"Paměť, dřevěná koloběžka"

"Paměť, dřevěná koloběžka"

Tvar | 6.10.2011 | Rubrika: Dvakrát | Strana: 2 | Autor: Jakub Chrobák

VÍT SLÍVA : RAČÍ MOR. HOST, BRNO 2011

1 V celé řadě recenzí na desátou knihu Víta Slívy (nar. 1951) Račí mor se zdůrazňuje „obrácený pohyb“ raků jako základní interpretační klíč ke Slívově poezii (např. Milena M. Marešová pro ČRo Vltava nebo Vojtěch Staněk v A2), že tedy Slívova poezie couvá od vzpomínek k dnešku. Já jsem ale přesvědčen, že ten pohyb je přece jen trochu složitější – je to spíš metafora celého básnického snažení – cesta (od dob Máchy) dopředu, ale tam nelze vidět ani tušit nic (takto lze podle mého číst jako erbovní tuto překrásnou momentku: „Jako je slepota / největší zření, / budoucno je jenom / to, co už není.“); co zůstává, i když by byl člověk raději, kdyby zmizelo, je prostě celý náš minulý život – tedy raci i v druhém významu, ti s klepety, ti, které bezbolestně ulovit nelze. A život s jeho vrcholy i propady. V tomto smyslu lze souhlasit s Jiřím Trávníčkem v Hospodářských novinách, když naznačuje, že Račí mor je sbírkou bilanční.
Ano, je to důsledně přiznaný životní postoj: byl jsem tu, jsem (slezský) básník. Může se to někomu zdát patetické, mně to ale připadá odvážné, protože jedině tak se lze dotknout i témat, nad kterými se občas krčí rameny pro jejich velký emocionální náboj. Mám na mysli lásku ve všech podobách (synovské, milenecké, rodičovské), a pak také sounáležitost s konkrétní básnickou tradicí i konkrétními místy. Zkrátka, Slíva si napsal svou definici: „v matce truhle embryo / povyrostlé v mrtvolu“, zároveň se z její přesnosti dokáže nehroutit, umí ji nést, a to může působit velikášsky, ale podle mého jde o hodnotu v dnešní poezii velice cennou.
Schopnost nést s sebou takový úděl se pak projevuje v pozornosti věnované detailům, drobnostem a miniaturám. Jednak jsou to miniatury formální (v Račím moru je řada krásných, dvoj- či trojveršových miniatur, za všechny alespoň báseň Varhanice: „Vysoko maminčin kůr… // Ticho A dur.“), jednak je to detail, který se vynořuje v básni jaksi nepatřičně, ale tím ji vlastně zachraňuje, jako je patos básně Pátý živel vykoupen posledním veršem, který ji celou ještě udrží tady, na této smutné zemi: „Kamenná voda, / planoucí vzduch. // Smrt živorodá. / Tři tuny much.“ Pak jsou tu básně, ve kterých se člověk střetává s drobnostmi. Tak v básni Rekviem za slimáka – ze zdánlivé maličkosti, rozšlápnutého slimáka, se najednou dostáváme k sobě, k tomu, kým jsme, kam jdeme a co tu vlastně děláme: „ – Tvá smrt mi připomněla, / že jsem měl chodit jinými cestami, / aby se ani jedna / s tou tvou / nepotkala.“ Asi nejsilnější jsou pro mě místa, kde se detail vynoří jako nezpochybnitelná a nepřekročitelná krása, před kterou lze pouze civět: „Pod trámem, na němž visel básník, / jedním uchem poslouchám poezii / a jedním okem / visím na tvém stehně.“ V těchto polohách, ve vyhraněném vnímání krajiny, času, místa a tepu svého srdce je Slíva nejsilnější.
Paradoxně tam, kde se o ten srdeční tep v básni opírá, tam jako by se ztrácel jeden podstatný moment tolik nezbytný pro verše: totiž schopnost udělat z básně zprávu, která není jen pro mne. Zejména ve verších tematizujících lásku se kvůli přílišné lehkosti, s jakou báseň absorbuje první metaforu, která je na ráně, objevují místa, jež celou báseň málem zničí. Tak v jedné z hudebně nejkrásnějších básní celé sbírky, ve Velkém voze, jsou dvě místa, která z ní dělají báseň jen dobrou – jednak je to přílišná doslovnost posledních dvou veršů prvního čtyřverší, jednak je to metafora prvního verše druhého čtyřverší – ty ukazují, že o lásce umí Slíva mluvit právě skrze detail, skrze okolnostní jevy, ale tematizovat ji prostě neodpovídá jeho reflexivnímu naturelu: „Velký vůz uvízl ve škarpě večera, / vrže, jak zabírá černý pár koní: / ona a on, jejich ržající nevěra. / Ona už po něm je, on už je po ní. // Na voze těžký hnůj, mrtvola Láska. / Nepohnou zarezlým sedmerem hvězd. / Kočí ji bičuje, pořvává, mlaská – / nemohou už ani po čtyřech lézt.“
Nicméně toto jsou maličkosti, úskoky na cestě, jejíž směr je odvážný a těžký. Račí mor tak představuje jednu z nejzajímavějších básnických knih letošního roku, i když v soukromé Slívově bibliografii rozhodně není sbírkou nejlepší. Ale i tady jsou básně, které si lze pamatovat celý život: „A přece bylo to štěstí tak velké, / že se tu na světě / nedá odtrpět celé!“

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se