Koncentrační tábory jako součást světa

Koncentrační tábory jako součást světa

Existují koncentrační tábory i v současnosti? A jak stará je jejich historie? I na to hledá odpovědi kniha Jedna dlouhá noc: Obecné dějiny koncentračních táborů. Sepsala ji Andrea Pitzerová, americká publicistka a spisovatelka, která už dříve publikovala knihu The Secret History of Vladimir Nabokov (Utajená minulost Vladimira Nabokova).
Pitzerová konstatuje, že na rozdíl od válek, vraždění a mučení, které mají dlouhou, ba dokonce předlidskou prehistorii, jsou dějiny koncentračních táborů relativně krátké.
Možnosti dřívějších státních útvarů "mnohem častěji volaly po vyhnanství, popravách nebo tělesných trestech než po uvržení dané osoby do vězení". Na druhé straně uvěznění odsouzeného vyžadovalo nejen poskytnutí potravy a přístřeší, ale i složitější logistiku a organizaci.
Podmínkou zrodu koncentračních táborů tedy byly podle autorky inovace, jež přišly až ve druhé polovině devatenáctého století: "Veřejné zdravotnictví, sčítání lidu a zefektivnění byrokracie v tomto procesu sehrály roli a stejně tak i vynálezy, jako je ostnatý drát nebo automatické zbraně."
Jejich zárodky autorka nachází u násilného přesidlování indiánského obyvatelstva. Dále Pitzerová zmiňuje bezohledné zacházení s civilním obyvatelstvem v americké občanské válce. Kupříkladu v rozkaze generálmajora Williama Tecumseha Shermana z roku 1864 stálo, že jeho kavalerie by při svém tažení Virginií měla zadržet všechny civilisty mužského pohlaví mladší padesáti let "jako válečné zajatce, a ne jako zajaté civilisty", čímž osud civilního obyvatelstva přímo podřídil válečné strategii.
Za oficiální počátek fenoménu koncentračních táborů ovšem autorka stanovila až rok 1892 na Kubě. Aby tamní venkovské obyvatelstvo nemohlo podporovat povstalce, muselo se pod hrozbou trestu smrti přemístit za ostnaté dráty na periferiích kubánských měst.
Tito nově příchozí, zvaní "reconcentrados", sice měli dostat nové parcely, půda ve městech však byla ve skutečnosti často nevyužitelná a pouze malá část reconcentrados ji vůbec dostala k dispozici. Nově příchozí navíc neměli žádné nářadí, semena ani tažný dobytek, a přesto se od nich očekávalo, že budou v zásobování potravinami během několika týdnů soběstační.
Následně se Pitzerová ve svém výkladu přesouvá na Filipíny, do jižní Afriky, Evropy obsazené nacisty, do sovětských gulagů až po dnešní tábory v Číně a Severní Koreji nebo věznici na Guantánamu. Její pojetí je tedy skutečně globální – navíc je kniha vhodně doplněna předmluvou Jiřího Padevěta o nacistických a komunistických lágrech na území České republiky.

LÉK HORŠÍ NEŽ NEMOC
Předmět svého zájmu definuje Pitzerová jako zařízení, která bývají zřizována během ozbrojeného konfliktu či občanské války. "Představují nástroj výkonu státní moci proti občanům, poddaným v monarchiích nebo jiným osobám, za něž nese vláda určitou míru odpovědnosti. Na rozdíl od vězeňských zařízení jsou v táborech zadržováni vězni, aniž je stanoveno datum jejich propuštění. Pokud takové datum existuje, bylo určeno nahodile a je měněno bez jakéhokoli upozornění."
Autorka přiznává, že vzácně tyto tábory sehrály snad i pozitivní roli při ochraně vězňů. To byl případ některých internačních táborů za první světové války, jež uchránily muže schopné nosit zbraň před nuceným odvodem. I když tam podmínky nebyly ideální, měli v nich zřejmě větší šanci přežít.
To však byly naprosté výjimky, celkově její kniha vyznívá jako jednoznačný odsudek samotné myšlenky vzniku koncentračních táborů. Většinou byly vytvářeny jako reakce na nějakou reálnou krizi, jako jsou války a související masová migrace, zpravidla přitom byly ale "napáchány takové škody, že dalece zastínily původní krizi".
Tak v případě bojů s tzv. teroristy kniha ukazuje na dilemata, s nimiž se demokratický svět stále vyrovnává. Kupříkladu v souvislosti s boji v Malajsii uvedl tehdejší vysoký komisař britské koloniální správy Henry Gurney (1898–1951), který byl mimochodem později zavražděn komunistickými vzbouřenci: "Abychom za současných podmínek v Malajsku udrželi právo a pořádek, je nutné, aby (právo a pořádek) vláda sama načas odvolala." Gurney také přiznával, že během výjimečného stavu "policie a armáda porušovaly zákon každý den".
Mechanismus fungování koncentračních táborů býval v první fázi velmi podobný. Dokonce i nejstrašlivější genocida, založená na promyšleném zadržování vězňů, systém táborů ve třetí říši, začala velmi podobně jako mnohé jiné. První nacistický lágr sloužil jen k zadržování a výslechům v rámci takřka "mateřsky" se tvářící "ochranné vazby".
Někdy přitom tábory vznikaly jako původně utečenecké, v nichž se mělo koordinovaně přidělovat jídlo a jež měly sloužit jako "útočiště", ale postupně se stávaly permanentním místem výkonu trestu pro ty, kdo nebyli schopni vrátit se domů, a nabývaly tak formu koncentračních táborů. Jasnou dělicí linii zde podle autorky není možné vždy stanovit.

DEMOKRATICKÉ HŘÍCHY
Podle Pitzerové je snadné démonizovat země, které se uchýlily k budování koncentračních táborů, a odsuzovat jejich občany jako monstra bez tváře. Před vynesením rázného soudu ovšem varuje, protože bližší pohled na historii odhalí, že "takřka každý
národ v určitém okamžiku sáhl po koncentračních táborech, ačkoli míra, s jakou jednotlivé populace tuto myšlenku přijaly, a ničivé následky, jež různé systémy táborů přinesly, se nesmírně liší".
Budování táborů se nevyhnuly a nevyhýbají ani demokratické země, ale v nich mírní nejhorší dopady svobodný tisk a parlament, respektive snaha alespoň vzdáleně nebo "naoko" dodržovat právní řád. Například v USA byli během druhé světové války internováni občané japonského původu. Odborníci tehdy tvrdili, že je celý tzv. "japonský problém" zveličen.
Navrhovali, aby byli tito lidé posuzováni individuálně, a nikoli na rasovém základě. Ti, kdo tehdy měli moc rozhodovat, tedy věděli, že Američany japonského původu není nezbytné přesídlit. "Klíčoví politici však celý problém využili, aby se předvedli před veřejností," konstatuje Pitzerová.
Dalším příkladem je boj britské koloniální správy proti povstání Mau Mau v Keni mezi lety 1952 a 1960. O mnoho let později zpřístupněné dokumenty prokázaly, že koloniální vláda přijímala opatření, na jejichž základě "měnili dozorci svou taktiku tak, aby mohli používat násilné metody a zároveň omezili svou právní zodpovědnost a zatajili důkazy".
Když Británie poskytla roku 1963 Keni nezávislost, slíbila, že tamní vládě zpřístupní relevantní dokumenty. Historikové ale shledali, že z britských archivů o událostech v Keni "zmizela klíčová akta, dokonce celé jejich soubory". Našly se až roku 2011.
Zato v Kambodži ovládané Rudými Khmery nebo ve stalinských gulazích se ohledy na "hřešení potichu" příliš nebraly. Zvláště Sovětský svaz předvedl světu, jak "přeměnit vězeňské struktury z válečných časů v instituci dokonale fungující v dobách míru, přičemž ze systému koncentračních táborů učinil základ společnosti".

OD KRITIKY K NÁPODOBĚ
Autorka přitom poukazuje na četné paradoxy. Když si severoamerický senátor John Sherman stěžoval na koncentrační tábory budované na Kubě španělskému premiérovi, ministerský předseda ve své odpovědi poukázal na chování senátorova bratra, již zmíněného Williama Tecumseha Shermana, který nechvalně proslul taktikou "spálené země" během americké občanské války.
Zdůraznil, že "generál Sherman by zcela jistě dobře chápal použitou taktiku a schvaloval by ji, neboť je stejná jako ta, jež byla použita během americké občanské války s cílem potrestat zradu ze strany jižanské Konfederace".
Později, na přelomu 19. a 20. století, byla pak ideálem americké politiky na Filipínách, bývalé španělské kolonii, "přívětivá asimilace", Američané také podnikli první pokusy se stavěním škol, nemocnic a cest. V některých oblastech se ale tyto pokusy zvrtly "v necivilizované surovosti a krveprolití", takže tam Američané nakonec používali stejné metody, které nepříliš dlouho předtím americký tisk kritizoval u chování Španělů na Kubě.
Včetně koncentračních táborů. Zmíněný Jacob H. Smith nařídil civilistům, aby se shromáždili ve městech, a oznámil, že "kdokoli bude přistižen mimo tábory zbudované k tomuto účelu, bude na místě zastřelen". Osoby podezřelé z protiamerických aktivit pak byly rovnou umístěny do pevností obehnaných kolovou hradbou. Svým vojákům Smith vysvětlil, že ani civilizovaná válka nemůže být vedena na humanitárním základu, jednomu důstojníkovi dokonce údajně řekl, aby "zabíjel a pálil a čím více bude zabíjet a pálit, tím větší radost mu udělá".

OČIMA OBĚTÍ
Kniha je psána z několika perspektiv: obecně výkladové pasáže střídají vyprávění o osudech konkrétních zadržovaných a vězňů, což přispívá k tomu, že čtenář může jejich pocity při zatýkání, či živoření v nelidských podmínkách pocítit takřka na vlastní kůži.
Většina z nich nejsou žádné slavné osobnosti, ale autorka využívá i svědectví postav, jako je Margarete Buber-Neumannová, kterou věznil nejprve sovětský a posléze nacistický režim, nebo Hannah Arendtová, která prošla internačními tábory v Paříži a v jihofrancouzském Gursu.
Sama to komentovala slovy, že současné dějiny vytvořily nové lidské bytosti, a sice "onoho druhu, který strčili do koncentračního tábora jejich nepřátelé a do internačního tábora jejich přátelé".
Pitzerová vyzvedává i roli disidentů, jako byli Alexandr Solženicyn a Číňan Harry Wu (1937–2016), jenž strávil 19 let v pracovních táborech, při odhalování existence koncentračních táborů v komunistických zemích. Ale ani u nich není nekritická: Solženicyn později odradil hodně svých stoupenců svými reakcionářskými názory a podporou Vladimira Putina, u Wua konstatuje "paličatost a sklon k prospěchářství".
Kniha pojednává o utrpení, strádání a utlačování a v tomto smyslu nejde o nijak snadnou četbu. Jedná se ale o téma aktuálnější, než bychom chtěli a než by se nám líbilo. To ukazují i nedávné české diskuse ohledně koncentračního tábora Lety, o kterém současný premiér prohlásil, že to byl jen pracovní tábor, nikoli "koncentrák".
A také děsivá situace snad až několika milionů čínských Ujgurů držených v internačních táborech, kteří jsou v knize rovněž stručně zmíněni.
Ostatně autorčino jméno bylo nedávno v USA hojně citováno v souvislosti s debatami o tom, jestli jsou zařízení, v nichž Trumpova administrativa drží migranty na hranicích s Mexikem, koncentračními tábory, či nikoli – Pitzerová soudí, že ano.
Každopádně odnést si z této knihy může každý velmi odlišné vjemy.
Na jedné straně drásavá líčení už prvních kubánských táborů, zesilovaná vědomím toho, že podobné výjevy se mohou odehrávat i dnes: "Nekonečné řady chatrčí namačkaných těsně na sebe ve slumech, kterými se nedalo projít a kde se člověk až po kotníky brodil špínou a blátem. Kam se podíval, tísnily se stovky reconcentrados v barácích plných splašků a plísně plazící se po zdech. Vedle cest se válela těla mrtvých… Malé děti, jejichž kosti vystupovaly pod kůží jako prsteny pod rukavičkou, pokryté boláky, kdy i dotek matky pro ně byl nesnesitelný."
Na straně druhé cynické poučení, že od konce devatenáctého století koncentrační tábory k moderním státům tak nějak patří.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se