Matné zrcadlo tohoto světa

Matné zrcadlo tohoto světa

A2 kulturní týdeník | 2.4.2008 | rubrika: Literatura | strana: 7 | autor: Michala Lysoňková 
O Hruškově sbírce Auta vjíždějí do lodí

Petr Hruška bývá přičítán k „nejvýznamnějším českým básníkům současnosti". Debutoval roku 1995 (Obývací nepokoje) - recenzovaná sbírka (pomineme-li soubor Zelený svetr, obsahující několik nových textů) je čtvrtou v pořadí. Hruška je básník až překvapivě statický, pohybující se v půdorysu stále jedné básně. „Básní" zde nemíním jen jistý básnický modus, ale také zcela určitý invariant textu, v němž se autor zaklínil - konkrétní poetiku, významové zacílení, intenci. Oč silnější je pak ustavičné obrábění téhož, o to více do zorného pole hodnocení vstupuje otázka: Jakou skvělostí oplývá tato „báseň", že snese tolikeré zopakování?

Imaginativní plochost

Básnickou strategií Petra Hrušky je negace, či alespoň vystoupení z „poetična"; úsilí o co nejvíce bezpříznakovou formu. Svůj básnický jazyk maximálně připodobňuje „přirozenému" jazyku. Stavebně jednoduché věty juxtapozicí pospojované v nerozvitá souvětí volně člení do nerýmovaných veršů, které dynamizuje přesahy, osamostatňováním slov či větných úseků. Vyhýbá se figurám, ačkoliv opakováním obměňovaných veršů ně kdy naznačuje kompozici. Stejnou bezpříznakovostí se vyznačuje i autorovo konstruování „obrazu".
Hruškův způsob zobrazování je přísně mimetický. Pokud se vůbec s reáliemi tohoto světa něco děje, je to cosi imaginativně značně nekomplikovaného („tráva u plotu běží pryč"). Tropy jsou užívány jednak velmi střídmě a jednak nepříliš kreativně. Autor preferuje genitivní metaforu, která nevymaňuje z popisnosti, a navíc tíhne k jejímu nejzaběhlejšímu typu: běžná rekvizita aktuálního světa zkonkrétňuje abstraktní (mokrý hadr předjaří, mouka šera). Přirovnání (potenciálně velmi otřelý prostředek) netransformuje, nepřisuzuje novou hmatatelnou kvalitu, nýbrž násobí plochost („Den velký/ jak složený jelen"; „tiráky řvaly jak hladová/ noční zvěř"; „noc se hrne jako tanker/ nad baráky").
Po formální stránce jsou tedy Hruškovy texty triviální. Jak se však ona výrazová sterilita vztahuje k celku jeho fikčního světa? Je smyslotvorná a smysluplná, anebo naopak - byť by třebas byla sémanticky sebefunkčnější - smysluprázdná?

Bytí na okraji

Hruška usiluje o autentický záznam, o uchopení světa v jeho „žitosti". „Na tom počínání, na těch prozatímnostech, provizorních vorech a bledých denních ohních, na tom, jak si člověk nevšimne vlastního neštěstí a zapíná knofl ík košile, na tom mohu oči nechat." (prolog Neznámé usilování lidí...) Fikční svět textů kopíruje aktuální svět, který je zachycen ve své každodennosti a zobrazen v co největší konkrétnosti. Dění je situováno do prostoru města, v textech se objevují civilizační motivy (bazar aut, benzínka, bistro, herna), věci, propriety jsou sémantizovány (viz „metamorfózu" v básni Krádež) anebo vyznačují scénu. Všednost charakterizuje rovněž děje a situace. Významotvorným principem je ovšem kontrast: jinakost v banalitě, z banality rostoucí a vůči ní protikladná, tušení zázračna za průzorem otevřeným v každodennu, kamsi přesahující okamžik. V tomto ohledu je konstitutivní existenciální situace subjektu, zejména vztah já - ty. Modus vivendi Hruškových básní je bytí na okraji (čehosi): „periferie" je prostorem „žitého", nezploštělého bytí, každodenno se zde koncentruje a zároveň je prolamováno, je prozatímností, prostorem mezi všedností a zázračnem, respektive místem neustálého unikání.
Hruškovy básně se nevyznačují významovou hloubkou. Jsou střídmé, komorní, skicovité, a proto jeho vystoupení z „poetična" není nucené, či dokonce křečovité, forma minimalistického realismu ho z něj snadno vynáší. Avšak ono vyzdvihované „za několika slovy drama" tu nenalezneme, neboť tato forma není účinná. Řeč o Hruškových textech v sobě obsahuje jistou dávku přeceňující intelektualizace. Jeho autorským modem je balancování nad propastí banality, do níž se zdá být vždy alespoň jednou nohou probořen. Formální sterilita z Hruškových intimních výřezů činí něco, co nepřestalo existovat výhradně před textem, něco, co snad bylo strhující v „okamžiku spatření", avšak na papíře leží již jen jako mrtvá věc. Autor se vposledku se světem míjí, neboť jej neuchopil skrze autonomní básnický kód, ale prostě ho popsal jeho vlastním, tedy banálním jazykem. Odstraňování „clony slov" odstranilo báseň. Pokud se ovšem „poetičnu" upře autonomie a je uvažováno už jen jako zbytková množina přebytečných básnických klišé, již je třeba odbourávat, pak je Hruškova intence hodna aplausu. Není však Petr Hruška spíše jedním z nejvíce přeceněných básníků současnosti?

Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí. Host, Brno 2007, 64 stran.

Autorka je bohemistka.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se