Manifest neviditelnosti

Manifest neviditelnosti

„Typografie není volným uměním jako malba nebo hudba. Je to řemeslo jako každé jiné, přestože vyžaduje trochu zvláštní druh citu a duševní dospělost,“ napsal do Souvislostí v roce 1999 střešovický „písmolijec“ František Štorm. Jedním rysem se však od ostatních řemesel typografie liší: její produkty jsou nedílnou součástí života každého člověka od raného dětství, kdy si v posteli prohlíží obrázkové knížky, po křížovky a slevové letáky v domovech důchodců.

Pecinova kniha Knihy a typografie vychází ze Štormovy teze a je z větší části (populárně-naučným) průvodcem typografa po cestě za sebevzděláváním, zároveň však po svém navazuje na Čapkovo Jak se co dělá a hravě čtenáři pootevírá dveře do dílny „neviditelného“ řemeslníka. Tím si autor chytře zmnožil čtenáře: česká tradice psaní o typografii byla dosud až na pár výjimek (naposledy Eseje o typografii Františka Štorma) směřovaná od praktiků k praktikům – buď pozitivisticky shromažďovala hodnoty a milníky (Krásné písmo Františka Muziky, Typographia Oldřicha Hlavsy), nebo měla charakter učebnicový (Praktická typografie Filipa Blažka a Pavla Kočičky).

Pecinova znalost oboru je bez komentáře, svědčí o tom jeho portfolio (pro rychlý náhled stačí vzít do ruky jakoukoli tiskovinu nakladatelství Host). „Typografická pravidla“, která tvoří druhou část knihy, přitom nechápe jako zákoník daných pravidel, ale spíš jako výsledek poměřování tradice i zkušeností z vlastní praxe s neustálým přihlížením k novým oborovým trendům (mikrotypografie, OpenType technologie aj.). Pravidelně se v Pecinových výkladech vrací důraz na tradici, pokoru k ní a řemeslnou poctivost – dostát jim je náročné a často nevděčné (klient má rád rychlé a levné řešení, detaily ho obtěžují, vidí v nich jen prvek zdržení a prodražení).

Pecinovo obracení k tradici však není staromilské: sám si knihu upravil tak, že působí moderně, i když je většinou postavena z tradičních stavebních prvků. Rozsáhlou kapitolu v první části pak věnuje revoluci ve vývoji knihy: elektronickému publikování a elektronickému čtení. Je to psaní novátorské, jako první u nás Pecina fenomén elektronické knihy definuje, kategorizuje, navrhuje pro něj vhodnou terminologii a krotí nadšení těch, kteří v invazi ipadů a kindlů vidí smrt klasické knihy: technologie je příliš mladá a nerespektuje to podstatné – tradici. Elektronické čtení je v současné fázi plně orientováno na médium, displej, a ignoruje typografická očekávání na straně čtenáře, úzus vizuální podoby knihy a bloku textu formovaný po staletí od nástupu knihtisku: na což si ani předcházející „revoluce“, nástup DTP a počítačů, nedovolila zapomenout.

Mnohé čtenáře bude dráždit určitá míra „nedořečenosti“, která je k nalezení v teoretických kapitolách: často bude mít čtenář pocit, že k tématu nedostal odpovědi na všechny své otázky. Vnímám to, stejně jako autor, spíš pozitivně. Jednak nečteme encyklopedickou ani ryze didaktickou příručku, jednak podobná neuspokojenost může být správným podnětem pro další čtenářovo sebedovzdělávání. (Proto mi v knize chybí důkladnější seznam další literatury ke studiu a terminologický slovník.)

Naopak za nešťastné považuji prosté složení knihy z textů vzniklých pro různé příležitosti a různé čtenáře, aniž v některých případech prošly důkladnější redakcí – hlavně stylistickou – a aniž byly nějak nápaditěji propojeny než prostým seřazením do oddílů podle klíče „první lidem, druhý odborníkům, třetí oběma“. To, že se vedle sebe ocitají tak různé žánry jako fejeton, sloupek, úvaha, odborné pojednání, analýza písma ap., se dá stále ještě vysvětlit volbou „volné eseje“ a snahou zaujmout i čtenáře-neodborníka. Zmatená je hlavně neustálá proměnu autorského subjektu (můžeme-li termín použít i za hranicí beletrie): Pecina chvílemi mluví jako „jeden z nás“ k „čtenářům všeho typu“ (první oddíl), v druhém pak bez výraznějšího předělu mluví jako „odborník k odborníkům“; volba jazykových prostředků tuto proměnu doprovází: obrazný jazyk plný hříček a expresivních slov jako dominantní stylistický prvek se mění v běžný jazyk odborného či populárně-naučného stylu, který staví na slově jednoznačném, termínovém. Nepovažuji to, jako autor v doslovu, za přednost, spíš jistou redakční uspěchanost.

Neujasněný čtenář s sebou nese další potíž: co je platné v českém kontextu, nemusí být platné ve světovém: a autor často nedává vodítko, v jakém z kontextů se pohybuje (tvrzení, že v podobě e-knih vychází jen brak, rozmetá pohled na nabídku elektronických knih a hlavně elektronických revuí např. amerických nebo některých západoevropských univerzit).

„Tištěné literární dílo je samo o sobě dostatečnou ukázkou typografického umění; nepotřebuje dalšího komentáře. Veškerá pozornost se musí věnovat obsahu textu a nikoli prohlížení povrchu. Chvála sazeči, který se pod svou úpravu nepodepisuje. Typograf zůstávající v pozadí slouží nejlépe svému poslání.“

Tak shrnuje úlohu typografa v úvodu zmíněný text Františka Štorma. Martin Pecina ve své knize neviditelného typografa vyzdvihuje podobně. Dobrý řemeslník upravuje knihy pro čtenáře a těší se, že je budou číst a že jim to půjde bez překážek a unavených očí. Špatný řemeslník se má za umělce, knihu chápe jako výzvu k neustálému překonávaní sama sebe a hledání nových a neotřelých grafických ozdob.

Co na tom, že to jsou prosté myšlenky? Dají se říct zábavně a v širokém kontextu. A právě tak Pecina svoji knihu napsal.

 

Martin Pecina, Knihy a typografie. Brno, Host 2011.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se