Kulturní blechy

Kulturní blechy

Ponořte se do světa písmen, obrazů a tónů, které se vyrovnávají s dnes již tehdejším komunistickým režimem v (nejen) naší vlasti.

(...)

Knihu Selský baroko mi „kdysi“ půjčila Věra Břicháčková se slovy: „Je to z tvýho oboru, archivář jezdí po archivech a po jižních Čechách a objevuje tam hrůznosti z 50. let, je nutné, aby sis jí přečetla a poslala to dál.“ Nastartovala tak mou osudovou čtenářskou lásku k Jiřímu Hájíčkovi.

K hlavnímu hrdinovi Selskýho baroka jsem měla ihned sympatie: vystudovaný knihovník a archivář s notebookem přes rameno pátrá v jihočeských archivech po historických rodopisných informacích. Jedna z jeho genealogických zakázek jej ale přiměje pátrat po minulosti nedávné, po osudech lidí z jedné malé vísky, které spojuje jedno nešťastné udání. Příběh není zcela přímočarý, pěkně se klikatí a vedle něj se odvíjí i osobní příběh hlavního hrdiny Pavla. Objevují se i obrazy turistické Třeboně a Holašovic. Jak mi řekla Věra: „Je to zajímavé, nečekaně se to vyvine a nelze říci, že vrah je zahradník.“ Stále se mi honí v hlavě otázky, jak je možné, že se mohly dít takové věci, že se lidé zavírali pro to, že něco v životě dokázali, že něco uměli. Že byli vysídlováni, týráni pro nic za nic. Román nepopulistickým tónem ukazuje šedou a obyčejnou hrůznost totality. Myslím, že tahle knížka by se obzvlášť před volbami měla číst povinně…

„Víte, jeden sedlák z Tomašic, poté co ho odřeli a obrali o všechno, co ho jako třídního nepřítele prohnali kriminálama za neplnění dodávek, vostouzeli ho, pokutovali a dělali u něj potupný domovní prohlídky, tak tenhle člověk v roce padesát jedna vstoupil dobrovolně do družstva. Myslel si, že zabrání dalším katastrofám a bezpráví ve vsi, že třeba ty ostatní sedláky už nechají na pokoji…“ /…/ „On všem odpustil. To mě fascinuje. Protože já jsem čet všechny archivní listiny, zápisy kárné komise, agendu tehdejšího ONV, soupisy kulaků, kroniku Tomašic. Mluvil jsem se starejma lidma, který ho zažili a pamatujou tu zlou dobu. A on, když mu bylo pětasedmdesát, sedřenej starej chlap, řek pár dní před smrtí: Nedonutili mě nenávidět…“ (s. 135)

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se