Knižní recenze - Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Knižní recenze - Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Knižní novinky | 8. 11. 2010 | rubrika: knižní tipy | strana: 36

Nový román známé polské spisovatelky Olgy Tokarczukové (vydal Host v překladu Petra Vidláka) má neobvykle dlouhý název: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. A ve srovnání s předchozím románem-esejem Běguni nebo jejím nejznámějším románem Pravěk a jiné časy je také dost odlišný: je totiž mnohem více souvislým vyprávěním a nemá onu výrazně epizodickou strukturu jako tato díla.
Navíc je to napínavý příběh, vystavěný na půdorysu thrilleru, a nechybí mu poněkud překvapivá pointa, stejně jako zajímavé morální vyznění (ostatně román je označován jako „morální thriller“).
Autorka zvolila možná trochu šokující zápletku, aby upozornila ve vypjaté rovině na to, jak se my, lidé, chováme ke zvířatům a k přírodě. Název románu je citátem z básně Williama Blakea, z něhož se cituje i v záhlaví všech 17 kapitol, což odkazuje mj. i k tomu, že jedna z postav Blakeovy básně překládá z angličtiny. Hlavní postavou a vypravěčkou je postarší důchodkyně Jana Dušejková. Původní profesí je konstruktérkou mostů, po zdravotních problémech však začala učit angličtinu, ruční práce a zeměpis a nakonec ji poslali do důchodu. Odstěhovala se z Vratislavi na venkov, do Kladské kotliny poblíž Česka, a hlídá domy sousedů, kteří sem jezdí jen na léto; jednou týdně učí také angličtinu malé děti ve vesnici. Děj se odehrává od zimy do zimy. Zima v těchto končinách je tuhá, nepříjemná a dlouhá. Většina lidí na zimu odjede a zůstává tady málokdo. Jedné zimní noci najde Jana a její soused, jemuž přezdívá Mátoha, mrtvého dalšího souseda, Velkou nohu. Jana dává všem lidem přezdívky, protože není s jejich jmény spokojená (stejně jako není spokojená se svým). „Běžná jména a příjmení jsou jen důkazem banálnosti a naprostého nedostatku fantazie,“ říká. „Proto se snažím nikdy nepoužívat jména a příjmení, ale spíše popisy, které se samy nabízejí, když se na někoho poprvé podívám.“ Např. faráři říká Šelest, prodavačce v secondhandu Dobrá zpráva a spisovatelce, která sem na léto jezdí, Popelavá. S nemluvným Mátohou se postupně spřátelí. Pravidelně za ní přijíždí i třicetiletý Dion, její bývalý žák, který překládá Blakea a Jana mu s tím pomáhá („Nezdálo se mi, že bych mu nějak zásadně pomáhala. Byl mnohem lepší než já. Jeho inteligence byla rychlejší, řekla bych, že digitální; má zůstala analogová.“). Ona sama má dvě vášně: astrologii a horoskopy a zvířata. Ta dokáže až hystericky bránit, např. na policii, když v lese objeví zastřeleného divočáka a chce, aby policie vyšetřila tuto „vraždu“; policista jí na to řekne: „Zvířata vás zajímají víc než lidi.“ Nebo v kostele, když má farář kázání k myslivcům a Jana se zastane zvířat, vražděných pro zábavu při honech. Trochu jako Brigitte Bardotová… Když se v okolí vyskytnou další mrtví lidé a záhady se kupí jedna za druhou, připomene Jana možná zase slečnu Marplovou. Má své podezření: myslí si, že vraždy – neboť se jedná o vraždy – mají na svědomí zvířata, která se dotyčným mstí za to, jak se ke zvířatům chovají. Nikdo ji samozřejmě nebere vážně, policie na její dopisy neodpovídá, ani Dion, který navíc nemá důvěru v astrologii, jí příliš nevěří a radí jí, aby každému nevykládala, co si myslí. Zdá se však, že Janiny důkazy a také řeč hvězd jsou čím dál přesvědčivější… Trochu podivínská vypravěčka („Všechno je pro mě nenormální, strašné a nebezpečné. Vidím jen Katastrofy.“) může čtenáře rozčilovat, ale zároveň svou ironií a sebeironií a některými zajímavými postřehy i bavit či nutit k zamyšlení. Ocituji aspoň tuto charakteristiku spisovatelky Popelavé: „V určitém slova smyslu jsou lidé jako ona, ti, kteří umí psát, vlastně nebezpeční. Okamžitě mě napadlo, že takový Člověk není sám sebou, je jen okem, které neustále pozoruje, a co vidí, promění ve věty; tak okrajuje skutečnost od toho, co je na ní nejdůležitější, od toho, co je nevyslovitelné.“ Je to znepokojující kniha, provokativní, s napjatou atmosférou a nechybí jí spád. A ještě musím zmínit pěkné, jednoduché, ale výstižné a atmosféru románu dokreslující ilustrace Jaromíra 99 a celkově vůbec velmi pěknou typografickou úpravu knihy i přitažlivou obálku.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se