Knihy, Možná že odcházíme

Knihy, Možná že odcházíme

Anna Vondřichová, A2, 26/2011

 

Povídky Jana Balabána občerstvují svou přímostí. Strohost názvů koresponduje s vnějším vyobrazením, postavy zahlédneme jen oka mžikem, kamsi jdou, nakoupí, probdí noc, promoknou a zmizí. Lhostejnost, s níž na ně neosobní vypravěč nahlíží, jde ale proti jejich vlastní (polopřímé) řeči. Ve vnitřním monologu je vidět, jak plasticky a s citem pociťují život kolem. „Ucítil, jak je jeho syn ještě nepevný, jak se zakomíhal jako fazolový stonek. A přece ho bude muset už brzy od sebe odstrčit a zůstat sám na periferii, která vznikla uprostřed jeho vlastního srdce.“ Titul naznačuje rozkročenost, nerozhodnost a zároveň blízkost předělu, za nímž se bude žít jinak. Tato změna je ale na povrchu nepostižitelná, vše je zdánlivě všední. Každodennost pro Balabánovy protagonisty (jejichž jména se opakují až příliš na to, aby to mohla být náhoda) není snadná, představuje znovu a znovu prožívaný zápas s existencí, v níž člověk uvízl jak v potápějícím se kajaku. Boj, který je směšný, trapný, ale hrozí udušením. Motiv hořkosti ze sebe samého podporuje i střídavá perspektiva – čteme monology postav, jejichž vztah je už dávno anebo prozatím pouze paralelní – a znovu se ozývají rozpaky a snad i strach z toho, jak moc se mohou lidé na ploše panelákového bytu vzdálit. Nejpřirozeněji se v tomto fikčním světě dýchá v přírodě nebo na půdě zaneřáděné haraburdím, jež nám kdysi dávno patřilo. Zde je i popis najednou poetický i matematicky přesný, neb se mluví o něčem, co zná člověk mnohem lépe než duši v přítomné chvíli.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se