Nemožnost tradice & imperativ individuality

Nemožnost tradice & imperativ individuality

Tvar | 16.12.2010 strana: 11 | autor: Jakub Vaníček

Vyvření struktur

Je velmi příjemné zjišťovat, že se mluví a píše o letech devadesátých. Nad texty, jež shrnují, čeho bylo během onoho divokého desetiletí dosaženo, se totiž lze ze dvou důvodů radovat: dogmatický transformismus ve své nejtvrdší podobě (neoliberální individualismus), zdá se, už skončil a uvolnil ruce k reflexi a kritice. Na úrovni politiky a obchodu jsme si mohli užít nečekaných objevů a doložit poněkud abstraktní, a proto i odmítaný termín mafiánský kapitalismus konkrétními příklady. K jisté reflexi dochází i ve sféře kultury. Pokud jde o literaturu, poslední pokus zmapovat vývoj po roce 1989 byl nedávno učiněn v jakýchsi malých dějinách české polistopadové poezie.
Postgenerace - tak označil Miroslav Balaštík básníky a literární kritiky nastupující na přelomu 80. a 90. let (Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století; Host, Brno 2010). Vnitřní pnutí této skupiny a její vývoj autor knihy vyložil na půdorysu časopiseckých sporů a navázal na něj charakteristiky jednotlivých proudů uvnitř skupiny či poetiky autorů, kteří byli pro postgeneraci klíčoví.
Jakkoli se dalo tušit, že období po sametové revoluci bude interpretováno jako chaos, to, co je Balaštíkem prezentováno v Postgeneraci, nezasvěcenému (resp. tomu, kdo se kvůli svému věku nemohl tehdejšího literární dění účastnit osobně) musí brát dech. Pochopitelně nejzásadnější otázky, ke kterým je nutné se neustále vracet, souvisejí s hledáním tradice - té je i dnes třeba věnovat pozornost.
Do otevřeného prostoru bez cenzury vstupuje na počátku devadesátých let několik okruhů básníků, z nichž každý navazuje na vlastní linie - proti sobě (a někdy ze strategických důvodů společně) vystupují umělci a intelektuálové navazující na katolickou tradici, na tradici avantgardy nebo na autory v někdejším disentu; mnozí tito hledači svých vlastních tradic se svornými silami zasadili o literární vývoj, jenž nakonec vykrystalizoval do několika víceméně pevných struktur literátů, srocených kolem svých časopiseckých tribun. Porevoluční hledání tradic tedy jen potvrdilo, jak ostře je český literární život rozštěpen, a způsobilo, že je tento stav doposud úspěšně zakonzervován. A opět se můžeme vrátit k problému, jenž byl už tolikrát popsán a zdokumentován na nejrůznějších společenských úrovních: že totiž v době globálního kapitálu, jíž vládne -řečeno s Bělohradským - postmoderní tyranie fragmentů, není žádná tradice možná, co víc, není ani žádoucí. V Postgeneraci zachyceném milieu polistopadového literárního života shledáváme jen další průkazný materiál otřesného faktu, jak hluboce se lidé mýlili, když usilovali navázat na kulturní statky dávno rozvalené. (A nejde o to, že by někdo z nás nemohl na kulturní tradici navázat, nýbrž o očividnou ignoranci specifických kulturních tradic ze strany velkých médií.)
Není to ale jen nemožnost navázat na tradici a dále ji funkčně rozvinout v okruhu přesahujícím čtenáře spřízněného kulturního periodika. Dalším problémem, který Balaštík hojně dokládá, je vztah autora a čtenáře. Ve světle Balaštíkova exkurzu se musíme ptát, nakolik porevolučnímu kulturnímu rozvratu a především ghettoizaci literatury napomohly aktivity tehdy činných umělců. V jedné z anket, z níž Balaštík v Postgeneraci čerpá, byla některým básníkům položena otázka, jak si představují svého ideálního čtenáře. Z odpovědí podle Balaštíka vyplývá, že „pro básníky byla poezie »dostředivou« aktivitou, jejímž původcem i adresátem je především sám autor. (…) Odpovědi spisovatelů i kritiků jsou více než příznačné (»nezajímá mne autor pro svět před dílem, zajímá mne můj svět, který jsem si na základě textové struktury stvořil« [Petr A. Bílek]; »se čtenářem nepočítám, nekalkuluji s ním a musím zcela otevřeně říci, že mě nezajímá« [R. Fridrich]; »básník píše pro sebe« [Z. Kaprál]; »od samého začátku (…) jsem nikdy nemyslil na čtenáře« [I. Jelínek]).“
Tyto odpovědi jsou banální a ve své upřímnosti i znepokojivé. Dokazují, že tu v devadesátých letech existovala dominantní představa čtenáře jako čehosi zcela nepodstatného. Skutečnost, v níž byl čtenář situován, umělce nezajímala - pokud jim o něco šlo, byl to především jazyk a poezie. Mezi skutečností a uměním programově zela nepřekročitelná průrva a samotná umělecká tvorba byla formalizována na pouhou metodu. Tomu se kupodivu přizpůsobila i tehdejší kritika, jejíž vykonavatelé odmítli vzít na vědomí, že existují v konkrétních sociálních vrstvách, a svůj kritický potenciál vybíjeli na strukturních analýzách uměleckých děl.
Chceme-li zůstat kritičtí vůči kulturní logice globálního kapitalismu, jíž hédonická a sebestředná postmoderna bezpochyby je, musíme nekompromisně odmítnout Balaštíkovu obhajobu názorů prezentovaných ve výše zmíněné anketě: „Vyhrocenost těchto názorů je do jisté míry pochopitelná. Vyplývají z téhož postoje k literatuře, který ji pojímá jako výsostné hájemství ducha, zcela odlišné od reálného světa zmítaného ideovou a hodnotovou nejistotou, komercionalizací a duchovním úpadkem.“ Naopak, tuto vyhrocenost nelze (stejně vyhroceně) chápat jinak než jako rezignaci a na výsostech „hájemství ducha“ sublimované obavy z osobního angažmá v záležitostech politických či v celospolečenských kauzách. Reagovat na stále se vyostřující rozpor mezi světem umělce a společností konzumu hledáním ideální textury, neochota slevit z vysokých nároků kulturní tradice (notabene zastoupené intelektuálními špičkami 20. století) nakonec znamenaly jen přitakání novým hegemonům. Ti v uvolněném prostoru už jen rozvinuli primitivní zábavu a naučili své konzumenty odmítat vše intelektuálně náročné.
Buďme však optimisty - devadesátá léta skončila, a třebaže se tomu stále nechce věřit, spolu s nimi je pohřbena i neoliberální ideologie. Na horizontu tak můžeme tušit další stupeň dlouho očekávané kulturní katastrofy, během níž by mohlo být napraveno mnohé z toho, co za posledních dvacet let „sešlo z cesty“.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se