Krabička poslední záchrany

Krabička poslední záchrany

Přestože se z velikánů kultury stali neškodní blázni, psát poezii dnes – nedbáme-li na svoji dobrou pověst – zdánlivě mnoho nestojí: není třeba přílišného sebezapření ani odvahy, zkrátka není zapotřebí podložiti text (jak to po básníkovi druhdy chtěli političtí vězni Rotrekl s Palivcem) vlastní hlavou... A přece – přece se najdou tací (tvrdím, že to na nich nemusí být poznat hned), pro něž je psané slovo životně závazným, jako by jím upisovali duši (a způsob upsání rozhodoval komu).

Dím navíc, že naše svoboda je až do skonání odsouzena k tomu – býti neúplnou a ustavičně ohrožovanou: jak naší vlastní myšlenkovou nedostatečností (a nestatečností), nepřesností slov a rozekláním skutků mezi „zdáti se“ a „býti“, tak i vnějším zestejňujícím, nivelizujícím tlakem ekonomickým, politickým, kulturním a ideologickým. Poezie je i dnes potřebným, ba nutným prostředkem a prostředníkem svobody – svobodného slova a svobodné myšlenky; prostoru, v němž jsi ke svobodě přímo odsouzen, neboť – této nemaje – nejsi pak mocen toho, abys danou báseň (spolu s jejím autorem) formulační přesností a rozletem fantazie dotvářel.

I když, nejsi-li s to, zase se ti tak mnoho nestane: a možná příliš pozdě poznáš, že jsi žil o něco méně. Možná to dokonce vůbec nepoznáš. Přece však byly časy (nedosti nám vzdálené), kdy se za veršíky zavíralo, kdy se pro ně dokonce umíralo.

Začněme tedy od začátku. Vlastně od konce. Chceme-li totiž poznat povahu a podstatu básnění Jiřího Pištory (1932–1970), učiníme možná nejlépe, začneme-li obsáhlý konvolut jeho celoživotního slovesného díla čísti odzadu, totiž od esejů (publikovaných od poloviny šedesátých let minulého století v Tváři a Sešitech pro mladou literaturu). Potřeba svobodného vyjadřování se zde našemu autorovi spojuje jednostejně s vědomím váhy každého slova. Nepřesnost vyjadřovací (odraz myšlenkové pohodlnosti; ale funguje to také naopak – Jiří Gruša k tomu říká: „deformovaný jazyk deformuje intelekt“), kult slovního fetiše, „zásada nezkoumatelnosti některých pojmů“ jsou pro Pištoru „problém morální“. I táže se po právoplatnosti a síle slova, po jeho schopnosti vytvářet, přetvářet, ale také zastírat, maskovat, tutlat: „Jako by tisk, politikové, rozhlas, televize, ano i mnohé umění uzavřeli kuriózní spojenectví, aby ho (rozuměj recipienta, člověka, občana) přesvědčili, že není skutečných tragédií, nenapravitelných nezdarů, že není zoufalství a hrobů, nad nimiž zbývá jen mlčet... Svět přestává věřit na tragédii.“ Protože Pištora odmítá žít „jako by se nic nestalo“, odmítá také takto psát.

Už ve své první vydané, v souboru Básně a Brundibásně obsažené sbírce – Hodinách v řece z roku 1961 – je Jiří Pištora básníkem celým a hotovým, takovým, jemuž se radostí i prokletím stává potřeba myslet veršem: čerpajícím z analytického intelektualismu Holanova, jemuž je zapotřebí slova oprat a vyčistit, aby ještě mohla, směla sdělovat, aby jim bylo možno věřit. Také Pištorova metafora jest analytickou, zároveň pojmenovávající a definující: „teď padá slunce střemhlav do kolejí / a neví, / neví o nich nic / než železo.“  Básníkovu přemýšlivost ovšem rozpoznáš také z nezbytného, zákonného učlenění jeho textu do jednotlivých veršů.

Ve své době jistě osvěživě působící civilismus skupiny kolem časopisu Květen je tu Jiřímu Pištorovi počátkem, za nějž třeba vykročit – neboť ani onen všední den už dnes není jistotou a pevninou (spíše jest mořem). Přestože taková cesta bývá zatím více gestem než činem. Přestože básník občas nesvede přestat na přesném a výstižném („zátiší s rybou u nás doma na zdi / visí si a visí“) a začíná poučovat nad míru („Jenomže člověk pořád není platejz, / přátelé“), rozmáchle gestikulovat, kárat a kázat („Člověk má obě oči vpředu / jen kvůli naději, // a kvůli naději má svět“) – a neštítí se ani velkých slov, která jako by byla odlita z hesel doby právě uplynulé.

 A přece (!) se básnický obraz stává myšlenkou, když z něj vyrůstá příběh a za příběhem symbol („Dým s břichem při zemi jak chrt“). Přece tu jsou znova nalézány věci bazální – veliké tak, až jsou nepatrné – snad se jich nelze dobrat jinak než (nutně neúplným) výčtem, snad je ani nelze v úplnosti pojmenovat, nalézt...?  Zdají-li se ti některé pasáže rozdychtěně šrámkovské („Pták vyklepává žlutým zobákem / depeši stromům, že v nich rostou housle“), je u Pištory takovéto lyrické poselství posíláno „z paluby Titaniku“ – možná je marné, jistě závažné, kdo ví, zda není poslední, zda, kam a ke komu dojde. Pozůstalé. Odlito v motivech pohybu a plynutí, uplývání, míjení.

O krok dále se Jiří Pištora dostává Zemí přibližných (1965), v níž už se jeho skepse nevyhýbá ani hodnotám absolutním („Jestli je bůh, / mělo se mu to sdělit / včas...“). Patrně z potřeby brát věci a slova (hodnoty) vážně – a to stejně v životě veřejném jako osobním. Odmítána je nezávaznost, odmítáno je mluvení jenom tak. Už bez velkých slov a gest – ale každé nadechnutí jako by vycházelo z hlubin existenciálních: „budeš muset dlouho mluvit nahlas, / drží se to nad vodou jak nákaza / a nevíme, kdo se ptá tím mlčením / a nač, a co teprve jestli odpovídá...“ I ty nejzávažnější a nejtěžší pravdy už bývají vyslovovány bez patosu, vlastně jaksi mimoděk. Bolest, minulost nelze zapomenout ani odestát, překrýt ani přechytračit. V sobě musíš rozhodnout, domyslet a prožíti, co znamená „...dlažební krok / pro zítřejší chůzi kamenů“. Tady a teď se děje minulé i budoucí: z dávných a ještě dávnějších zrad, přítomných jizev. „...a pořád se tomu nemohu smát.“ Pištorova poezie jest bohatě vrstvenou – ovšem také v ustavičném pohybu, dění se: přejezd vlaku přiváží s sebou řadu dalších dějů, velké rychle minulo, to malé ulpělo a trvá: „a s mostu padá motýl tiché rzi / a s čela tenký stesk.“  Dění uvnitř i vně se navzájem prostupují i zastupují.

Oceňuji ne každému hned zřetelnou vnitřní poctivost Pištorova básnění, jež vede až k momentům zklamaného očekávání, když se na místě (možná i původně zamýšlené) překvapující pointy, efektního obrazu objeví slovo přiznávající nemožnost báseň zvnějšku ukončit; buď tento úkol na sebe převezmeme my, nebo tuto dvojtečku doplníme další, zblízka podobnou vykřičníku: „Myšlenky můr, / jež ze tmy narážejí na sklo, / neznám.“ Oceňuji také, že se Pištora vydal cestou nikoli popisu, líčení dějinných událostí, ale jich interiorizace a intimizace: v momentce z archeologického naleziště mikulčického anebo v zaujatém pozorování nerozlišující pozornosti účastníků pohřbu J. F. Kennedyho.

Vidíš, jak naopak a nečekaně / je doba svědkem knih / a tváří z portrétů.“ Pravíš si pro sebe: Znamení moci v časech, kdy se nestřílí, a přesto zabíjí – zabíjejí duše rozsudkem k životu v poznané nutnosti: ve strachu, prospěchu a pohodlí. V zemi přibližných – což je snad superlativ onoho biblického ani horký, ani studený: „blahoslavení, kteří nevadí.

Vrcholným zážitkem byla pro mne četba Mezer v paměti (vznikajících patrně ve druhé půli let šedesátých). Pod tlakem doby (atmosféry kulturní i politické) se zde objevují momenty jakoby vysmeknuté ze světa každodenně okoušeného, aniž však k němu pozbývají vazeb bezezbytku – přece jen jsou jeho prodlouženou rukou, která zároveň ukazuje na reálné i surreálné: „Mezi okny hoří netopýří lůj“ – tím, že básník takto pojmenovává, nevymezuje ani nepetrifikuje, ale otevírá báseň čtenářově spolupráci. Báseň, jež je velice často složena ze samostatných (také – šířeji chápanými – intertextovými souvislostmi se osamostatňujících) výseků, jichž smysl ale uhadujeme až z celku: podobného mozaice vytvořené z úlomků maleb na skle, u nichž se usiluješ určit původní rozměry a žánr (a míru intimity): „Červení vrahounci nám chodí v ohni, / chodí ti v očích / červení vrahounci z vrbového dříví.

Opětovně se setkáváme s motivy osamění (ruka, jež se ztratila tělu), (po)míjení (moře, vlaky), plynutí času i životů („Dříve než jinde padala jablka / v zahradách u trati“), řeči. Objeví se tu i Bůh (tentokráte tedy s velkým počátečním písmenem): princip, nezúčastněný pozorovatel („Bůh nablízku, jenž si nevšímá“) a patrně i bezcitný soudce. Aktuální politické dění je zasazeno do širšího rámce dějinného, oblečeno do lidských skutků a těl: „Na botách hlínu, obrácenou tankem. // Ze staré meze/chlípné.“ Veškeré dění básně je zároveň mnohovrstevné i zacílené: čteno a rozkrýváno analytickým, kritickým, skeptickým duchem lyrického subjektu: „Včera na mále / na temně zeleném mále / a déšť byl o mrtvých“ Výrazová přesnost je umocněna bohatstvím a rozlehlostí slovní zásoby z rozličných oblastí lidské aktivity.

Intelektuální, mravní debakl konce let šedesátých stojí tu vedle neokázalého, nepatetického hrdinství někdejšího (Pištorův otec byl účastníkem protinacistického odboje a byl za to popraven): „Někdy si zbývám jako dobytče / Nazítří po popravě / jsme nesli otci prádlo“ Pravda paměti („hovoříme tam slova odtenkrát, // slova a věci, které znamenají“) stojí proti lhoucí přítomnosti („Šťastní a stravitelní, / z bachoru do čepce / a z čepce do knihy“). Motivy existenciální úzkosti, naprostého osamění („Na studený dlouhý okamžik jeden a sám“) vedle motivu suicidia („Muž který padá / z Eiffelovy věže / muž na útěku z úzkosti“), který, přestože je svým geografickým umístěním poněkud „zcizen“, bolestně předznamenává autorův příští osud. Sněhové vločky nejsou než „tichounké bílé hrůzy“. Snaha býti autenticky sebou je na obtíž – zejména těm druhým: „naopak žasnou že jsem nedřevěný / a dotýká se jich / že se dost nesnažím

Poněkud ostražitější jsem byl v místech, kde se Pištora pokouší o pravidelné metrum a rým – jako by se do takové svěrací kazajky neuměl beze zbytku vtěsnat; vždyť i Blues na březen je působivé svým širokodechým rytmickým rozvolněním. Pištorovu takříkajíc řemeslnou zručnost však pro mne rehabilitují zdánlivě především dětskému čtenáři určené Brundibásně (z let 1969–1970). Vzpomněl-li si nad nimi autor doslovu Jiří Gruša na Morgensterna, připomenu já zase Edwarda Leara s jeho limericky (hledajícími logické v alogickém). Brundibásně tedy: pro vysvětlení jich názvu popatřeme na potutelného brundibára, který – natruc vědě (o níž mu asi nic není známo, nic nebylo řečeno) – „poletuje v Masně / a bručí si brundibásně“. Vzpomeneš si na Learovy české přebásnitele Antonína Přidala, Emanuela Fryntu, Ivana Petlana...

Míním hned, že nejde o poezii toliko pro děti. Také dospělý ocení prostor, jejž si Pištora vyvzdoroval pro svobodu myšlení, fantazie a jazyka. Stranou aktuálního estetického a ideologického (první je druhým podmíněn) diktátu je vlastně velmi současný: tím, jak se odmítá zařadit a normalizovat, kterak si hledá volné místo v prostoru stále užším (umně uhýbaje vnějším tlakům): úřady ovšem zcela správně pochopily tuto poezii jako politikum. Absurdita básně primárně nepolitické přichází tu na kloub absurditě politické fráze, smích dehonestuje a usvědčuje vznešenou hloupost z pouhého předstírání noblesy. Pokud však báseň an sich jisté politikum obsahuje, tedy až kdesi ve spodním plánu, takže (ani nás, ani čtoucí děti) neruší, ani je není – abychom báseň „pochopili“ – bezpodmínečně nutné nalézt (viz Jinou o delfínovi).

Což ostatně platí také pro závěrečnou báseň Lapkové („Žije, žije ve stepi / jeden v suché otepi. / Druhý v láptích pod pařezem, / třetí v díře mezi bezem“), jež, otištěna v raně normalizační Mateřídoušce, byla vnímána jako satirické zpodobení aktu stojícího na samém počátku normalizace. Následoval zákaz publikační činnosti (zahrnující ovšemže také Pištorovu tvorbu pro děti). V osudovém okamžiku se tak setkaly vnější politický útlak (v příloze knižního kompletu Pištorova básnického díla nalezneme materiály ze sledování StB; a je to čtení na pár facek) s osobní krizí básníkovou, vědomí, že již není kam ustoupit, s potřebou rozhodného činu. Neboť bývali u nás kdysi básníci, kteří za své dílo ručili životem. Neboť bývaly hodnoty, za něž bylo lze i umírat. Není už hodnot? Není básníků? Po čem to tedy, kritiku, voláš?! Mají ti opravdoví následovat příkladu Pištorova? Tož ano, jistěže. Ne ve smrti, leč životem. Tím úpisem a tou zárukou. Neboť omyly a chyby lze prominout, lži ovšem...

                                                            Ivo Harák

 

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se