Nenápaditá nenápadnost okamžiku

Nenápaditá nenápadnost okamžiku

A2 kulturní týdeník | rubrika: Literatura | strana: 8 | autor: Klára Listopadová 
Básníci Burian, Děžinský, Motýl a Soukup v Hostu

Samota nočního bdění, prostota haiku, impresivní monotónnost nebo opilecké klopýtání.
To všechno jsou polohy, v nichž se pohybují nové básnické sbírky nakladatelství Host. Co však jejich odlišné poetiky spojuje?

Nakladatelství Host ve své edici Poesie, řízené Martinem Stöhrem, vytvořilo výraznou platformu současného českého básnictví. Na sklonku loňského roku v ní vyšly texty Petra Motýla, Daniela Soukupa, Václava Buriana a současně s nimi mimo edici i nová sbírka Milana Děžinského. Těžko na základě pouhých čtyř specifi ckých uměleckých projevů dělat závěry a hodnotit stav současné české poezie, ale podívejme se, zda texty jmenovaných básníků mají nějaké podobné rysy, které by mohly poodhalit, kudy se poezie ubírá, kam směřuje a čím se inspiruje.

Odkud, kam, proč a zač?

Přízraky Milana Děžinského jsou již čtvrtou autorovou sbírkou a podobně jako v předchozích souborech i zde básník pracuje s motivy pro něho typickými - s larvami, červy, chaluhami. Oproti své předchozí tvorbě je nepoužívá již pouze k tomu, aby jejich prostřednictvím zobrazil fascinující a chaotické světy „pod povrchem" - pod vodní hladinou, pod trouchnivějící kůrou stromů nebo pod drny trávy, ale doplňuje je dalšími, v této sbírce nepochybně klíčovými motivy smrti, konce či rozkladu. Ukotvil je do doby nočního bdění, tedy samoty, a tím vytvořil přirozenou atmosféru pro vyslovení existenciálních úvah a otázek, které však neformuloval nijak explicitně. Jsou to spíš fragmenty myšlenek a náznaky otázek, které organicky začleňuje do promyšlené kompozice básní, založené na výrazné sevřenosti tématu, motivů a dalších prostředků podílejících se na výstavbě díla. Děžinský umí pracovat s eufonickými figurami, je si vědom významové samostatnosti každého verše a této skutečnosti využívá ke zdůraznění komplikovanosti zpracovávaného tématu. Jednotlivé verše vrství přes sebe, zachovávaje jejich samostatnost, a dává je do vzájemných souvislostí skrze zmíněné motivy, ale i pomocí významových přesahů verše. Vytváří tak komplikovaný obraz, jenž je působivý právě ve své kompaktnosti. Tvoří ho průsvitnými vrstvami, jež se vzájemně překrývají a odkazují ke skutečnosti, přičemž za každou vrstvou může být ještě nějaká další, dosud nespatřená.
Milan Děžinský se vydal po cestě lyriky refl exivní, intelektuální (avšak nezavánějící akademismem), která mu bezpochyby sedí, a v níž jako básníkova inspirace zaznívají hlasy Emily Dickinsonové, ale i W. C. Williamse.

Ikarova spálená křídla

Básně Daniela Soukupa (1976) vyvolávají spíše rozpaky. Autorova knižní prvotina Výhled do skály je rozdělena do pěti částí a dělení to není náhodné. Buď je určujícím hlediskem téma, nebo forma básní, případně časoprostor, v kterém jednotlivé básně vznikaly a do něhož jsou situovány. Ve své poezii Soukup tíhne k „prostotě", což jde proti jeho přirozenému naturelu intelektuála, který je v této sbírce skrytě přítomný v originální obraznosti. Své básně autor formuje pouze do krátkých úvarů. Jednu část tvoří čtyřverší (což může být aluze na Skácela), další je inspirována japonským haiku, tedy tvarem z hlediska užití výrazových prostředků ještě úspornějším. Poetika haiku v podobě, do níž byla převzata evropskou tradicí, je založena především na vzájemné konfrontaci všedních motivů. Soukupa všednost a obyčejnost sice oslovuje, ale k jejímu zobrazení používá prostředky, které ji buď příliš ozvláštňují, jako výrazné metafory („měsíc rozhodil/ barevné rubíny"), případně strhávají pozornost samy na sebe, čímž je poetika japonské klasiky spíš popřena. Jednotlivé básně tak budí zdání jakýchsi ornamentů bez obsahu. Nejpřesvědčivější je Soukup tehdy, když snoubí všední téma s všedním jazykem a rezignuje na svou snahu po ne otřelosti, po originalitě a překvapivosti výrazu. „Dívky se tu oblékají/ tak hezky, že si na ulici/ nebo v metru,/ málem nestačíš všimnout,/ jak jsou obyčejné."
Poezie tohoto autora zachycuje hlavně okamžiky, postřehy, smyslové zážitky, proměny nálad a zdá se, že by jí prospělo, kdyby nebyla spoutána do malých formátů.

Oknem vlaku

Také sbírka Blankyt půlnoci je laděna spíše impresionisticky a je charakteristická nerozsáhlostí básnického gesta. Její autor, olomoucký básník Václav Burian, publikuje poezii málo a profi luje se především jako novinář a překladatel polských básníků Miłosze a Krynického.
Burian se stylizuje do role pozorovatele, někdy střízlivě jízlivého komentátora okolního dění, jeho poezie je dynamická, obrazy se střídají, pohybují. Čtenář může mít dojem, že jede ve vlaku, jehož monotónní rytmus uspává, avšak krajina za oknem se stále mění a ubíhá. Střídá se v ní příroda a město, a to tak rychle, že hranice mezi nimi je těžko zachytitelná. Tak rychle, že není prostor pro jakýkoliv náznak patosu, není místo na smutek, který může ubíhající a nezastavitelný čas vyvolat. Ubíhající čas je typickým motivem Burianových básní, které se hemží otázkami; mnohdy takovými, které jsou vysloveny pouze proto, aby provokovaly, což se ne vždy daří.
Život podle Buriana je jízda vlakem. Cíl známe, a cesta může být plná zážitků (byť banálních), jsme-li vnímaví pozorovatelé. Ale poezii tohoto autora cosi chybí - nápad, něco, čím by na sebe výrazně upozornila, něco, díky čemu by byla nezaměnitelná.

Pod obraz být

Stejně nevýrazná je i sbírka Petra Motýla Dva ořechy. Opět podobná poetika - zachytit slovy prchavý okamžik, opět známé motivy - konfrontace města s okolní přírodou, opět ticho, samota a téma pomíjivosti. Ozvláštněno motivy snu, skrze které do textů pronikají tajemství a záhady (například působivá báseň Vilová čtvrť o domě, v kterém se ztrácejí věci). Mnohem cennější je druhý Motýlův básnický soubor, nazvaný 10 000 piv. Jde o autorovy rané texty z osmdesátých a devadesátých let, v nichž se píše o pivu, o hospodách a o lidech v nich. Radost z pití piva a ze setkávání s lidmi je zábavná hra, autor bravurně pracuje s rytmem, básně se rýmují a svou jednoduchostí a lehkostí připomínají dětská říkadla. Slovní hříčky a jazykolamy básní tak evokují popletený jazyk alkoholem zmámeného jedince. A do této atmosféry občas básník položí i z hlediska výstavby básně kontrastní otázku: „snad jsme jinam směřovali/ než k žlábku na záchodku?", či „ale jak bude/ u Posledního soudu/ s hlavičkou skrz naskrz děravou?" A hořkost piva rázem přestává být pouze osvěžující.
Pokud mají tito básníci něco společné, je to obraz chaotického a nepřehledného světa, který čtenáři nabízejí. Poezie všech zmiňovaných autorů je především poezií okamžiku a samoty. Ale bohužel, vyjma některých textů Děžinského, také poezií nenápaditosti, a tudíž nenápadnosti.

Milan Děžinský: Přízraky. Host, Brno 2007, 74 stran .
Daniel Soukup: Výhled do skály, Host, Brno 2007, 72 stran
Václav Burian: Blankyt půlnoci, Host, Brno 2007, 68 stran.
Petr Motýl: Dva ořechy / 10 000 piv,  Host, Brno 2007, 88 stran.

Autorka je bohemistka.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se