Mor vzpomínek

Mor vzpomínek

Láska a smrt. To je dvojjediné téma, z nějž vyrůstá Račí mor, nová sbírka Víta Slívy. Brněnský básník, který letos v lednu oslavil šedesátiny, vydává po čtyřech letech další, už desátou knihu básní. Ještě v ní rezonují tóny, jimiž zněla předchozí sbírka Souvrať (2007), věnovaná maminčině smrti („Budík zase tlačí den, / maminka tu není…“), avšak její poklidný, elegický ráz je nyní vystřídán mnohem dynamičtějším, proměnlivějším, rozervanějším.

Autor jako by se v chtěl na poměrně malé ploše pokusit o maximální rozsah i dosah: básnické miniatury čítající pouhé dva verše stojí v sousedství rozmáchlé poémy, křehká intimita básní věnovaných „Marii, té mrtvé, pohřbené v koutku té živé“ se láme ve snahu o daleký gnómický přesah, letmo zachycené momentky koexistují s básněmi-příběhy. Není divu, že zejména při prvním čtení působí sbírka poněkud roztříštěně, disharmonicky, jakkoli čtenář oceňuje, že se básník oprostil od jisté překombinovanosti i sklonu k artistnosti a přepjatosti, které ubíraly na přesvědčivosti ještě některým veršům ze sbírky Rodný hrob (2004).

To jsou ovšem nuance, základ Slívovy poetiky zůstává stále stejný: tvořivá práce s tím nejtradičnějším, co česká poezie skýtá, počínaje nebezpečně archetypálními motivy, jako je zmíněná láska a smrt, ale i Bůh, zem, čas, noc, světlo, srdce… a konče veršem, rytmem, rýmem. Nutno ovšem podotknout, že i v tomto ohledu je nová sbírka překvapivě pestrá. Zaujme, jak se básník, zdá se, pokouší vymanit ze schémat, která se mu sama ochotně nabízejí, a zároveň nechat poezii vše, co jí patří. Každé básni volí pečlivě „na míru“ tu prosté dvojverší, tu nerýmovaný volný verš, tu pravidelná čtyřverší. Jakkoli výsledek není pokaždé stejně přesvědčivý (těžiště zřejmě leží v civilnějších básních zhruba do poločasu sbírky a pak v několika závěrečných), ta péče a poctivost člověku imponuje.

Dosud byla řeč především o tom, co rozděluje — je tu ale i významný svorník, předsazený už v samotném titulu sbírky. Račí mor — tahle nemoc je metaforou pro vzpomínky, vzpomínání, bolestné i (v menší míře) útěšné návraty do minulého, ať už je to dětství, stále přítomné v živých záběrech paměti („Koloběžka“) i archivované na fotografiích („Šťastná pětisetina vteřiny mého života“), anebo chvíle s milovanou bytostí, nyní už navždy postrádanou. Právě tahle ztráta je znovu a znovu tematizována především v úvodní části sbírky, aniž by přitom básník jen varioval anebo sklouzával k pouhé lamentaci či sentimentu (ačkoli občas balancuje na samé hraně, třeba v básních „Ještě se budeme potkávat“ či „Jasany“). Naopak čím konkrétnější a všednější je detail, na němž báseň postaví, tím je výsledek přesvědčivější a naléhavější: „Kolik let tu za kapuci visíš, / Mariina mikino? / Ještě se ti zasteskne / po těch útlých ramenech? Nebo jsi už dodýchala? // Já tu ještě dýchám, vzdychám / po těch útlých ramenech. / Jen se někdy / při tlukotu věžních hodin / vídám viset u tebe.“

Skoro to vypadá, že civilnější tónina, která může být, tak jako v citované básni, prohloubena přiznanou „mužnou citovostí“, anebo zase zdrsněna až cynicky syrovou věcností (báseň „V rodné hospodě“: „poslouchá Gilmoura z televize / těším se na lůno jeho ženy / kradmo se pozorujeme“) poezii Víta Slívy momentálně svědčí víc než snadno předvídatelné, už poněkud ohrané aluze na slovesný folklór („Dokud budu naživu“, „Vandrovnice“), snad až příliš zašifrované jazykové hříčky („Sedli berani na maslo“, „Gustav Brom o vesmíru“), anebo filozofující čtyřverší, v nichž lze — podle naturelu či jen nálady — vidět jak esenci básnického vhledu, tak slovní malebnost hranou tak trochu na efekt. Někde uprostřed pak stojí jak „venkovské náčrtky“ („Kohouti“, „Masopustní úterý“), tak básně „Z obecní kroniky“, pohrávající si s „dokumentaristikou“; přece jen by byly o něco působivější, kdyby na podobném principu už nevystavěli celé sbírky třeba Miloš Doležal nebo Radek Fridrich.

Pozemskost, ba zemitost i směřování k věčnosti; dualita i blíženectví nejen lásky a smrti, ale i zrození a smrti; dotek máchovského i holanovského… o nové poezii Víta Slívy by se dalo uvažovat ještě dlouho. Možná je po všech stránkách rozkolísanější, než je u tohoto básníka zvykem, ale — byla by to poezie, kdyby ustrnula v jediné póze?

 

hhhh, Simona Martínková-Racková

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se