Konec adorace maskota doby

Konec adorace maskota doby

Lidové noviny | rubrika: Premiéry | strana: 4 | autor: JANA MACHALICKÁ 
Smrt nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla je kniha, která nemá v domácí divadelní literatuře ani beletrii srovnání. A to nejenom pro svou formu.

Knihu Radky Denemarkové o Petru Léblovi jsem otvírala s vědomím, že mě čeká další spíše nekritický paján o géniovi českého divadla, který ze světa odešel tragicky v nespravedlivě mladém věku. Po pár stránkách jsem zpozorněla – bylo evidentní, že se mýlím, a to, co jsem četla, mě vtahovalo stále víc, neboť autorka tu vědomě podstoupila riziko psát natvrdo, o svém hrdinovi i o všech a o všem, co jej obklopovalo.
Neztratit ze zřetele míru Ovšem jak se čtenář noří do velice obsáhlé knížky, zmítá se mezi podobnými pocity, jaké míval k objektu jejího zkoumání. Kniha je místy skvělá: vybavená nesmírně přesnými charakteristikami, postřehy, detailními analýzami Léblovy tvorby, které jsou literárně vytříbené. Schopností pojmenovat záležitosti a jevy, před kterými mnozí couvli, jít až na dřeň. Na druhé straně autorka podléhá určitému sebeoslnění nad dokonalostí vlastního stylu a ztrácí cit pro míru, což je nakonec nejvážnější problém knihy, a nikoli případná sporná tvrzení o tom či onom detailu. Denemarková ignoruje meze, které je třeba i v případě tak razantní otevřenosti dodržet. Je to druh pozérství, které se jí zmocňuje, a v jeho zajetí nechce vzít na vědomí, že doba od Léblovy smrti je krátká a aktéři jeho příběhu žijí.
Proč například, když vcelku přesvědčivě odvypráví příběhy dvou žen, které s Léblem úzce spolupracovaly, uvěřitelně popíše rozpory ve vztazích i to, jak ohavně se on dokázal chovat, musí svá tvrzení doložit dopisem jedné z nich, který svědčí o pokořující citové závislosti? S dotyčnou si to autorka „vyřizuje“ víckrát, což nesvědčí o objektivitě, nehledě na to, že ji paradoxně obviňuje z toho, čemu sama nejednou podléhá – z pozdvihnutí svého ega. Knihu lze sotva označit za monografii – je to zvláštní křížený žánr, který má možná nejblíže k memoárománu, jak kdysi pojmenoval Pavel Kohout svou osobní ságu z 60. a 70. let. Autorka je prozaička a svůj kabát nesvleče, a ani nechce, naopak má v tomto směru nemalé ambice. A zároveň hodlá psát o Léblově tvorbě, chce ji nechat vrůst do jeho života a obráceně, protože správně chápe, že na jejím základě se jí podaří ukázat jeho pohled na svět, jeho povahu, co pro něj divadlo znamenalo, proč právě k němu se svou nešťastnou duší tak upnul.
Nejprve se zdálo, že beletrie zrozená na základě osobní zkušenosti a pokus o portrét tvůrce nebudou kompatibilní, ale Denemarkové se podařilo formu obhájit. Spisuje epizody z Léblova života poutavě, živě, plasticky modeluje jeho život od dětství, ale protože má sama bohatou fantazii a schopnost fabulace, dopouští se nejednoho subjektivního hodnocení, přepjatých vývodů, chybných soudů. Musím se až smát, když uveřejňuje poznámky v Petrově žákovské knížce. Bylo jich dost, ale vyvozovat z toho, že (i moje) ZDŠ Ostrovní v Praze 1 byl koncentrační tábor, kde denně docházelo k nenápadným zvěrstvům! Byla to naopak i v normalizaci liberální jazyková škola. Jsou to však jednotlivosti, protože jinak dokáže autorka z doby dětství a dospívání vyhmátnout momenty, kdy se eruptivní talent začal hlásit o své.
Kniha (vydal ji Host) má 650 stránek a autorka postupuje systematicky, od podrobného mapování Léblova amatérského působení v Jak se vám jelo až k profesionálnímu Divadlu Na zábradlí. Intuitivně nachází zlomové body jeho života, výstižně pojmenovává iniciační význam jeho režie Vonnegutovy Grotesky, rozsáhle se věnuje i inscenaci Eliadeho Hada. Spoléhá se výlučně na sebe, jen výjimečně cituje kritiky, i to je vlastně úctyhodné. Umí literárně zacházet s Léblovými přepjatými postoji a významově je vypíchnout. Třeba když líčí, že se rozhodl přispět k listopadové revoluci vydrátkováním parket ve Středočeské galerii, kde se dosud spíš flákal jako uklízeč. Mnohokrát otevírá utajené zásuvky a nebojí se to, co v nich najde, pojmenovat.
Příznačné je třeba líčení Léblova navštívení festivalu v Avignonu a jeho pobyt ve Stratfordu. V Avignonu adept režie kritizuje postupy, ke kterým se posléze dobere v první profesionální inscenaci, Vojcevovi: je to prý megalomanská nuda, a kdyby se na jevišti objevilo stádo slonů, nikoho by to nepřekvapilo (sic!).
Hned prvních třicet stránek knihy je výstižným posouzením Lébla režiséra i člověka, je zde zasazen do doby, pojmenován jako její maskot. „Podivnost mimo cokoliv oficiálního se zaměnila automaticky za kvalitu. Byl prostě ,mimo‘. Navíc nešokoval myšlenkami, ale formou, obrazem.“ Nebo: „Divadlo je pro Lébla výhodná forma komunikace se světem, rozkrýváním sebe sama prostřednictvím cizích osudů, společnost ho nezajímá, nezobecňuje, ulpívá na detailech, zajímá se o sebe, pokřiveným pohledem hodnotí druhé.“ Taková komplexnější hodnocení psychických motivací, stylu, přístupu se v knize opakují víckrát a pokaždé šokuje, jak „sedí“, i když se leccos opakuje. A jsme u délky knihy: určitě by prospělo, kdyby byla aspoň o třetinu kratší. Denemarková je občas rozbíhavá, proud své epiky ne vždy dokáže zarazit. Pochopitelně: vykonala imponující práci a nechce se ničeho vzdát. Píše sice, že osekávala, ale chtělo by to více ohledů na čtenáře.
Přesto vše nepříjemné, co se tu o Petru Léblovi píše – o jeho nešťastné konfliktní povaze, životním postoji, utrpení, které mu způsobovala psychická choroba – je v zásadě autentické. Aspoň pokud může soudit člověk, který mu nebyl až tak blízko, ale není v kontaktu s ním bez zkušenosti. Třeba jen ta Léblova dopisová mánie, nadšené listy těm, které obdivoval a vyčítavé těm, kteří mu podle něj ublížili: režisérům Grossmanovi, Krobotovi, Křížovi... Typické bylo, že se v nich omlouval a zároveň adresátům spílal. Hysterický vztah k jakékoliv kritice. Stejně tak se ale autorka mnohokrát snaží zformulovat, čím byl výjimečný jako režisér i jako scénograf, je stále na jeho straně, i když to někdy tak nevypadá. Znovu a znovu se svědomitě uchyluje k popisu a na jeho základě se snaží pojmenovat, z čeho se napájela jeho košatá imaginace.
Denemarková vymezenou trať skutečně, jak píše, odšlapala po svých. Až na několik kiksů udržela odstup od tématu a zároveň jako by vstoupila do Léblovy hlavy. Oni dva mají cosi společného a ne jen pro tu podivnou a otravnou symbolickou hru s verzálami R a A, která běží celou knihou v každém slově začínajícím těmito dvěma písmeny – mohou značit radost, iniciály Léblova přítele, možná i boha slunce. Podobně to bylo i s Léblem, proud jeho asociací běžel bez ohledu na diváka. Denemarková přijala příkaz mrtvého jako martyrium, které musí absolvovat. Proč? Nemusí, vždyť Max Brod na přání zemřelého přítele Franze Kafky nebral ohled a bylo to víc než dobře. Je to tedy póza, nebo autentická záležitost? Po přečtení knihy lze uvěřit spíš v to druhé, i když jak již bylo řečeno, ani bez pózování se autorka neobešla. Ale vstoupila do panteonu a nebála se sochu mladého tragického hrdiny sejmout z podstavce. To je v našich podmínkách dost.

***

Je to póza, nebo autentická záležitost? Po přečtení knihy lze uvěřit spíš v to druhé.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se