Nejprve to prožít, pak napsat

Nejprve to prožít, pak napsat

Novely, romány a povídky Jana Balabána vydané doposud v edici Dílo nyní následují dva svazky publicistiky a her. Čtveřici knih Díla, celkem 2262 stran, uspořádal editor Petr Hruška.

Rozhovor

Provázela ho velmi falešná pověst člověka píšícího bezvýchodně a temnotemně. Jako by psal bez rozměru naděje," říká o Janu Balabánovi jeden z nejbližších prozaikových přátel, básník Petr Hruška. "Ale to je možné tvrdit jen při relativně povrchním čtení," vyvrací Hruška zažitou představu. Právě on stojí i za čtyřsvazkovým Dílem Jana Balabána, které připravil pro nakladatelství Host během téměř tří let po spisovatelově smrti v dubnu 2010. Jednomu z největších znalců Balabánových textů prošly opět rukama důvěrně známé texty. "Znovu jsem si při té práci uvědomil hodnoty, které Honzu jako spisovatele tvořily," říká.

- HN: Troufl byste si je pojmenovat?

Nezvyklá míra vážnosti a opravdovosti. Ze všech sil a svých tvůrčích možností se Honza snažil čtenářům sdělit své poselství, životní postoj a poctivou naději. Dělal to přímočaře, bez literátských her, gest a póz. Byla to téměř evangelijní činnost. Bral ji smrtelně vážně, je z ní patrná váha těch nejhlubších poznatků, které v sobě nosil. Nebyly to žádné pokusy, žádná trefování se do vkusu. Nejdříve měl všechno intenzivně prožité, následně zreflektované a teprve pak napsané. Dále je v jeho díle patrná výrazná interpretační schopnost. Honza uměl velmi dobře psát úvahy a eseje – což neplatí jen pro žánrově přiznané texty publicistické; i jeho beletrie je namnoze na mikroeseji založena. Dokázal výtečně interpretovat obraz, výjev, přesně a ostře zahlédnutý.

- HN: I v marginálních textech, třeba odpovědích do různých anket, či v rozhovorech si Balabán dokázal udržet svou úroveň. Nikdy se nenechal stáhnout k banalitě, jako by ani neuměl být plytký.

Vnímám to stejně. Uvědomil jsem si, jak byl v žánru rozhovoru silný. Snažil se do něj dostat svůj vzkaz, a z toho neuhnul, ať se novinář snažil sebevíc. I blbou otázku uměl posvětit dobrou odpovědí.

- HN: Musel být schopen velmi pohotově reagovat.

Honza byl výborný řečník, i v hospodách ve spontánních debatách u stolu osvědčoval svou schopnost sevřeně a pregnantně říci to důležité. O světě a své situaci v něm přemýšlel, kudy chodil. Těžko ho šlo načapat na něčem, co by neměl promyšleno. Věci se ho týkaly, takže když se potkával s otázkou, do jisté míry měl už odpověď připravenou. Pamatuju mnoho denních i nočních setkání a telefonátů, z nichž bylo zjevné, že čerstvými událostmi se okamžitě zabýval. Jako by byl vždy v určité pohotovosti. Nedokázal úvahu, jak to občas skoro všichni děláme, odsunout s tím, že věc promyslíme někdy později. Zprvu jsem myslel, že některé marginálnější rozhovory ze souboru vyřadím, ale pak jsem zjistil, že nepodstatný rozhovor vlastně neexistuje.

- HN: Čtenáře tím víc nemůže nemrzet, že s ním někdo neudělal knihu rozhovorů. Vy byste měl jistě právo první výzvy.

Zpětně je to škoda. Myslím, že Honza měl rozhovory rád, nepamatuju, kdy by ho odmítl poskytnout. Za těch dvacet let, co jsme se znali, jsme toho spolu namleli ohromné množství, některé jeho věty a postřehy byly zralé k okamžitému zapamatování si navždy. Byla by to krásná kniha a myslím, že on by na ní rád spolupracoval. Ale Honza uměl být i protivný. Když měl hádavou náladu, jeho slovům zůstávala neztenčená přesnost, ale získávala agresivní charakter invektiv, které se daly jen obtížně odhánět. Dělal si tím řadu nepřátel, někdy sezonních, jindy dlouhodobých. Kromě toho, že byl posluchači v ostravských hospodách vyhledávaný, neboť bylo zjevné, že mluví podstatně o podstatných věcech, býval též odmítaný  pro strohost, kritičnost a neústupnost. Nebylo pro něj těžké dostat druhého do úzkých, někdy i samoúčelně. Lidé od stolu někdy odcházeli, protože Balabán je temný, protivný člověk, co nemá rád ty okolo. Po jeho smrti v určité balabamánii, která se načas strhla, se na to vše jaksi pozapomnělo.

- HN: Pouze se tedy nestihl stát nerudným dědkem?

To určitě ne, jeho pravou přirozeností byla starost o lidi, hledání soucitu. Jen někdy ten poctivý zájem o druhého překryla určitá znechucenost a ovšem podstatnou roli v tom hrával starý spolehlivý démon – alkohol. Ty chvíle pak byly bolavě vykupovány zpokorněním a lítostí.

- HN: Když Balabán zemřel, vědělo se, že v rukopise zůstala jeho poslední kniha. Na román Zeptej se táty se čekalo jako na velké dílo, bylo tak i oceněno. Osobně mám ale pocit, že tam ještě nějaká práce schází.

Nejste jediný, kdo má pocit, že ten román není hotový. Ještě několik týdnů před smrtí o něm i Honza mluvil jako o otevřeném textu. Ale dva dny před smrtí mi definitivně potvrdil, že rukopis je hotový. Měli jsme se sejít v neděli, abych provedl takové kosmetické redakční čtení, ale ke schůze už nedošlo, protože v noci ze čtvrtka na pátek zemřel. Toto čtení jsem pak samozřejmě udělal, ale už nepokládám román Zeptej se táty za Honzovo nejzdařilejší dílo, ne proto, že by byl nehotový, ale proto, že ta látka, která ho vyčerpávala a ničila, není vždy zachycena v takovém potřebném úkroku, v žádoucím odstupu. Pro Honzu bylo velmi obtížné psát text inspirovaný smrtí jeho otce, který pro něj byl nesmírně podstatnou bytostí. Psaní ho vyčerpávalo, byla to činnost nečekaně trpká. Žádné dílo předtím nepsal tak dlouho a bolestně a s tak dlouhými pauzami – někdy trvaly celé měsíce, což ho opět ještě víc frustrovalo, takže hrozili různí démoni rezignace, skepse a alkoholismu. To vše se při práci krutě potkávalo a podle mě text poznamenalo.

- HN: Kniha Petera Stamma Agnes začíná slovy: "Agnes je mrtvá. Zabil ji tento příběh." Zabila Jana Balabána jeho kniha Zeptej se táty?

Nabízí se to, byl by to svým způsobem silný příběh... Vpravdě balabánovský... Ale myslím, že to tak nebylo. Téma ho jako spisovatele ničilo, ale do poslední chvíle v něm zůstávalo neobyčejné množství energie a světliny, které měl v životě mimoliterárním – a ty mu velely žít ještě dlouho. U Honzy Balabána šlo o zradu srdce z hlediska lékařského, nikoliv básnického.

Foto: NENÍ HLOUPÝCH ODPOVĚDÍ Do rozhovorů, které Jan Balabán poskytl novinářům, se podle Petra Hrušky (na snímku) snažil dostat svůj vzkaz. "A z toho neuhnul, ať se novinář snažil sebevíc. I blbou otázku uměl posvětit dobrou odpovědí," říká editor Balabánových spisů, jejichž třetí část zahrnuje i novinové rozhovory.
foto: HN – Tomáš Škoda

O autorovi: Aleš Palán, autori@economia.cz

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se