Optimismus mediálních punkerů

Optimismus mediálních punkerů

Jiří Almer, Divadelní noviny, 11. 12. 2018

Streampunkeři jsou knihou, pro niž se relevantní slova k úvodní charakteristice hledají poměrně těžko. Pojednává o vzestupu soudobého kulturního fenoménu a o jeho nositelích – o YouTube a jeho uživatelích, údajných pionýrech zásadních změn v kulturním byznysu a nejen v něm. Hlavním autorem není nikdo menší než mediální ředitel této společnosti Robert Kyncl (opustivší na počátku devadesátých let Československo), jejž pak doplňuje Maany Peyvan, textař Googlu, projektant youtube.com a dříve jeden z tiskových poradců ve vládě Baracka Obamy. Již pozice samotných autorů dává tušit, že půjde do značné míry o pochvalný text na vlastní dílo, neřkuli o reklamu. Jejich zkušené vyjadřovací schopnosti však budují funkční atmosféru liberálního optimismu ve střídmě "cool" obalu a při nadrzlém využití pojmu "punkeři". Pokud však na knihu nahlédneme zorným úhlem toho, jak moc jsou ve své malé domů autoři otevření, tak se nám na druhou stranu otevře celý fenomén v překvapivě přímé, chvílemi až krystalicky čisté nahotě.
Během celé jedné generace jsme došli do bodu, kdy to, co sledujeme, čteme a posloucháme, už neurčují výhradně státy a korporátní monopoly, nýbrž my, tak zní úvodní konstatování autorů.
YouTube má symbolizovat další revoluci v kultuře – místo televize nyní vládnou online videa, nastupující generace ztrácí o klasické televizní vysílání zájem, kanály se přesouvají na internet a místo kabelovek si nyní můžete předplatit třeba YouTube TV. Poskytnutí průvodce YouTube světem, což autoři vytyčují jako cíl knihy, má být zároveň i otevřením dveří k pochopení nových médií a povytažením opony k nové generaci či třídě nezávislých tvůrců a zároveň podnikatelů. Vlogování má znamenat možnost pro každého, nezkaženou otevřenost, kulturní deelitizaci, autenticitu, tím pádem vlastně oživenou ideu "anyone can do it", známou také jako punk.
Tedy pokud se u tohoto pojmu zastavíme hned na začátku, tak si dovedu plně představit, jak si skuteční punkeři, ale i například klasičtí subkulturní badatelé rvou vlasy při pomyšlení, jak může někdo tak těžce kapitalistickou a byznysovou záležitost schovat pod punk. Ve stínu toho, čeho se Kyncl a Peyvan v díle ještě dopustí, mi to ovšem přijde jako ten nejmenší problém.
Kniha je protkána osobními příběhy či hláškami ze schůzí, které celek odlehčují, zároveň vtahují do dění a zpříjemňují atmosféru v podstatě ze základu byznysového diskursu. Ten je pak veskrze optimistický a nekritický. Kyberšikana pomocí YouTube, závislosti na multimediálních technologiích, hluboce zakořeněný ageismus v celém tomto fenoménu, to jsou samozřejmě příběhy, které se do tohoto proudu příliš nehodí. Ohledně šikany sice dostáváme od autorů ujištění, že se trvale řeší, ale kromě několika řádků se dále plně neseme na vlně liberální neviditelné ruky YouTube. Strukturálnější problémy mizejí někam dozadu za zorný úhel kamery, která zabírá úspěšného youtubera.
Tím samozřejmě nechci říct, že by si příběhy jmen jako Tyler Oakley, Lilly Singhová či Básif Júsif nezasloužily prostor a neměly by sloužit jako vhodný návod pro nové mladé tvůrce. Na první pohled to celé působí fajn i díky několikrát připomínané etice, že v žádném případě nelze strpět rasové či genderové znevýhodňování a tyto stereotypy posilovat. YouTube pak má, jak je autory předkládáno, naopak velké šance globálně posílit empowerment a předsudky bourat. Příkladů dostaneme dost, třeba právě onu Lilly Singhovou, indickou Kanaďanku, nebo homosexuála Tylera Oakleyho. V případě empowermentu musím optimismus autorů upřímně kvitovat, ovšem opětovné zanedbání strukturálních otázek podle mého soudu zbavuje předchozí tvrzení autorů hodnověrnosti.
Předně objektifikace a heterosexuálně maskulinní dominance je v reklamách, jejichž pár sekund musíte před svými oblíbenými videi zhlédnout, než je vám dovoleno je přeskočit, jev v podstatě běžný. Příklad toho, že i v tomto ohledu nalezneme osvícenější YouTube reklamu (video kosmetiky Dove – Dove Real Beauty Sketches), sice od autorů dostaneme a ujištění, že reklamy mají být na této platformě ku prospěchu všech kreativnější a méně povrchní, se sice také dostaví, ale stačí to? Můžete si přece připlatit a svůj kanál pro někoho obtěžujících reklam zbavit…
Pokud přikročíme k další otázce, jakou je nový přístup k žurnalistice a k nutnosti přehodnotit celý systém získávání zdrojů informací, tak nejspíš získáme pocit, že autoři odkrývají epicentrum své argumentace, jakkoli ji už možná kritický čtenář bere s rezervou. Kyncl a Peyvan každopádně připomínají důležitý poznatek, že mileniálové a další nastupující generace vyrostli, tedy alespoň v domovské zemi autorů Spojených státech, v kritice korporací a oficiálních médií. Ta pro ně měla ztratit základní punc hodnověrnosti a tím pádem se informace postupně stále silněji vyhledávají na internetu.
Autoři podotýkají, že při správném postupu v rámci YouTube se otevírají možnosti podporovat vzrůst schopností kritického myšlení u nastupujících generací. Ale je tu i hrozba z druhé strany – fake news. A u ní dostaneme opět pouze letmý příslib snahy jim čelit. Náš český ostrůvek haterů, kremelské propagandy, náloží přímo vylhaných zpráv, sdílení hoaxů a dalších podobných "YouTube aktivit" asi netřeba jako příklad rozvádět. Z pozice autorů však lehce cítím snahu z argumentace vytěsnit starý konzervativní kontinent a tím spíše zahnívající region bývalého východního bloku, aby se tím nenarušil růžový liberální obláček.
Na závěr ještě jednou obrat k "punku" v souvislosti s revolucí v rámci šíření hudby – v podstatě hlavního hnacího motoru YouTube. Pro někoho deska pořád ještě znamená černý asfaltový kotouč, ale pro mladé, kteří si je nemohou dovolit, je YouTube darem z nebes, to jako člověk s nesmazatelnou vášní pro hudbu musím zdůraznit.
Když si pomyslím, kolik skvělých digitálních knihoven videí a kanálů na YouTube působí a jak příjemné podmínky jim ten server poskytuje, tak je až s podivem, že nám tuto velkou přednost Kyncl a Peyvan jaksepatří nepřipomenou. Místo toho od nich čtenář dostane příklad Justina Biebera a jihokorejského rappera PSY a k tomu sérii doporučení, jak tvořit výdělečné hudební kanály pro začínající hvězdy. Inu, punk a rebelie jak vyšité.
Nyní to vypadá, že jsem na Streampunkerech nenechal kámen na kameni. Kniha je bezprostřední a ve své nekritičnosti a nedostatku do hloubky propracovaných argumentů tak otevřená, že další kritika už pomalu pozbývá smyslu. Ovšem i tento přístup má nakonec své výhody – dostáváme plastický obraz celého fenoménu včetně jeho nesrovnalostí a případných pastí. Je otázka, jak jim lze čelit, když budeme nakaženi tak odzbrojujícím liberálním optimismem Kyncla a Peyvana. Možná ale takový optimismus a sebevědomí youtubera, kterým může být každý z nás, nakonec potřebujeme.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se