Kouř jako čtenářský zážitek

Kouř jako čtenářský zážitek

Tvar | 20.10.2011 | Rubrika: Dvakrát | Strana: 2 | Autor: Lukáš Prokop


Radka Denemarková: Kobold. Host, Brno 2011

Myslím, že jsem porozuměl velké snaze Radky Denemarkové napsat knihou Kobold závažný a složitě komponovaný román, kde bude zlo „přesně pojmenováno“. Nepochybné předsevzetí i plán zastat se svým textem lidí ponižovaných, „protože v této zemi není nikdo na straně oběti“, se budou rýsovat v celém textu zobrazením kolizí nejrůznějších protikladů (společnost/jedinec, muž/žena, dětství/dospělost, voda/oheň) a budou zpracovány opravdu zeširoka - od příběhu až po oblast typografickou.
První část knihy (Přebytky něhy, O vodě) je napsána jako moderní balada s nevyřčeným odkazem k Erbenovu Vodníkovi; odehrává se v Praze a linka příběhu se táhne přes dvě století. Jedná se o historii pražské židovské rodiny, v první řadě o generaci žen a dětí a jejich vztahu s tyranským a brutálním otcem Koboldem. Své kvartální krutosti a návaly hněvu si vodník „zchlazuje“ na manželce. Jde o střet ženské mírnosti, lásky a pasivity s nelítostným, despotickým ubližováním, které má jednou podobu rodinného násilí, jindy válečného a později komunistického útlaku či bezohlednosti polistopadového uspořádání. Zobrazení konkrétní tváře teroru a osudu rodiny tím přerůstá do zevšeobecňujících ba historických rozměrů: kontinuita lidských dějin v podobě, jak je známe a žijeme, není založena poněkud utopicky „na práci neviditelných rukou“, milujících a vstřícných, ale naopak na divošské činnosti násilníků a surovců, hrubiánských koboldů.
Druhý příběh (Přebytky lidí, O ohni) přesahující historickou dimenzi nemá, upouští od ní ve prospěch aktuality a krajní konkrétnosti osudu romské matky a jejích početných potomků. Ti všichni se potýkají s opovržením většinové společnosti, s vlastní neřešitelnou chudobou, s netečným úřadem, až umírají v hořícím domě podpáleném neonacisty. Tato druhá část knihy je mnohem komornější, výrazně jednodušší, důvěrnější a díky určité úspornosti (působivost se zpevňuje oproti oddílu O vodě aktualitou námětu) silnější než příběh první, jehož pedagogické poslání působí jako jednoznačný návod k osobní vzpouře proti utlačovateli a jako výzva k pospolitosti „otřesených“. Takový autorský záměr, ať je sebechytřejší, má i svůj rub, provedení. Při čtení především části O vodě se mi stále vkrádal pocit, že jsem svědkem trvalého, monotónního násilí, které vypravěčka Judita nesděluje příběhem, ale působí ho jakoby sama sobě - tím, jak krkolomně vypráví. Kolize je v centru příběhu a její zapojení do samotného psaní románu se projevuje neobvyklým syntaktickým i rytmickým uspořádáním vět. Spolu s ne zcela zvládnutým rozhodnutím zařadit do textu banální a dutá jazyková klišé (a oživit jejich význam jako svého druhu lidovou moudrost) vystupuje toto zpracování postupně přespříliš plánovitě. Nakládání s rytmem, apoziční vrstvení metaforických přirovnání zní po delší době uměle a mudrlantsky, prozrazuje mimořádnou dychtivost po tom, aby každá jednotlivost působila neotřele. Čtenář jako by byl málem konfrontován s píšícím automatem, epizody se přidávají jako polínka, kterými někdo soustavně přikládá - tím se dojem samozřejmě natolik zesílí, že se text stane protivně dotěrným: „Vyřčené věty v této místnosti se táhnou a lepí k patru, těsto na štrúdl.“ „Červeň v okrajích protilehlých rtů se rozpíjí a vtéká do hlubokých vrásek. Vlásečnice zmaru.“ „Postel v pokoji černovlasých bratrů zůstane netknutá. Vor u břehu.“
Přepínaná originalita knihy Kobold se projeví i na jiné rovině, a to, domnívám se, vlastně podobně, jde znovu o nápad: oba oddíly - první Přebytky něhy, O vodě a druhý Přebytky lidí, O ohni - stojí graficky proti sobě, jsou vytištěny opačně, vzhůru nohama, směřují tak do jediného místa, do centra, do srdce. To napovídá skrytost a chytře ztvárňuje docela určité a běžné skrývání ponižovaných lidí ve světě. Charakterizuje je láska a sebeobětování, právě tito přirozeně tiší lidé potřebují, aby po nich přišel někdo, kdo o jejich životech promluví anebo napíše. V srdci knihy, z obou stran jakoby chráněné textem autorky, pak spočívá vlastní, „autentický“ text Helly Koboldové, jedné z hrdinek, pár stran zápisku objeveného pod nalezenou fotografií. A to je samo znázornění jakéhosi obtížného prokousávání se k takovým lidem, nesnadného hledání, ale i určitého ochranného gesta.
Je třeba říct, že kniha nabídne celou řadu podobných fines, chytrých a vlastně i docela hravých dovysvětlování, což z ní dělá promyšlené a ambiciózní dílo. Ctižádost Radky Denemarkové - posílena úspěchy vlastně ve všem, na co sáhla - je zřetelná. Množství jejích předchozích zdarů ji pravděpodobně podnítilo k sepsání příběhu tak, aby čtenáře „nakopnul“ k solidaritě.
Ať si čtenář rozhodne, co je pro něj důležité. Jisté však je, že v knize Kobold spisovatelka ukázala jak svůj velký talent, tak ochotu k jistému ústupku na jedné úrovni pro posílení jiné. Soudím, že jí uškodila i nadměrná zkratka v řadě mělkých názorů a jednoduchých deskripcí - jako je třeba tento popis realitní makléřky: „Dívám se k řece, která tuhne v horku, zlenivěla, tělo namazané hustým olejem, vleče se a sluní. Pohled sklouzne k pružné postavičce, slečna Conan nastupuje do sportovního auta. Řidič je majitelem realitní kanceláře, s mobilním telefonem u ucha, přijal mě poprvé on, přidělil tuhle pohodovou žabku, dám vám naši nejspolehlivější sílu, mladá, výkonná, dynamická, ve squashi mě porazí vždycky, seznamte se, slečna…“
V další kolizi protikladů, kterou kniha přináší, se konečně nabízí vyložit si zápas dvou částí knihy Kobold - ohně a vody - jako úkaz, kdy vzniká kouř. Nepopsatelný čoud jako by ztvárňoval naše nejasné pocity a povědomí o lidech, které jsme někdy viděli a něco o nich slyšeli, ale i reakci, kterou autorka předpokládá u svých čtenářů: víme, že někde nějací ponižovaní lidé žijí, ale nezasáhneme: „Pustím si každý večer hlasitě Goldbergovské variace. Naplno. Variace. Z okolních hotelových pokojů a z okolních bytů se ozývá ťukot a klepání a z recepce přicházejí a prosí a u dveří naštvaně zazvoní. Prudce otevřu: (…) »Proč jste neklepali a nezvonili tehdy? Ani jednou jste nezaklepali a nezazvonili. Ten křik se přece ozýval každý den. Dětský křik. Zatímco si v kuchyni psala na pytlíky od mouky a cukru sobecká Hella. Sobecká Hella dělala, že neslyší.«“
Kniha Radky Denemarkové se čte místy velmi obtížně, její naděje však vězí právě v čoudu. V té ne už úplně přesné vzpomínce na text, v jeho pozdní podmanivosti, až se opravdu mnohé zapomene.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se