Na konec světa to ještě nevypadá

Na konec světa to ještě nevypadá

S básníkem Petrem Hruškou (49) o smyslu Státní ceny za literaturu, Ostravě a spamové kultuře

Když loni dostal Státní cenu za literaturu básník Ivan Wernisch, namítal, že jeho poezie nikdy nebyla státotvorná. Proč by ale měla být? Vypovídá to spíše o tom, že vztah mezi státem a uměleckou sférou je natolik porušený, že tvůrci se málem stydí tohle ocenění přijmout, jako by se z nich stávali národní umělci. Minulý čtvrtek byl oceněn básník a literární historik Petr Hruška.

- Může si dnes básník státní ceny vážit?

Dostat ji vlastně nebylo vůbec jednoduché "zadání". Vážím si úradku odborné poroty, která o ceně rozhodla. Komplikovanější ovšem je, že jako státní je ta cena implicitně spojena s vládou, předává ji ministr kultury. A mé výhrady vůči vládě, a nejen této, jsou značné. Musel jsem si pořád připomínat, že o ceně rozhodla nepolitická porota, žádný ministr. A že společnost oceněných z předchozích let je opravdu úctyhodná. Takže státní cena se dala přijmout, byť s výhradami.

- A ty výhrady jsou jaké?

Současná vláda je podivná partička prezidentových lidí, kterou společnost nijak nestvrdila. Takže si dělá, co ji napadne. Ministerstvo kultury se navíc o svoji oblast stará podivně už delší dobu. Zmíním jen ty každoroční ponižující tahanice o to, zda podpořit důstojným způsobem existenci nekomerčních literárních časopisů. Jasně, můžeme je postupně umořit, když si na sebe prevíti nevydělají. Ale každý osvícený vládce už ve středověku přece věděl, že pro život společnosti bylo z nějakých důvodů důležité podporovat těch pár mnichů, kteří opisovali knihy, jež tehdy dokonce málokdo uměl přečíst. Nezbývá tedy než ministerstvu kultury pomoci - protože státní cena je doplněna finanční částkou, rozhodl jsem se alespoň symbolickou část z ní uvolnit a poslat na konto redakcí těch časopisů, jež na jaře asi čeká další kolečko proseb a vysvětlování. Jen bych rád pro budoucího ministra kultury zdůraznil, že ty moje peníze opravdu nebudou stačit…

Permanentní konkurz

- Ačkoli stát nejeví přílišný zájem o kulturu, část kulturní obce se v poslední době živě zajímá o politiku. Literární časopisy, jako je Tvar nebo A2, se politizují, v poezii už delší dobu probíhá debata o nové angažovanosti. Na jednu stranu říkáme, že by literární časopisy měly být subvencované státem, zároveň vidíme, že se z nich stává levicová politická tribuna. Nevzbuzuje to ve vás ostražitost?

Do určité míry ano. Je přirozené, že ve svobodných poměrech se politika s literaturou potkává. Domnívám se ale, že literatura je dostatečně svébytná součást společnosti a nemusí skládat daně krvavé angažovanosti.

- Angažovanost vám tedy vadí?

Je angažovanost vnitřní a vnější, přičemž ta první je podstatná. Básník se angažuje především tím, že usiluje o to, aby báseň byla dobrá - tedy aby vyostřila čtenářovo vnímání skutečnosti. Báseň je určitý nepokoj, narušení stávajícího usazeného pořádku v člověku. Je-li člověk konfrontován s dobrou básní, "rozhází" ho to, musí se poskládat zpět a tím pádem musí zjitřit své vnímání. Stává se citlivějším, to znamená i kritičtějším, i soucitnějším. Tím je zcela přirozeně a lidsky angažován ve světě, třebaže zrovna nepíše o žvanícím parlamentu, ale o smutném psovi. Vedle toho však existuje angažovanost vnější a to jsou ta explicitně celospolečenská témata, po kterých se občas volá. Vůbec nic proti ní nemám, naopak; dokud tomu nezačne chybět výraz a hloubka. Dokud se z toho nestanou teze, stereotypní variování na téma odlidštěný dav, konzumní výtok z televize a bulváru, bohatí přehlížející chudé atd. Dokud se z toho neztratí nezbytná míra individuálního prožitku a dokud se nestane normou, podle níž se poezie bude obrábět i hodnotit.

- Proč se na konci minulého a na začátku tohoto desetiletí angažovaná poezie tak rozšířila?

Celé to uplynulé desetiletí je neseno rostoucí nespokojeností a nelibostí, přesněji nasraností, která se stupňuje ve společnosti, tedy také v literatuře. Je to logicky vidět především na mladé generaci, ale stejně tak u autorů starších. Kritickým nebo skeptickým tónem jsou poznamenány verše básníků civilistního gesta, stejně jako surrealistů či meditativních lyriků. O undergroundu ani nemluvě. Ta nasranost je podložím, z něhož explicitně angažovaná poezie mohla snadno vyrůst.

- V debatě o angažovanosti se objevuje názor, že poezie je příliš uzavřená a nedokáže oslovit širší společnost. Literární vědec Karel Piorecký tvrdí, že poezie se má ucházet o své čtenáře, a v A2 se nedávno Jan Bělíček a Marta Svobodová ve svém textu dokonce vyznali: "Strach, že chceme vymýtit básníky, kteří si píšou pro hrstku sobě podobných, je oprávněný."

Věta z "ádvojky" je skutečně otřesná. Napadá mne jiná věta, z Holana: "Poezie je něco pro někoho, nic pro všechny." Publikující básníci by zřejmě potvrdili, že je čtenář zajímá. Co to však znamená? Opatrovat vlastní vzkaz natolik, aby byl přesný a silný, tedy doručitelný. Sám jsem názoru, že básník má při psaní někde "vzadu" o čtenáři pouze vědět, že někde je, že může být. Ne na něj myslet… V opačném případě mu dříve nebo později začne nadbíhat, vemlouvat se mu do přízně. Nebezpečně to rezonuje s marketingovým přístupem ke skutečnosti. Všichni touží po hromadách, hrstky už nikoho nezajímají.

- Ale co ten argument, že se poezie dobrovolně uzavřela do jakéhosi ghetta?

Ano, starost o to, aby niterná výpověď měla obecnější důsažnost, je naprosto namístě. Jenomže stejně tak si báseň, která chce pojednávat obecnou situaci, musí hlídat, aby v sobě podržela vnitřní individuální prožitek, z něhož vždy vyvěrá a který text dělá naléhavým. Žádná univerzální rozmluva totiž neexistuje, je jen osobní vzkaz od někoho k někomu.

- Mluvil jste o sílící nespokojenosti. Odkud se podle vás bere?

Předně je svět zmatený, přehlcený sebou samým, nesrozumitelný - a to znervózňuje. Odnaučili jsme se totiž v nesrozumitelnosti žít. Pokud nevidíme svou pozici a svůj smysl ve světě jasně a přehledně, cítíme to jako újmu, bezpráví. Ale dryáčnický konzumní pragmatismus nenabízí žádnou úlevu. Tři z pěti lidí, kteří v tramvaji hovoří do mobilu, nervózně řeší cosi na svých účtech. Narůstají všemožné druhy osamocenosti a němoty, jimiž je člověk paradoxně (nebo logicky?) v tom informačním hluku permanentně ohrožován. Nedokážeme v tom všem být dostatečně vnímaví k příběhu někoho druhého, často ani nejbližšího. Tady se mimochodem vždycky ptám, kde začíná veřejný prostor angažované poezie a kde končí ten kritizovaný intimní mikrosvět, zbaběle obydlovaný přežilými lyriky. Každé druhé manželství se rozpadá. Děti vyjeveně hledí na své bůhvíčím spotřebované rodiče. Nemůžou najít společnou řeč, nějaký nezbytný průsečík, a přece se o to pokoušejí, rvou se k sobě i od sebe. Psát o tom je málo angažované?

- Nevnímáte to příliš vyostřeně? V čem je podle vás problém dnešních lidských vztahů?

Ten neustálý apel na úspěch, na viditelnost, na schopnost prosadit se, prezentovat se, dominovat a rozhodovat, to vše jsme si natahali také do té nejintimnější sféry. Naučili jsme se vnímat a prožívat věci i lidi až ve chvíli, kdy nám "patří", kdy jsme si je přivlastnili. To se netýká jen politiků, mafiánů, byznysmenů, ale nás všech. A svět, který nám nepatří, jejž neovládáme, ten nás jenom děsí a znervózňuje a stupňuje agresi. Jako bychom neustále byli u nějakého příšerného konkurzu na důležité místo - musíme být suverénní, lepší než ostatní, neohrožení, přesvědčiví za každou cenu, patřičně bojovní i diplomatičtí, musíme dobře vypadat a působit. A ani si nevšimneme, že u žádného konkurzu nejsme, že právě hovoříme se svojí ženou, přítelem či dětmi. Mimochodem - myslím si, že poezie je právě jeden z docela dobrých způsobů, jak prožívat právě tu skutečnost, již ve své moci nemáme, která nás přesahuje, je jiná než my a s níž přitom také musíme nějak podstatně být. Způsob, jak se vypořádávat se svou vlastní neúplností, nedokonalostí a nehotovostí.

Město rozesetých míst

- Vzpomenete si na nějaký iniciační moment ve vztahu ke slovu?

Těch jsem měl plné dětství. Vyrůstal jsem v rodině, ve které bylo slovo něčím nesamozřejmým, co není pouze "vercajk", s jehož pomocí se musíme domluvit. Skoro každé dítě si hraje se slovy, a jsou-li rodiče dostatečně příčetní, umožní mu to nebo mu přímo nahrávají. Já pocházím z rodiny, kde to bylo hodně intenzivní a permanentně přítomné v promluvách rodičů ke mně i v jejich rozhovorech mezi sebou. Pamatuji si, jak se otec s matkou přeli, jestli se říká "rozsvítit" nebo "rožnout". Velká debata. Maminka tvrdila, že žárovka svítí, takže rozsvítit. Otec nakonec ustoupil, nicméně za chvíli se vrátil a vítězoslavně oznámil: "Dobře, tady v Ostravě budeme rozsvěcet, protože to děláme vypínačem. Ale na chalupě, kde máme jenom petrolejky, si budu sirkami světlo rozžínat!" No a takové věci se do mne vpíjely. Otec pracoval jako inženýr chemie, ale vždycky prohlašoval, že chtěl být buď etymologem, nebo entomologem.

- Máte stejně starého bratra, který se také zabývá literaturou. Žili jste jako dvojčata hodně ve svém světě?

Ano, a byl to namnoze právě svět slova. Rychle jsme si vytvořili svůj jazyk. Rodiče občas byli nešťastní, protože nám nerozuměli. I banální slova byla zabarvena významy, o kterých jsme věděli pouze my. Takže nevinná věta "Postav ten věšák" se mohla stát zaklínadlem, jež odkazovalo ke skrytým obsahům a mohlo vyvolat úzkostné vzrušení nebo výbuch smíchu… Od začátku jsem tedy existoval v jakémsi "víceřečí". Jazyk byl zdrojem velkých možností, jež jsem cítil a které mě lákaly. K tomu se přiřazovala bohatá knihovna - už jenom chodit kolem ní bylo jednou z velkých rozkoší dětství, to si dobře pamatuji. Naučili jsme se brzy číst, kolem pátého roku, na Rychlých šípech. A od té doby jsme si všechno naprosto posedle slabikovali nahlas, takže cesta městem kolem obchodů s nápisy musela být pro maminku někdy utrpením. Rodinka trotlů na výletě. Ale já jsem si tím asi nějak začínal uvědomovat, že svět se dá číst, vyslovovat.

- Kdy jste začal vnímat zvláštnost a osobitost Ostravy?

Ty se nedaly přehlédnout. Dobře si pamatuji, že jedny z nejsilnějších zážitků venkovního ostravského prostoru v útlém věku byli ležící lidé. Nezřídka se na ně dalo narazit. Někdo svalený v trávě, povalující se na chodníku, spící pod stromem. Nevěděl jsem, co je to být ožralý, deklasovaný, ale děsila mne ta mrtvolnost, ta hrozná, tmavá únava, jež v tom byla. Díval jsem se na ty obrovské chlapské ruce a na to, jak hluboko jsou vhozeny do šachty spánku… a bál se. Pořád se někdo někde opíral, držel zdi, seděl na rantlu, cloumal s někým jiným nebo pomáhal někomu na nohy. Zdálo se mi, že Ostrava je vratké město, po kterém jsou asi všude rozházeni nějací poničení, ležící chlapi. To město válejících se lidí na mě dělalo silný dojem. Brzy se k tomu přidala taková ta obecná únava, viditelná na každém kroku.

- V Praze panovala představa, že horník měl za komunismu vysoký plat a že na tom byl dobře. Odkud se brala ta únava?

Horníci měli ve srovnání s ostatními asi třikrát vyšší výplatu. Jejich únava a to, že nakonec žádné peníze neměli, vycházelo z bludného kruhu, kterým život tady byl. Horníci opravdu šíleně dřeli a ničili se. Vím o tom své - maminka pracovala jako zdravotní sestra na hornické poliklinice, doma vyprávěla a později jsem to sám viděl při návštěvách v ordinaci. Když chlapi vyfárali, stáli s vydřenými penězi a zmoženým tělem, před sebou chvíli volna. Na druhý den stejně zničující, jednotvárná šichta. Vedle šachet byly haldy a vedle hald harendy a dál už nic. Ale i kdyby ne - dejte někomu vyrabovanému na těle a posléze také na duši dobré peníze, postavte ho mezi hospodu a divadlo a čekejte, co udělá. Takže v harendách se ti chlapi falešnou úlevou chlastu vyčerpávali znovu, jenom jiným způsobem - kdo někdy pořádně chlastal, ví, jaká dřina to nakonec je. No a pak rychle posbírat síly na další šichtu. To všechno s nejasným, ale stále vlezlejším tušením, že ze mne kdosi dělá mašinu, jež musí fungovat, dokud je třeba. Že mi mažou med kolem huby, jak důležitý jsem, jenom abych to odedřel za ně. Že je zajímám, pouze když jsem dole. A že nějaké dost důležité věci, které jsem kdysi chtěl, se do mého života v tomhle místě už asi nevlezou. Záměrně říkám místě, nikoli městě. Ostrava nebyla město, ale místo.

- Co tím myslíte?

No, co je pravým rozměrem města, kromě toho, že by v něm měla téci řeka, že by tam mělo být náměstí? Město je také touha sdílet tu zvláštní nahrnutost lidí k sobě, zařídit si v ní život. Ostrava však byla pracovní tábor, tam nikdo bydlet nechtěl, jen vydělat peníze a pak utéct pryč. Ani urbanisticky nemá půdorys města, jsou to kusy míst rozeseté po velkém prostoru podle toho, kde se těžilo, následně pospojované bludnými cestami.

- Proč jste neutekl vy?

Protože mě to místo uhranulo. Děsilo mě a fascinovalo současně. Život se ukazoval ve svých "spodních patrech" a já jsem chtěl být u toho. Něco se tu vyslovilo, nebo spíš prořeklo, velmi zřetelně a ostře - ta obrovská životní únava, o které jsem mluvil, deklasovanost a tíha se zároveň pojily s faktem, že ti lidé tady zůstali celý svůj život. Bylo fascinující sledovat ty občasné projevy vzdoru, jimiž se život v Ostravě bránil, aby nezůstal do svého konce redukovaný pouze na ten bludný kruh, aby našel nějakou důstojnost či jiný rozměr. Kultura v Ostravě byla vždy naprosto nesamozřejmým projevem, musela se vyvzdorovávat v prostředí, které bylo vším možným proti. Kultura se tady dařila vždy jenom nějak klopotně, groteskně, nakřivo. Ale právě můžete zažít ohromující projevy lidské vehemence a vůle. V deseti letech jsem chtěl být ornitolog, mykolog nebo botanik. Nebylo bláznivějšího místa pro tyhle zájmy než normalizační Ostrava. Takže mi bylo jasné, že uteču, do Beskyd nebo nejlépe do Kanady lovit bobry. Ovšem čím víc jsem propadal psaní, tím víc jsem zjišťoval, že pro tenhle literární zájem je to naopak místo silně vzrušující. Přestal jsem hledat orly královské a muchomůrky císařské a začal cárat po ulicích a hospodách Ostravy.

- Na přelomu tisíciletí se Ostrava stala zajímavou skrze Jana Balabána, Jiřího Surůvku, skupinu Buty a další. O tamní kulturní scéně se psalo po celé republice, pořádaly se víkendové zájezdy do Ostravy a na Stodolní. Nepřišel nyní opět útlum?

V těch devadesátých letech působilo pořád jako zjevení, že nějací lidé v takovém místě, jako je Ostrava, píší nebo malují. Strhávalo to pochopitelně pozornost, někdy ovšem i nekritickou. Tehdy byla ve zbytku republiky přímo móda dělat tematická čísla o Ostravě, žádný podstatnější literárně-výtvarný časopis se tomu nevyhnul. Sám podnik Černý pavouk, kde jsme se scházeli, přímo vyzýval k pozornosti a dostal se i do názvu antologie ostravské tvorby devadesátých let. Byl ztracen jako opilý koráb v nejmorbidnější vybydlené ulici, jménem Stodolní, jež se do té doby používala pouze při natáčení válečných filmů. Přitom ležela v samém centru. Pamatuju se, jak jsem tudy doprovázel spolužačku na gymnáziu (tou ulicí ženy samy nechodily) a vidíme, jak na barák stříkají haknkrajc - filmaři. Tady stačilo nasprejovat haknkrajc a ulice byla připravená pro válečnou scénu.

- A dnes?

Ostrava se stále více zasouvá do normální vizáže a provozu. Je napadena stejnou blbostí a architektonickou nenápaditostí obchodních center jako všude jinde. Fungují tady stejná administrativní monstra, odpočinkové a nákupní zóny. Stodolní se stala upatlaným "zábavním" centrem, ve kterém stojí vedle sebe šedesát klubů, jeden jako druhý, plné pití a vyhulené reprodukované muziky, všechny úplně marné… Naštěstí existují nová dobrá místa, někdy poloutajená, o to silnější. Ostrava jen přestala být lacině atraktivní jako bizarní celek.

- Vzpomenete si na vaše první setkání s Janem Balabánem?

Už jsem o tom někde hovořil - banální situace, viděl jsem ho, jak učí svou malou dceru jezdit na kole. Jak byl nad ní celý shrbený a otcovsky soustředěný, tak mne zaujal. Byla v tom kromobyčejná opravdovost a úplnost, v té vratké situaci si počínal nějak krásně vážně, tehdy jsem ještě nevěděl, že je to typická balabánovská vážnost, s níž se vzápětí budu potkávat téměř každý den.

- Četli jste si navzájem své rukopisy?

Všechny. Byli jsme si navzájem prvními čtenáři, s výjimkou Honzovy ženy Petry nebo mojí Yvetty. Rádi jsme potěžkávali každou větu, každý verš. Soulad toho druhého byl nutnou indicií, aby text mohl jít do tisku. A také jsme souběžně připravili svoje první knihy, obě vyšly v prosinci 1995 v nakladatelství Sfinga, které vzápětí zkrachovalo… Při práci s rukopisy jsme si vždycky našli nějaký obskurní podnik, kam známí nechodili, takže nás nikdo nerušil, seděli jsme tam vedle sebe, tělo na tělo a jeli v tom textu. Po čase si toho spikleneckého posedávání přece jen lidé začali všímat, donesla se ke mně i šeptanda, jestli Honza a Petr nejsou nějací "jiní". Jednou, když jsme si povídali nad nějakou stránkou, vstoupila do kavárny holka s košíkem květin, a když viděla naši důvěrnou semknutost v rohu na sedačce, neomylně zamířila k nám a nabídla nám růže. Honza zvedl hlavu a se svým neopakovatelným způsobem humoru řekl: "Ne, děkujeme, tak daleko jsme se ještě nedostali."

- V čem spočívala ta oponentura? Na co jste byl citlivý u jeho textů?

Těžko zobecňovat, nejčastější výhrady směřovaly asi k jeho kazatelské dikci, které tam zvlášť zpočátku míval trochu moc. On to potom i sám přiznával, že se učil opustit text včas, neopakovat a nedoslovovat vždy pointy jako rozhřešení. Honza pocházel z evangelického kazatelského rodu a jeho projev to nezapřel. Byl to chlap, který uměl mluvit, intonovat, akcentovat věci, když seděl v hospodě, držíval občas také jakási kázání, ale v tom nejlepším slova smyslu, dokázal zaujmout celý stůl a určit téma na celé další hodiny.

- Vy jste přirozeně ještě mohl přehlédnout i jeho poslední román Zeptej se táty. On už vaše básně z poslední sbírky Darmata nečetl?

Ne, ani jednu. Já jsem báseň Pořádného tuňáka, která je první básní, co jsem z té sbírky napsal, psal v týdnu, kdy Honza zemřel. Proto je mu také věnována.

- Jaké poetické krédo vás dva vlastně spojovalo?

Bude to asi znít dost obecně, ale takto jsme si to i mnohokrát řekli: opravdovost a autenticita východiska, ručení za text hloubkou vlastního prožitku. Říkali jsme tomu "probydlenost textu". Možná to zní pateticky, ale odhodlávali jsme se k tomu, aby všechno bylo psané "na krev", i když to někoho může pak odrazovat svou tmavostí nebo drsností, bez níž však naději vykřesat nelze. Samozřejmě nás také spojovalo právě vnímání Ostravy jakožto nesamozřejmého města a tematizace rodinných vazeb: toho nejbližšího, v čem se odehrávají často rozhodující dramata. Hledání blízkosti. Jestli já ještě pro něco píšu, pak právě pro tu zvláštní schopnost člověka ocitat se občas v nějaké blízkosti. Nevíme pořádně proč, jak se to stane, ale cítíme, ba víme, že náhle stojíme v blízkosti. S někým druhým, s celou lidskou situací, s tajemstvím i věcmi tohoto světa.

- V Darmatech blízkost tematizujete rovněž v pervertované podobě, například v přepisu hromadně rozesílaných e-mailů internetových seznamek. Má to být protiklad intimity, nebo jak tu báseň vnímat?

Asi více než v předchozích svých sbírkách jsem v Darmatech tematizoval řeč, promluvu. Její rozličnou sílu i podivná selhání, mrtvice mluvy, mutismus. Máte pravdu, že také spam, který je určen všem a který je synonymem absurdní, vykloubené hry na blízkost, může paradoxně čímsi zasáhnout. Zazní nějakým zvláštním, nechtěným smutkem, nějakým šíleným voláním… Je to pocítění nepřítomné blízkosti, groteskně hořké, neboť na počátku toho všeho stejně stojí nějaký skutečný člověk, zběsile se nořící do světa. V bezmoci spamové řeči je slyšet něco obecnějšího, vykloubenost našich snah dostat se k druhému. Člověka musí napadnout - nevytváříme všichni každou chvíli cosi jako spamovou kulturu v těch svých neúčastných, hajdaláckých frázích, provozních řečech, s nimiž jsme si zvykli pohybovat se ve společnosti? Dlužno ještě říci, že v případě těch básní nejde o pouhé přepisy spamů, jak si občas usnadňovali práci někteří recenzenti - ty výchozí texty jsem dotvářel, mixoval, osekával, tu a tam i dopsal, aby zazněly právě tím tónem, o který mi šlo.

- Je tam také báseň, která je odposlechnutým rozhovorem dvou kluků o čemsi, co se ukáže být počítačovou hrou. Jak ta vznikla?

Zase: nejde o pouhý odposlech, ale o práci s ním. Východiskem je situace, kterou zažil snad každý rodič. Jdete městem a náhle uvidíte své dítě. Ono však nevidí vás. Užuž na něj chcete zavolat, je to hergot přece vaše dítě. Nicméně v poslední chvíli si to rozmyslíte a neuděláte to. Chvilku se na něj jen tak díváte, ne snad abyste zjistil, jakou lumpárnu provádí, ale jak vypadá, když je sám ve světě. Abyste z toho odstupu viděl jeho vydanost. Já to udělal také a pak ještě něco víc, i když se to nemá… Přidal jsem do kroku a šel tiše za svým jedenáctiletým synem, který rozprávěl s kamarádem, abych se dověděl, o čem spolu mluví. Oni hráli - jak mi bylo později vysvětleno - "kecku". Od slova kecat. Je to vlastně hra na počítačovou hru, kterou nemohou právě hrát, protože nesedí u počítače. Jeden vymýšlí situace jako v počítačové hře, všechny ty hrdinovy cesty a úkoly a nástrahy, co na něj číhají, a druhý se rozhoduje, řeší je, aby vzápětí přišly komplikace a podmínky nové. Na jednu stranu je to děsivé - ty děti už nemohou bez počítačových her vůbec být, ani když jsou venku a měly by koukat okolo. Na druhou stranu je to podivuhodný výkon imaginace, není to totiž vůbec jednoduché, takový příběh si na místě vymýšlet a rozvíjet - sám jsem si to později zkusil. A tak si říkám: Ještě to na konec světa nevypadá. Myslím, že dokud nás neopustí fantazie, vždycky se budeme umět zachránit. Většinou na poslední chvíli. Q

---

Petr Hruška (49) Básník, literární historik. Absolvoval Vysokou školu báňskou (obor úprava nerostných surovin) a ve svobodných polistopadových poměrech Filozofickou fakultu Ostravské univerzity a FF Masarykovy univerzity v Brně (obory česká literatura a literární věda). Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR; jeho badatelskou oblastí je poezie po roce 1945. Českou literaturu učí střídavě na univerzitách v Brně, Ostravě a Opavě. Podílel se na řadě odborných publikací i vydávání literárních časopisů Landek a Obrácená strana měsíce, je členem redakční rady časopisu Host. Spoluorganizuje literární pořady a festivaly, angažuje se v občanských sdruženích na obranu kulturních památek a životního prostředí na Ostravsku. Vydal šest básnických knih - debutoval v roce 1995 sbírkou Obývací nepokoje, v roce 2012 vydal zatím poslední titul Darmata. Je autorem monografie o básníku Karlu Šiktancovi Někde tady (2010). Žije v Ostravě. Jeho partnerka Yvetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka. Zdálo se mi, že Ostrava je vratké město, po kterém jsou všude rozházeni poničení, ležící chlapi. V bezmoci spamové řeči je slyšet něco obecnějšího, vykloubenost našich snah dostat se k druhému.

foto Matěj Stránský

O autorovi: Jan Němec, Ondřej Nezbeda, Jan Němec je redaktorem Hostu.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se