Nejtěžší projekt mého života

Nejtěžší projekt mého života

Kateřina Kadlecová, Reflex, 7. 3. 2019

JAN GUILLOU v románu 1968 líčí i pražské srpnové události. Jak se vlastně zrodila jeho sága Velké století?

JAN GUILLOU (75) je jedním z nejpopulárnějších švédských spisovatelů; jeho špionážní i společenské romány jsou překládány do více než dvaceti jazyků, ve švédštině se jich prodalo přes deset miliónů výtisků.
Nakladatelství Host právě vydalo už sedmý díl jeho ambiciózní ságy VELKÉ STOLETÍ, která čtenáře provádí největším, nejkrutějším a nejkrvavějším stoletím v dějinách lidstva.
V románu s názvem 1968 se spolu s hlavním hrdinou ocitáme i v Praze.

LEVICOVĚ ORIENTOVANÝ švédský právník Eric Letang jako advokátní koncipient odjíždí na služební cestu do západního Německa. Odsud se svou německou milou Gertrudou pokračuje do socialistického Československa. V předvečer dosud netušených srpnových událostí s československými soudruhy v hospodě nad vepřem knedlem zelem diskutuje o možnosti, že "reformní politika bude utopena v krvi jako v Budapešti v roce 1956". Soudruzi naštěstí dojdou k názoru, že "panáci v Moskvě budou zkrátka chvíli řvát, pak zmlknou a bude po hrozbě". Jenže potom to přijde…

- Jak vás, úspěšného autora špionážních thrillerů, napadlo napsat desetidílný cyklus mapující osudy jednoho rodu na ploše sta let?

Počátkem milénia jsem začal uvažovat, že bych své literární dílo uzavřel. O špionáži a terorismu jsem už napsal vše, co jsem věděl – a co teď? Takže jsem přestal psát a začal s manželkou chodit na houby. Na jedné takové procházce se mě zeptala, proč se vlastně žádný současný autor nevěnuje rodinným ságám, proč nikdo nepopíše prostřednictvím tohoto subžánru poslední století. Krátce jsem se zamyslel a pak jí řekl, že to prostě není možné. Vezměte si Buddenbrookovy Thomase Manna, prazákladní román provázející prostřednictvím osudů několika generací jedné lübecké rodiny devatenáctým stoletím. Jaká skvělá éra z německé perspektivy! Jen dvě malé, upocené války: jedna s Dánskem o Šlesvicko, tu rychle vyhráli. A jedna s Francií, trochu větší, v níž taky zvítězili. To bylo jediné, co mohlo Thomasi Mannovi dělat těžkou hlavu, a pak už se mohl plně soustředit na onu rodinu, na její dobrá rozhodnutí i na problémy, na jejich sňatky se správnými i špatnými lidmi, na úspěchy i neúspěchy jejich dětí. Snadné! Ale my, vysvětloval jsem své paní, mluvíme o dějinnými událostmi nabitém dvacátém století: ruská revoluce, boj za ženská práva, zvláště pak právo volit, národní touhy po demokracii, obě světové války, studená válka, jaderné zbrojení, přistání na Měsíci, trampoty se zeměmi třetího světa… Není na světě člověka, který by tohle všechno dokázal smysluplně dát dohromady, tvrdil jsem.

- A pak jste se rozhodl to zkusit.

Strávil jsem dva roky jen analýzou, intelektuální hrou, jakousi literární obdobou šachu, zkoumající, proč to vlastně nelze napsat. Našel jsem dva problémy. Za prvé Německo, které hraje v dvacátém století nepopiratelně zásadní úlohu a většina Evropanů k němu má dost komplikovaný vztah. Moje matka je Norka, můj táta Francouz, narodil jsem se rok před koncem války. Jak bych mohl psát o Němcích? Musejí být mezi hlavními postavami, jinak to nejde, ale já o praktických aspektech bytí Němcem nic nevím, vždycky jsem se defi noval jako Antiněmec. Bylo mi celých pětatřicet, když jsem poprvé otevřel ústa k tomu, abych mluvil německy! A za druhé: světové války. Jejich příběh byl převyprávěn tolikrát zleva doprava a odshora dolů, každý Evropan ho zná. Jak o nich psát? Pomohl jsem si tím, že jsem děj první světové války z evropského jeviště přesunul do Afriky; boje na jejím území jsou totiž Evropanům prakticky neznámé. A zatímco moji hrdinové bojovali v Africe, občas dostali z evropských bojišť zprávy o místech, o nichž jakživi neslyšeli. Verdun, Somma… Zato my ta slova známe a hned víme, která bije.

- Čerpal jste z vlastní rodinné historie?

Ano. Můj dědeček z matčiny strany pocházel z norského venkova a s bratry byli náhodou objeveni místním knězem, který řekl: "Tihle nadaní chlapci se nestanou farmáři, komunita do nich b bude investovat " Takže kluci rok investovat." roku 1901 promovali jako diplomovaní inženýři na technické vysoké škole v Drážďanech, což bylo v těch dnech nejlepší dosažitelné technické vzdělání, něco jako dnešní MIT. Rektor školy při té příležitosti, jak mi děda mnohokrát vypravoval, držel slavnostní řeč ve smyslu: "Moji drazí kolegové-inženýři, vstupujeme do největší technologické éry všech dob. Ve dvacátém století se naše technická pokročilost oproti tomu, co lidstvo doposud dokázalo, zdvojnásobí. Můžu vám slíbit, že ve svém životě zažijete transport vlakem mezi Drážďany a Berlínem za dobu kratší než dvě hodiny, letadla budou zcela běžně převážet lidi ze státu do státu, vyřešíme nejpalčivější medicínské problémy světa. Někteří z vás možná budou u toho, až první němečtí inženýři přistanou na Měsíci!" Ale na konci té řeči pravil: "Nesmíte však nikdy zapomínat, že spíš než o technologie jde o lidstvo. To pro jeho rozkvět technika učiní barbarství zvané válka nemožným. S Německem v čele nyní lidstvo vyráží vstříc věčnému míru." A já si říkal: Tahle dědova vzpomínka, to by byl skvělý začátek… Tak jsem začal psát, plný nadšení. No, možná spíš arogance.

- Proslov s podobným obsahem stojí i v úvodu Stavitelů mostů, prvního dílu Velkého století, v němž bratry Lauritze, Oscara a Sverreho vysíláte do světa: první po drážďanských studiích vyráží do Norska, další do Afriky, homosexuál Sverre do Británie. Jak to vypadá v roce 1968 s jejich vnuky a pravnuky?

Ještě mám před sebou tři dekády, ale zatím dobře; to já, až to za pár let dokončím, padnu mrtev k zemi. To víte, nejtěžší projekt mého života. Můj první román, Když přijde válka, vydali roku 1971. Od té doby jsem prošel mnoha fázemi tvorby a přístupy k psaní, většinou danými společenskou změnou politického smýšlení… Proč nezakončit kariéru spisovatele něčím, co je vlastně nemožné?

Foto: Loni na podzim byl Jan Guillou hostem plzeňské větve literárního festivalu a knižního veletrhu Svět knihy. Jeho román 1968 právě vychází v Hostu.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se