O počasí, řízcích a moralizování

O počasí, řízcích a moralizování

A2 | 18. 8. 2010 | rubrika: Recenze čísla | strana: 39 | autor: Blanka Činátlová

Sémantický zmatek kolem střední Evropy

Čítanka V kleštích dějin, kterou sestavil Jiří Trávníček, se snaží postihnout hlavní specifika střední Evropy.
Daří se jí to především díky mezioborovému přístupu; o duchu středoevropského románu či povaze středoevropských příběhů se toho však moc nedočteme

Téměř každý, kdo píše o střední Evropě, začíná tím, že problematizuje samotný pojem. Například Erhard Busek v eseji se symptomatickým názvem Střední Evropa - Co je to? píše o „sémantickém zmatku", v němž tonou pokusy o definici střední Evropy, která se jeví jako „pouhý sen" či „imaginární veličina". Díky antologii sestavené Jiřím Trávníčkem a nazvané V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém (kde Busekův text vyšel) bychom se v tomto zmatku mohli zorientovat. Jistý pokus o utřídění pojmového „guláše" (jenž je ostatně jednou z mála neimaginárních trestí středoevropského prostoru) přináší již kompoziční členění svazku: první část představuje texty, které pojímají fenomén střední Evropy v perspektivě geopoliticko -historické, druhá sleduje linii kulturně -literární. Již v úvodu však editor prozrazuje, co je pro uvažování o tomto fenoménu příznačné - spisovatelé politizují, politikové a historikové hledají argumenty v jevech kultury, rozostřená je hranice mezi politikou a kulturou, historickým resentimentem a obecným tvrzením, snivou nostalgií a realitou. Co se týče geografické podmíněnosti, jedná se navíc o území s nepevným jádrem a mnoha periferiemi. Diskursivní pravidla uzavírá Trávníček v podstatě metodologickým konstatováním, že jiný než transoborový a antiesencialistický přístup není možný. I proto se antologie jeví jako ideální formát.

Na okraji nicoty

V geopolitické a historické mozaice se objeví například texty Istvána Bibó, zmíněného Erharda Buseka, Ernesta Gellnera nebo Normana Daviese. Odpovědí na otázku Střední Evropa - co je to? sice nabízejí mnoho, ale většina z nich posléze problematizuje samo tázání. Již geografické vymezení tohoto regionu se jeví jako neřešitelný problém. Střední Evropa může být definována jako prostor mezi Německem a Ruskem, Baltem a Jadranem (Karl Schlögel). Co si ale počít s Balkánem? Jak vymezit vztah centra a periferie? Téměř v každém středoevropském románu se vztah centra a periferie tematizuje a leckdy se stává klíčovou metaforou románové fikce vůbec, přičemž periferií se může stát vše, co začíná za hranicí Vídně.
Norman Davies cituje Josefa Kroutvora, po -dle nějž se hranice střední Evropy s jistotou poznají jen podle čichu. Řada autorů parafrázuje Handkeho výrok, že střední Evropa je především otázka meteorologie - Klaus Rifbjerg vtipně glosuje, že by raději měl na dvoře obyčejný déšť než ruský tank. Zdá se, že mnohem větší sémantickou jistotu poskytuje vymezení historické - společně sdílená habsburská mocenská struktura, rozšíření německojazyčné kultury utvářené asimilovanými Židy, zkušenost s tureckou expanzí, železnou oponou (Erhard Busek), stigmatizace Jaltou - zakládající pocit, že malé národy nejsou pány svého osudu (Jacques Rupnik). Téma dějin se vrací i v diskusích Budapešťského kulatého stolu - Czesław Miłosz mluví o tom, že středoevropské národy a státy se staly „předmětem dějin", a proto se zde rodí „specifický smysl pro dějiny, který nám byl vnucen proti naší vůli". Claudio Magris přidává středoevropskou zkušenost s prázdnotou, jež ovšem ústí do „ironického sebeodmítnutí", cizelovaný smysl pro to, že dějiny a skutečnost by mohly být jiné, než jsou - ostatně téma dějin v kondicionálu, umění žít na okraji nicoty, ironická nepřítomnost protékají jako spodní proud i Magrisovým románem Dunaj (Danubio, 1986, česky 1992 a 2010 v překladu Kateřiny Vinšové a Bohumíra Klípy).

Mezi politikou a kulturou

Mostem spojujícím břeh historický a geopolitický s kulturním a literárním, jemuž se věnuje druhá část Trávníčkovy antologie, se stává téma zpolitizované kultury. Historické okolnosti utváření jednotlivých národních kultur v 19. století (István Bibó) formují vrstvu národní inteligence z řad těch, kteří uchovávají specifi cké kulturní projevy jednotlivých národů. To znamená především jazykovědci, spisovatelé, národopisci. Logickým produktem je pak politická publicistika, již velmi trefně charakterizuje Bibó: „Běžné pojmy myšlení se stávají součástí sebedokumentování a sebelegitimování, jednoduché myšlenky se povýšeny do sfér metafyziky přeměnily v projevy absolutního dobra nebo absolutního zla." Intenzivně toto téma rezonuje při vzájemné konfrontaci středoevropských a „nestředoevropských" intelektuálů, což ilustrují přepisy z Budapešťského kulatého stolu a Lisabonské konference o literatuře. Politizování kultury se jeví jako trauma, jho a poslání současně. „Spisovatel dostal nabídku místa inženýra lidských duší a stal se jím," říká Adam Michnik. Tady se zřejmě rodí jakási janusovská tvář středoevropské literatury - na jedné straně má podíl na lži, přetváří skutečnost a vytváří „krásný nový svět", na druhé právě ona může lživé „mýty" dekonstruovat a šeptat - neboť právě šepot je dle Michnika jazykem vyznání z útlaku a kruté skutečnosti.
Pokud se v politických a historických debatách jeví střední Evropa jako imaginární veličina, spíše chtěná než skutečná, je tedy na spisovatelích, aby se pokusili pojem usadit v reálné kulturní situaci. Napříč jednotlivými texty se vynořuje řada rysů, které se snaží postihnout ducha středoevropského románu - k jeho rozvoji například nepřispěly klasické, „velké" romány, ale spíš vzpomínky, cestopisy, korespondence, politické anekdoty, vliv lidové, orální tradice (István Fried); na rozdíl od západoevropské románové tradice středoevropský román nedbá příliš o metafyziku a estetiku, ale o etiku a refl exi dějin (Adam Zagajewski), smysl pro absurditu, grotesku a černý humor (Karel Kosík, György Konrád, Ewald Osers).
Právě etika a politika, koncept angažovaného spisovatele rezonují, lépe řečeno disonují při lisabonském setkání spisovatelů, konaném v roce 1988. Vybraný přepis z diskusí kulatého stolu, jehož se účastnili spisovatelé ze střední Evropy, Ruska, západní Evropy i USA, je mimořádně působivou ukázkou míjení, nemožnosti komunikace a neustálého - a ne vždy funkčního - těkání a vzájemného zaměňování otázek politických a literárních; pro ruské spisovatele (Taťjana Tolstá) je koncept středoevropské literatury v zásadě nesmyslný a nepochopitelný a toto konceptuální neporozumění zvolna přechází v demonstraci souhlasu či nesouhlasu s přítomností sovětských tanků ve střední Evropě; západoevropští spisovatelé připodobňují povahu ruské literatury, respektive argumentace ruských kolegů ke kolonialismu (Salman Rushdie) či imperiální aroganci (Susane Sontagová). A Středoevropané? Ti bezprostředně refl ektují paradoxy vlastní středoevropské identity - vědomí hlubokého ponoření do politiky a současně odmítání této političnosti (Veno Taufer); Danilo Kiš pojmenovává tuto skoro groteskní bezradnost velmi přesně: „Všichni od nás čekají politické odpovědi, ale my bychom si raději kladli metafyzické otázky." Josef Škvorecký hovoří o nutkání k moralizování: „Láká nás to hovořit o věcech, které jsou historicky omezené, na úkor trvalých hodnot." Žitá historie střední Evropy poskytuje podle něj na jedné straně ideální látku spisovateli, ale „většina takového psaní ráda moralizuje nebo řeší problémy, jimiž by se měli zabývat spíše politikové".

Koncept do špatného počasí?

Středoevropskou čítanku uzavírá třetí část, v níž Jiří Trávníček rekonstruuje koncepty střední Evropy, pokouší se o historickou periodizaci, hledá diskursivní témata a představuje různé diskursivní koncepty (historické, mikrosociologické, literární apod.). Z ducha čeho se tedy střední Evropa zrodila? Podle Trávníčkovy čítanky především z nesnesitelné tíže dějin, jež jsou „nemocí i léčebnou kůrou". Ostatně signifikantní už je samotný název a obálka knihy - kleště dějin zdůrazňují traumatickou zkušenost, prokletí apod. a ilustrativní foto sovětského tanku redukuje „pojem a problém" střední Evropy opět na zkušenost s ukradenými dějinami.
Přestože onen sémantický zmatek definic a konceptů nakonec dochází k tomu, že hlavním „modem střední Evropy je příběh a metafora" a „nejlepším příbytkem jsou kultura a literatura", o duchu středoevropského románu, povaze středoevropských příběhů a metafor se toho v této čítance ani v závěrečné studii bohužel moc nedočteme. A pokud ano, tak buď zůstáváme v zajetí kleští dějin, tzn. že je zdůrazňována politická a historická role literatury a spisovatelů, téma dějin a paměti, anebo se její podstata redukuje na předvídatelná klišé - příběhy jedinečných osudů „válcovaných velkými dějinami", „kaovské" situace (ovšem redukované opět na konfrontaci jedince a historie - „kdykoli si pro mě někdo přijde"), kaovskou nehrdinskou absurditu či švejkovskou laxnost, rezignaci a schlamperei. Pokud Jiří Trávníček konstatuje, že po boomu zájmu o střední Evropu v osmdesátých letech nastupuje v devadesátých letech jistá konceptuální bezradnost či prázdnota, živou diskusi nahrazuje jalový akademismus a klade si otázku, zda střední Evropa nebyla pouze „konceptem do špatného počasí", pak bychom stopy této debaty možná měli hledat právě v románové a esejistické produkci devadesátých let. Její reflexe však ve vybraných textech téměř chybí.

Řízek, pivo, bábovka

Možná právě absence odpovědí ale vybízí k tomu, abychom si kladli otázky, jež problematizují nejen povahu středoevropské kultury a literatury, ale odhalují, jak středoevropská identita rezonuje v kulturní a literární tradici české. Pokud je bytostnou podstatou středoevropské literatury její politická funkce a spisovatel se stává především angažovaným intelektuálem; pokud zkušenost s dějinami a volba témat svádí k moralizování, kam se poděla například tradice kaovská, zbavená dějinnosti i angažovanosti? Často se píše o barokovosti středoevropské literatury (Claudio Magris, Wendelin Schmidt -Dengler), která s sebou nese metafyzická témata i jistou manýrističnost formy. Není jedním z důsledků angažovaného politizování a moralizování, že se tato tradice záměrně odsouvá kamsi na periferii? Pokud literatura musela zaujmout místo sociálních výzkumů a politické debaty (Adam Michnik) a estetický názor kladou do centra morálku (István Fried), kam se podělo ono sekulární posvátno, jehož funkci plní v moderním světě dle Salmana Rushdieho právě román? Nenahrazuje toto absentující posvátno téma paměti? Jak vypadá středoevropské románové vzpomínání (a zapomínání)?
Knihu uzavírá „sto bibliografických položek ke studiu střední Evropy" a „padesát klíčových pojmů"; důležitou funkci plní rovněž bohatý fotografický doprovod. Pojem i duch střední Evropy tak, možná mírně ironicky, nakonec nejzřetelněji povstává z katalogizačních soupisů (Ka a i Musil by zajásali), map, tabulek i grafů - neboť závěr je vždy věcí inženýrů, jak píše v Dunaji Claudio Magris - a fotografického alba „středoevropské kultury nižších pater" (řízek, pivo, sacher, štrúdl, bábovka), jež se nakonec jeví jako nejspolehlivější poznávací znak střední Evropy.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se