Opravna duší nezavírá

Opravna duší nezavírá

Mladý jsem vešel do svobody / a dnes mám pocit hřbitova / před okny smutných duší / má vlast je bledá / plastová / bez konce vrků plků a mlků / šoulání nicoty / www svět / jsem básnil a dobásnil / jsem v síti / jsem dead,“ čteme v záhlaví čtvrté básnické sbírky Smích ze snu Martina Stöhra. Ihned vyvstává otázka, jaké deziluze či rozčarování ze světa kolem i v sobě se ještě relativně mladý básník dobral a proč uvedl novou knihu právě poselstvím o konci básnění, ba o konstatování smrti v síti. Navíc jako by už toto předznamenání přinášelo trochu jiný názor, tragičtější poetiku, odklánějící se od běžného lyrického rutinérství a básnické nadprodukce, které nás v současnosti zaplavují. Čím méně se poezie čte, tím víc jako by po zemi chodilo bludných poetů…

A je třeba ptát se dál, jak se Smích ze snu odlišuje od Stöhrových předchozích knih, které evokovaly naději, že tento lyrik se pohybuje v duchovním prostoru, který ovšem kritika neprávem redukovala jen na spirituální kontext a kolorit a na ozvěnu jistě svůdných básnických jmen, jakými jsou Bohuslav Reynek, Ivan Blatný, Ivan Diviš nebo dokonce Karel Šiktanc, zmiňovaný recenzenty právě v souvislosti s poslední sbírkou.

Stává se v českých kritických vodách a bažinách bohužel nežádaným stereotypem, že se dílo toho kterého autora neustále porovnává s tvorbou básnických předchůdců nebo současníků, nebo se vůči ní vymezuje, ačkoli je taková snaha předem odsouzena k nezdaru. Snad přežívá ještě jakýsi mechanismus převzatý z minulého století, kdy se umělci družili, vytvářeli skupiny a hereze, hledali se navzájem a občas se i skutečně potkávali. Současný stav básnické profese vylučuje takové kolegiální kontakty už z toho prostého důvodu, že se do umění vnáší intolerance, nezdravá soupeřivost, zkrátka syndrom ustavičného zápasu a nevraživosti.

Stöhrův Smích ze snu má klasickou trojvětou kompozici. Střídají se zde básně psané volným i vázaným veršem, ale především se ustavičně v sítinách strof proměňuje atmosféra, takže vedle depresivních veršů se objevují verše villonovské nadsázky, verše všelijak polámané, pokřivené do grimas a skečů, verše, jimž na pomyslnou tvář přiléhá tu padnoucí, tu zase nešikovná maska. Je zjevné, že toto maskování, skrývání, odívání do mimikry je součástí autorovy strategie a určité transformace jeho poetiky. Můžeme se domýšlet, že je to rovněž obrana před atakujícím světem rozpadajícím se na atomy, třeštícím v předsmrtné křeči konce civilizace, který je v dohlednu a jenž poezie jako prvá ohlašuje nebo má diagnostikovat.

Před třemi roky vyšlo v Aluzi několik ukázek předznamenávajících tuto knihu. Když jsem je tehdy četl, měl jsem pocit sevřenosti a výrazového purismu napovídajícího, že básník už nehledá velká a převratná témata, přestává křičet na poušti, ale koncentruje se na běžný život, na drobné každodenní situace, což potvrzuje Smích ze snu například i v náznacích jakýchsi barokních ozvuků a proklamací o tom, jak „malým světem je člověk“. Přiznám se, že ukázky uveřejněné v Aluzi se mi jevily jako silnější právě onou úsporností a málomluvností a že jejich vřazením do rozměrnějšího konvolutu trochu utrpěly na kráse a významu, protože se ocitly v blízkosti těch, v nichž autor experimentuje s poetickou hrou, s významem slov a jeho posouváním, s přesmyčkami a rošádami, které vyvolávají možná chtěnou, možná nežádoucí klaunskou náladu a pitvořivost.

Co lze komikovi či klaunovi přičíst k dobru, nelze však prominout básníkovi. Proč se do civilního tónu sbírky vloudily verše à la thèse, nebo dokonce takové, jež vyvolávají představu nezávazného studentského vtipkování? Má snad být častá a záměrná naivita, ba triviálnost kontrapunktem ke sdělením s tíživým znamením? Proč je nutné číst v jedné básni poněkud ploché verše, že „hasičský sbor za setmění / vydal se zde hasit / zapadající slunce“, když o několik veršů dál zazní jasné: „a když člověk má / jen ten hřbitov / a ty živly za oknem // chce se mu domů…“?

Je tedy Stöhrova nová kniha dílem inklinujícím k tragismu, který se k nám začíná prolamovat všemi skulinami, a právě proto ho básník odlehčuje poněkud strašidelným, nikoli jen úlevným „smíchem ze snu“? Vysvětlení může být nietzschovské. Uvadající nebo již umírající epochy budou přece podle apokryfních výroků Zarathustrových ohlášeny nejprve permanentním smíchem. Teprve pak bude následovat šílenství mlčenlivosti, což není protimluv, ale dokonce predestinovaný ideál.

Navzdory mnohým úskalím je Stöhrova sbírka dílem dobrým, právě pro onen rozpor mezi tragikou a komikou, pro napětí a rozpětí mezi smíchem a nářkem. Sympatickým rysem je rovněž přiznaná nejistota z vytrácejících se orientačních bodů. A je tu i žádoucí střípek naděje. Vždyť „opravna duší nezavírá“, třebaže se k nám blíží potopa světa, v níž „ovčín plave“, „hoří hospoda“ a „vlny a vlci mne žerou“.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se