řekl, na začátku byl výrok Františka Tomáška. Nepomuckého příběh, respektive jeho verze, kterou se postavy pokoušejí zrekonstruovat, je zajímavý tím, jak se obyčejný člověk náhle stane hrdinou. Nepomucký byl zřejmě dlouhé roky takový snaživý úředník a slušný mužíček, ovšem v mučírně se v něm cosi zlomilo a on se rozhodl, že neustoupí, ani kdyby jej to mělo stát život. Je to podobné, jako když desítky do té doby obyčejných a neviditelných lidí v určitém okamžiku svého života podepsaly Chartu 77. Řekli si – a už dost!

- Chvílemi mi přišlo, jako byste se snažil až trochu na úkor samotného vyprávění osvětlit tehdejší dobu a fungování totality. Je za tím jen ohled na mladší čtenáře, nebo i snaha varovat před dnešním zapomínáním či zlehčováním této kapitoly naší historie, která nepřestává ovlivňovat naši přítomnost?

Samozřejmě, že jsem chtěl napsat literární dílo. Ale pokud je pravda, co říkáte, tak jsem se zřejmě občas nechal strhnout k větší popisnosti. Neznám větší zklamání než to, když mě zavolají na nějakou střední školu a ukáže se, že to bude hodina dějepisu, a nikoliv literatury. Jenže na druhou stranu si umím docela dobře představit, že Kundera by měl na hodině historie vyprávět studentům o komunismu šedesátých let. Takže, proč ne?

- Lidská paměť je ostatně v románu rovněž tematizována, jak ve vztahu k legendě o sv. Janu Nepomuckém, tak v souvislosti s postavou Tetičky, kterou "nadbytek ‚pravdy o minulosti‘ činil bláznivou vůči současnosti". Souhlasíte tedy s vypravěčem, že "zapomínání je dar"? Někdy může být darem spíše danajským...

Zapomínání je dar pro člověka, který uznal své chyby či – pokud dovolíte – hříchy. Forma a rozsah takového přiznání chyb z minulosti by měly odpovídat jejich rozsahu. V devadesátých letech slovenští komunisté vyčítali křesťanským demokratům: "Buďte křesťané, odpouštějte nám!" A ti jim odpovídali: "Tak se ke všemu přiznejte, projevte svou lítost a požádejte o odpuštění." Dnes bývalí komunisté drze popírají, že byli členy KSČ. Zřejmě i jim skvěle funguje schopnost zapomínat. Nevím, jak je tomu v Čechách.

- Brzy by měla v Mladé frontě vyjít – opět v překladu Petry Darovcové – ještě Malá dunajská válka z roku 2010. O čem pojednává a proč jste ji původně vydal pod pseudonymem?

Jestli dovolíte, nejdříve vysvětlím, proč dvě knihy ve dvou nakladatelstvích. Pro mě je každá kniha samostatný projekt, a proto hledám vhodného nakladatele. Na Slovensku mi vyšlo devět knih v pěti nakladatelstvích, to je na naše poměry značná promiskuita. Malá dunajská válka vyšla pod pseudonymem hlavně proto, že jsem si chtěl vyzkoušet s tím spojenou "neviditelnost". Už se vytvořil takový stereotyp, že mé knihy recenzovali vždy ti samí kritici a kritičky. Chtěl jsem to nabourat. Navíc i téma Malé dunajské války je dost choulostivé a na hranici politické korektnosti. Příběh se odehrává v současnosti a vypráví o válce mezi Maďarskem a Slovenskem. Bojové drony, minová pole, masové hroby, ostřelovači… Takový popisný realismus. Myslím, že jsme s nakladatelem byli opravdu důslední, například moje manželka se o tom dozvěděla asi po půl roce. Stanovil jsem si hranici utajování na jeden rok a myslím, že jsem ji také dodržel.

Pavol Rankov (*1964) patří k nejvýznamnějším současným slovenským spisovatelům. Napsal celkem pět románů a čtyři sbírky povídek. Největší ohlas dosud vyvolal jeho román Stalo se prvního září (2008), který autorovi vynesl četná ocenění (mj. Cenu Evropské unie za literaturu a Středoevropskou literární cenu Angelus) a v roce 2010 se dočkal i českého vydání, stejně jako jeho další romány Matky (2011, č. 2013) a Legenda o jazyku (2018, č. 2019). Nakladatelství Mladá fronta chystá na jaře 2019 vydání knihy Malá dunajská válka (2016), kterou původně vydal pod pseudonymem Peter Pečonka.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se