Nesamozřejmá obyčejnost

Nesamozřejmá obyčejnost

Petr Hruška: Darmata

Host, Brno 2012

V minulém čísle Psího vína vyšla recenze Jany Sieberové vnímající nejnovější sbírku Petra Hrušky Darmata jako zklamání. Chci se u této sbírky zastavit ještě jednou a podívat se na ni z jiné perspektivy, totiž jako na materiál kulturní analýzy. Teorie v tomto směru inspirující se zabývají především narativními strukturami. Například Mieke Bal v knizeNarratology: introduction to the theory of narrative (2009) mluví o kulturní analýze jako o jednom ze smyslů naratologie, soubor prací Cultural ways of worldmaking (2010, editoři Ansgar Nünning, Vera Nünning a Birgit Neumann) se zaměřuje na narativy a svět médií. Kulturní analýza poezie je tedy z mé strany do značné míry experiment.

 Svět Hruškovy poezie je tradičně civilní, zároveň ale upozorňuje na nesamozřejmost každé minuty obyčejného dne. I když je to spojení poměrně vzdálené, dalo by se Hruškovo vidění přirovnat k principům současného hnutí Slow Life. Obojí jako by totiž vycházelo z předpokladu, že když člověk zpomalí, začne si všímat věcí, které dosud neviděl. Petr Hruška si všímá nečekaných detailů. Vyvolává dojem, jako by se díval s odstupem, a tento odstup mu umožňuje dění v centru reflektovat. Zaujímá perspektivu externího pozorovatele, který dokáže odhalit, co je pod povrchem: „při sehnutí / pro zapadlý zbytek mýdla / náhle vidět / jak je to uděláno“ („Při sehnutí“ ze sbírky Vždycky se ty dveře zavíraly). Texty sbírky Darmata tak dohromady skládají nutně selektivní obraz současné české kultury. Kulturu zde chápu v širším smyslu nejen jako umění, ale jako sémiotickou strukturu, tedy všechno čím jsou její členové obklopeni a co slouží k dorozumívání (pro srovnání viz U. Eco: Teorie sémiotiky).     

Konstrukce prostředí v básních určuje obraz kultury, z níž sbírka pochází a do níž je zasazena. Místa, v nichž se texty pohybují, jsou součástí nepřívětivé městské krajiny Ostravy – těsné panelákové byty, zakouřené nonstopy a živořící městská zeleň. V tomto prostoru se lidé pohybují rutinně, z místa na místo bez velkých výsledků. Je to prostor každodenní obyčejnosti, obraz města tak, jak se jeví jeho obyvatelům. Město je reprezentováno především budovami, ve kterých lidé tráví své dny. Všechny tyto budovy jsou zároveň symbolem prázdnoty a cizosti. Hospoda, tradiční místo svobodného dialogu a uvolněné zábavy, se v Hruškových básních mění v nonstop, kde opilost nevede k radosti, ale k prodloužení samoty: „Oba pravidelně v tom nonstopu, / skuteční jako hák / krásy. / Syn zapřený o stůl, / matka nehybně naslouchající“.

Objevují se tu také školky, kantýny a továrny reprezentující pomalý proces, během něhož se člověk z individuality mění v jednotku davu. Roli kulturního centra hrají v básních banky a obchodní domy. Kromě kulturních center zároveň symbolizují ztrátu nezávislosti, a proto je třeba tiše projít za jejich zády a nenechat se chytit na návnadu: „Pořádného tuňáka [...] pronést ho kolem / strmých zad / bankovních domů / a společně pak doma rozbalit noviny“. Fyzická existence  světa města je chápána jako jediná spolehlivá pravda: „Jen rajčata na betonu / jsou pravda.“ 

Podle básní lze z prostředí, které nepřeje rozvoji života, uniknout na skromný výlet do přírody nebo do nekonečného světa virtuální reality. Člověk by čekal, že takový únik poskytne vysvobození a odpovědi na životní otázky. To se ale nestane. Tíseň si totiž člověk nese v sobě: „Obesraná světlina. / Mělo tady být víc, / po tolika letech. / Mělo být nějaké znamení, / nebo obrys, / anebo směr.“ Nápověda je v tomto bodě nejspíš právě ta, že není možné na žádné znamení čekat. Kromě toho, z vlastní kultury se utíká těžko a zoufalství oslabuje: „Z krabice sušenek / odtržený psík / i se slovem sváteční / Ne Tihle lidé nebývají daleko“.  Nicméně, nesamozřejmý kontakt s přírodou přináší alespoň úlevu: „Sýkora vletěla do mého strachu z toho, / že kdybych teď umřel, / bylo poslední moje slovo / lůj.“   

Ani virtuální realita nepřináší východisko. Odkazuje ke skutečnému světu, ale nabízí nereálná řešení. Počítačové hry pomáhají člověku získat atributy, které jsou v rámci dané kultury známkou úspěchu. Ačkoliv se svět počítačových her může zdát nerealistický, jejich stavební principy jsou dané tím, čeho chtějí lidé dosáhnout v realitě. Z nadšeného „odposlechnutého rozhovoru dvou chlapců“ v básni „Řeknu ti“  je poznat, že slabý člověk touží po síle. Síla tady znamená vítězství nad ostatními, vyšší schopnosti a ovládání světa kolem. Je to způsob, jak získat jistotu a bezpečí: „můžeš házet hořící slepice / a zabiješ ho / a získáš jeho schopnosti / [...] našel jsi obrovské skladiště životů / sedneš si na šutr a čekáš“.

Kromě dobrodružných počítačových her se v básních objevuje i jiný fenomén virtuálního světa ‒ spam útočící na lidské emoce. Ten se na rozdíl od her snaží působit jako součást světa mimo počítače. Povaha spamů odkrývá, po čem lidé touží. Spamy, které nabízejí přátelství a lásku, zaplavují sbírku Darmata stejně jako e-mailovou schránku. Paradoxně jsou to právě spamy, co hovoří o důležitosti opravdového přátelství a upřímnosti. Jejich lámaná čeština míchaná s angličtinou zvýrazňuje robotický původ počítačové komunikace: „Na dálku, barvy či jazykové nezáleží, / ale láska“. „Láska“ funguje jako magické slovo. Je to komodita, kterou počítače nejsou schopny nabídnout a autoři spamů umějí využít neuspokojené poptávky ve svůj prospěch. Vytvářejí iluzi, že je možné najít lásku zázračnou cestou přes náhodný e-mail. Hruška nechává tyto texty bez komentáře. Postavením spamu do kontrastu s ostatními básněmi předkládá čtenáři vybraný detail k opětovnému uvážení.

Obraz prostředí funguje jako prostorová metafora vnitřního světa člověka. Stejně jako fyzické okolí i lidé žijící ve stejném místě jsou odcizení. Mnohdy působí až jako součást pozadí obrazu. Mluví mnoho, ale jejich informace jsou bezcenné. Informační prostředí je agresivní a útočí na člověka všemi prostředky. E-maily, letáky a obchodníci neustále nabízejí přátelství a lepší život. Všechno se ale nakonec ukáže jako „zakrytý obchodní návrh“. Nejúčinnější návnadou je nabídka snadného přátelství a důstojnosti prostřednictvím půjčky. Přátelství je vnímáno jako vzácné a nesamozřejmé, ale přesto nezbytné pro život: „Uvnitř mokvají / tmavé fláky lidí, / s chrchláním, [...] a občas slabě zaslechnutelným / buďsemnou.“ Lidé dostali právo na soukromí a nezávislost a společnost se rozdrobila do malých bytů. Následkem toho se zpřetrhaly přirozené vazby. Jak se jeví z Hruškových básní, kultura, která lidi připravila o jejich sociální život, jim ho teď prodává zpět. Osobní údaje se staly novou měnou: „vezmi osobní údaje / vyber ze třinácti přání v životě / zakroužkuj / ženu nebo práci nebo výhru / nic neplať / získáváš kupon bonus jistotu“.

Hruškovy básně přesto nešíří beznaděj a depresi ze zkaženosti celého světa. Jsou mnohem citlivější k jednotlivým detailům. Upozorňují, že pod povrchem je umělý svět narušován nepatrnými, ale houževnatými projevy lidskosti: „Spíše jen nažloutlé přisvicování, / jako když na okně / kvetou okurky. / [...] A přece dost na to, / aby bylo poznat, / že je tady i láska. / Tedy odvaha / vyměnit Boha / za modlitbu.“ Podle těchto veršů se kulturní systém mění. Lidé se přestávají spoléhat na pomoc zvnějšku a začínají si uvědomovat, že změna musí začít u nich samých a jejich přístupu k okolí. Takových lidí není mnoho, ale v básni „I“ nepochybně jsou.

Toto obrácení k vlastnímu mikrosvětu Hruškovy básně samy prezentují. Zaměřují se na vztahy s nejbližšími lidmi a ukazují je jako hybnou sílu lidského života. Čtenář znovu prožívá důvěrně známé situace, kterým snad již přestal věnovat pozornost. Tak se poezie staví doprostřed partnerských vztahů, nijak vyhrocených, ale přesto ne ideálních. Sleduje ženu, ne jako fascinující erotický objekt, ale jako nejbližšího člověka. Ukazuje rodinné konflikty, z nichž je cítit láska k dětem i úzkost z vlastní nedokonalosti. A k tomu se přidává vlastní touha po vřelých vztazích.

Intimní vztahy jsou v básních prožívány bez romantického okouzlení. Spojují dva dospělé lidi, kteří sdílí své každodenní starosti. Následkem přemíry všednosti se zvýrazňují lidské nedokonalosti a ztrácejí se důvody proč být spolu. Hruškova poezie je ale schopna vidět omšelý vztah z nové perspektivy: „My máme sváteční prostírání? / [...] musí být hlubiny bytů, / o kterých nemám ani potuchy. / Uhýbám svými lokty a popelem. / Žena z dálky / nese / světlounké prostírání.“  Z básní je cítit vědomí vlastních nedostatků, snaha nezklamat, přiblížit se druhému a zachovat vztah alespoň dočasně: „ještě neříkej ‒ s tebou to nebyl život“. Žena ve vztahu reprezentuje element, snažící se o pořádek a harmonii. Může být symbolem stability, který pomáhá odlišit podstatné od nepodstatného: „Chtěl jsem se dostat do konce, / aby to mohlo dopadnout / a abych věděl jak. / Než jsem uviděl svou ženu, / jenom spící, / uvláčenou hádkami a doufáním“. V Hruškových básních je partnerství postaveno na křehkých základech ‒ na ochotě sdílet emoce a vzájemně se citově podporovat. Partneři jsou samostatné individuality a pokud emocionální vazby pominou, žádný další důvod pro trvání vztahu není.    

Muž se ve sbírce Darmata objevuje také v roli otce odrůstajících dětí. Otec s úžasem pozoruje, s jakou rychlostí se jeho děti mění, osamostatňují se a vzdalují. Silné pouto z dětství se ztenčuje, až se otec stane přebytečným. Emocionální vazba otce na dospívající děti je silnější než vazba dětí k otci, a tak se jeho snaha o blízkost jeví jako hromotlucká a neobratná: „A teď se hrne sem / do vašeho odrůstání, / přebytek otce.“ Rodina je tvořena nukleární jednotkou, jen rodiči a dětmi, a když člověk tyto vztahy ztratí, zůstane sám. Rozvodové řízení proto pro muže neznamená jen rozchod s partnerkou, ale ztrátu celé rodiny. Kromě toho, děti svěřené do matčiny péče lze chápat jako nepřímý náznak muži, že jeho schopnosti se o děti postarat jsou pochybné: „Chtěl bych, / abyste věděli, / že si rvu květiny / a vyměňuju košile, / pokud možno.“       

Na rozdíl od Jany Sieberové vnímám kontury sbírky Darmata poměrně ostře. Cením si Hruškova zaměření na detaily, přesných metafor („je hodina ubrusů, / vteřina třepnutí“) a odvahy vyslovit slovo „láska“ bez cynismu. Sdělení sbírky vidím právě v tom, jaký svět básně dohromady skládají a jakou perspektivu vůči němu zaujímají. Jak je ve sbírce několikrát opakováno, je málo důvodů se tohoto světa vracet, ale je mnoho důvodů se tu dobře porozhlédnout.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se