Kniha líčí život a dílo literárního teoretika

Kniha líčí život a dílo literárního teoretika

KNIŽNÍ OKÉNKO PETRA HANUŠKY, Olomoucký deník, 6. 10. 2015

Je s podivem, že tuto monografii někdo nenapsal již dříve. Proč? Protože jméno literárního teoretika a estetika Jana Mukařovského skloňují badatelé napříč řadou vědeckých disciplín už minimálně od 30. let 20. století. Vnímají ho jako člověka, který se nesmazatelně zapsal do dějin svého oboru a k němuž se hlásí několik generací následovníků. A to i přes fakt, že v poúnorovém období se od svého přesvědčení veřejně distancoval, aby se k němu v liberálnějších šedesátých letech opět vrátil. Dluh svých předchůdců letos splatil Ondřej Sládek z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, a to v knize nazvané Jan Mukařovský. Život a dílo. 
Jméno Jana Mukařovského je především spojováno se vznikem Pražského lingvistického kroužku a s koncipováním teorie českého strukturalismu. Prvně jmenované seskupení vědců vzniklo ve druhé polovině 20. let a sdružovalo tuzemské i zahraniční badatele, z nichž přede všemi vyniká jméno Mukařovského blízkého spolupracovníka a životního přítele Romana Jakobsona. V kostce vyložit základní východiska, přístupy a termíny strukturalistického konceptu uměleckého díla jde poněkud stěží. Pro naši potřebu konstatujme, že umělecké dílo je světem řízeným svými vnitřními zákonitostmi, jež lze pochopit a uchopit ze sebe samého, respektive přesně ho vědecky pojmenovat či definovat. Vnější faktory – například postava autora díla, vnější sociální, politické či jiné podmínky – nehrají při interpretaci důležitou roli. Mukařovský stojí za vymezením pojmů, jako jsou kupříkladu estetická funkce, norma či hodnota, estetický objekt a další.
Sládek ve své práci sleduje nejen formování vědeckých názorů a zrod základních prací Jana Mukařovského, ale také jeho osobní život. Procházíme s ním tak dvacáté století, které bylo vším jiným jen ne klidným časem. Mukařovský lidsky dospíval v době prvního světového válečného konfliktu, vědecky jej ovlivnilo především prostředí pražské Karlovy univerzity v prvních letech samostatného státu. Vstřebává podněty umělecky přepestrých dvacátých let, skrze texty uzavírá celoživotní přátelství například s Vítězslavem Nezvalem či Vladislavem Vančurou. Především je však oceňován za máchovské interpretace, k nimž se vrací i v době druhé celosvětové válečné vřavy ve sborníku Torzo a tajemství Máchova díla. 
Zajímavé jsou pasáže, ve kterých Sládek přibližuje konflikty mezi vědci sdruženými v Pražském lingvistickém kroužku, respektive v Literárně historické společnosti. Poválečné období je časem, kdy více než vědě věnoval badatel své síly společenským problémům a univerzitním funkcím. Jeho příklon k poúnorovým změnám je otevřeným přihlášením se k marxismu, o čemž svědčí především jeho přednáška nazvaná Kam směřuje dnešní teorie umění. Sám následně hlásá potřebu revidovat základy svého učení, a dokonce se v roce 1951 strukturalismuoficiálně zříká. 
K rozchodu také dochází v případě jeho vztahu s Romanem Jakobsonem, i když v něm do jisté míry hrála svou roli náhoda. Kdy se Mukařovský navrací ke svým strukturalistickým kořenům, nelze podle Sládka přesně určit. Podle něj byly ukryté i pod jeho marxistickým žargonem. Starý pán se v šesté dekádě dožije díky mohutné vlně svých žáků a pokračovatelů strukturalistické obrody. A nezmění na tom nic ani normalizační dvacetiletí, v němž Mukařovský žije jen několik málo let (umírá 1975). 
Ondřej Sládek se snaží být vůči svému "objektu zkoumání" nestranný, objektivní. Ve svých bádáních samozřejmě vychází nejen z publikovaných prací Jana Mukařovského, ale i z ohromného množství archivního materiálu soukromého charakteru, což je důležité pro poznání rodinného zázemí, působení na středních školách či pro začátek vědecké kariéry. Celkem úspěšně se snaží vysvětlit Mukařovského názorovou "proměnu" ve prospěch nových společenských pořádků, a tím i vědeckých přístupů jako vlnu, která napovrch vyplavila něco, co leželo na jeho názorovém dně. 
Ve válečné kapitole upozorňuje v oblasti noetiky na stále evidentnější příklon Mukařovského k dialektice, který na počátku padesátých let nabývá jednoznačné podoby přihlášení se k dialektickému materialismu. Je to určitě přijatelnější i "měkčí" varianta než tradované zjednodušené konstatování, že občanská a politická angažovanost přivedla vědce mezinárodního formátu k popření základů svého jedinečného díla. 

O autorovi: Petr Hanuška, Autor je literární kritik

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se