Mladá žena a Temelín

Mladá žena a Temelín

Lidové noviny. 6. června 2012 Rubrika: Kultura Autor: JIŘÍ PEŇÁS

Literární středa – Proč Hájíček nepíše televizní scénáře, MCP o kontrakultuře a co se děje v Torstu

Když jižní Čechy, tak ryby, selské dvory a Temelín, když společenský a výchovný román s mravním akcentem, tak Jiří Hájíček. 

Už si toho všimla i běžná literární publicistika, že Jiří Hájíček nenápadně obsadil skoro zde vyklizený prostor prózy založené na solidním realistickém vypravěčství. Takové knihy, jaké píše on, tedy knihy s "obyčejnými" postavami včleněnými do přehledně utvářeného děje, kdysi představovaly hlavní proud literární produkce. Měly své čtenáře a svůj sociální raison d’étre. Společnost, a to bez ohledu na to, jaký byl u moci režim, jaksi očekávala, že její stav bude reflektovat právě tzv. společenský román: kdysi se totiž věřilo, že romány jsou – Flaubertovým výrazem – "zrcadla rozestavená podél cest". Tyto iluze bohužel společnost ani literatura již nemají. Ne že by lidé nebyli zvědavi na "příběhy obyčejných lidí", ale tuto touhu saturovaly televizní seriály a celý přidružený průmysl, do něhož právě nastoupili ti, kteří by před takovými sto lety psali románové kroniky: nenapsali by třeba takoví bratři Mrštíkové Rok na vsi (právě toto monumentální dílo vychází po letech v Hostu) rovnou jako televizní seriál? 
S nepěknou nadsázkou by se dalo říci, že Jiří Hájíček píše své jihočeské "kroniky" jako knihy proto, že za ním do Českých Budějovic zatím nepřijel žádný dramaturg – nebo kdo má takové věci na starosti – a neřekl mu, ať to rovnou zkusí jako televizní scenárista, že mu za to lépe zaplatí a zcela jistě tak pokryje i širší publikum. Nelze však vyloučit, že se to třeba i stalo, ale Hájíček má dost důvodů zůstat u svého tradičního způsobu, tedy u poctivého romanopisectví. 
Hanina léta učednická Jeho nový román Rybí krev je obrazem jihočeské vesnice minulých tří desetiletí, přičemž přesnější by bylo napsat, že akcent je položen na léta osmdesátá a počáteční roky popřevratové. Pohled zprostředkovává čtyřicetiletá Hana, která se v prologu knihy, který je předsunut vlastnímu dění o mnoho let vpřed, vrací do současných rodných jižních Čech. 
Roky strávila v cizině, procestovala celý svět, nyní žije v Nizozemsku. Teď si vzala na měsíc volno a vrací se do prostředí, ze kterého se musela před léty zachránit útěkem, neboť její dosavadní svět se doslova zhroutil. Od návštěvy si slibuje, že pohlédne na skutečnosti, které vedly k jejímu odchodu, novým zrakem, bez kompromisů, zrale a dospěle. V následujících kapitolách je v ich-formě (vypráví Hana) vylíčeno zrání mladé dívky a posléze ženy od začátku osmdesátých let. Procházíme s ní prostředím rodiny, přátel, kamarádek, vztahů a užšího vesnického okolí. Děj se sune spíše pozvolna, s dramatickými zlomy Hájíček tradičně šetří, chvílemi musí čtenář poněkud mobilizovat síly, neboť se toho vskutku příliš neděje: dlouhé stránky jsou věnovány popisům, kam vypravěčka šla, koho tam potkala, kdo co u toho říkal, přičemž nelze říci, že by Hájíček byl právě mistrem dialogu. 
Teprve z většího odstupu ale čtenář docení, jak Hájíček staví svou knihu disciplinovaně a jak cílevědomě splétá dějovou osnovu, v níž postavy mají své místo a jejich osudy i logiku. Centrální je příběh vypravěčky, která se v průběhu let mění z naivní studentky v dospěle a aktivně jednající bytost. V literární teorii se takovému typu románu říká "výchovný", což má málo společného s pedagogikou. Jde o proces vnitřního zrání pod tlakem událostí. Od ní se postupně větví osudy vedlejších postav, s nimiž je Hana spojena předivem vztahů rodinných, milostných, přátelských. To opět připomene televizní "ságy": herci přicházejí na scénu a odcházejí, postupně stárnou, vztahy se navazují a zase rozpadají, charaktery se vybarvují... To celé se pak odehrává na pozadí velkých dějin, které ty malé postrkují, ale jen velmi nenápadným způsobem. Vlastně jsou tam hlavně proto, aby tím více bylo patrné, jak vlastně se lze obejít i bez nich. 
Vesnice končí, život jde dál Hájíček je však ve svých knihách zároveň neprvoplánově romanopiscem společenským a – dějinným. Vidí a zná obyčejný venkovský život natolik dobře, že u něj není ani stopa po nějaké idyle, naopak zpravidla je vesnické prostředí poničeno ještě více než to městské, neboť se hůře brání rozkladu. Eroze do vesnice přichází sice zvnějšku, ale stav vesnice jí de facto napomáhá, ba jde vstříc. Proti rozkladu se postaví vždy jen outsideři a idealisté, kteří ale stejně musí podlehnout, byť jim samozřejmě tato porážka ve vyšším smyslu stálo za to. To je případ Hany. 
Tím vnějším ničitelem je v Hájíčkově románu záměr zlikvidovat vesnice v okolí jaderné elektrárny Temelín. V jedné z nich tedy Hana žije. Hájíček přímo netematizuje historii stavby Temelína, její peripetie a záměry, stejně jako Hana nepolemizuje s tím, zda jaderná elektřina ano, či ne. Temelín tu zastupuje rozkladnou sílu, která postupně podemílá už tak nahlodané základy vesnického života a obnažuje omezenou aktivitu obyvatel, kteří se vůči hrozbě, že přijdou o své domovy, neumí a vlastně ani nechtějí bránit. Vědomí, že někdo s nimi manipuluje a rozhoduje za ně, se ukládá nikoli ve skutcích, ale v jejich duších a mění se v pocity ponížení a bezmoci. 
Příkladem je Hanin otec, kdysi snad paličatý Jihočech, jehož rodovou jistotu ale zlikvidovali komunisté, on zůstal věrný víře a principům, ale tvrdost je již schopen obracet jen vůči svým nejbližším, které přitom drsnou láskou miluje. Hájíček na prostoru Haniny rodiny rozehrává klasická dramata vesnického realismu, tedy konflikt tvrdého otce s nezdárným synem, Haniným bratrem, který se proti otci bouří, jeho vzpoura má devastační následky, ale nakonec, po hořkých letech, k sobě zase najdou cestu. Samozřejmě za přispění Hany, která je smiřovatelkou a "mediátorkou" prakticky veškerého dění. 
Hájíčkovi hrdinové jsou veskrze obyčejní, ničím zvláštnímse nevyznačující, nijak nevybočují z představ, jak asi vesnický člověk oné či naší doby vypadal a čím žil – a co je v něm věčné. Důvodem, proč o nich ale autor píše, jsou sympatie, jež jim poskytuje. Nemá to nic společného s figurkařením, nýbrž s důstojnou představou, že v rámci možností pravdivě podaný osud si svůj důvod existence potvrdí sám. 
Plán zatopit a pak aspoň zplanýrovat obce v bezpečnostním pásmu elektrárny vzniká za starého režimu, ale kontinuálně pokračuje i po převratu. Naděje, že snad Hanina vesnice bude zachráněna, padne. Kontinuita pokračuje. Život také. 

Jiří Hájíček: Rybí krev 

356 stran. Vydalo nakl. Host, Brno 2012 

Jihočech Jiří Hájíček se narodil 11. září 1967 v Českých Budějovicích. Dětství prožil ve vesničce Purkarec (poblíž Hluboké nad Vltavou), žil v Týně nad Vltavou. Vystudoval českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Pracoval tři roky v zemědělství, od roku 1993 je bankovním úředníkem, manželka je výtvarnice. Žije v Budějovicích. Debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži. Pak následovaly romány Zloději zelených koní (2001), Dobrodruzi hlavního proudu (2002), povídky Dřevěný nůž (2004) a próza Selský baroko (2005). 

Foto: Společenský román není anachronismus, míní Jiří Hájíček FOTO ČTK 
– MARTIN KOZÁK

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se