Klášter, leukemie, hlad

Klášter, leukemie, hlad

Týden | 3. 8. 2009 | rubrika: Kultura | strana: 68 | autor: Pavel Mandys

Životní příběh Petry Dvořákové by možná byl žádaným zbožím v Hollywoodu. Ona sama se jej pokusila zpracovat věcně a objektivně: v autobiografii Já jsem hlad.
V Hollywoodu by dokonce možná některé pasáže vypustili, aby film působil uvěřitelněji, protože to, co autorka zažila, by podle jednoho hezkého českého rčení porazilo vola. Jen stručně to zrekapitulujeme: nepříliš šťastné dětství s nevyrovnanou matkou, ve čtrnácti nadšení pro věc boží a vstup do kláštera, pak vystřízlivění, krátce po osmnáctých narozeninách manželství, dvě děti po nelehkých porodech, přičemž to starší onemocní leukemií, z manžela „domácí násilník“, milenecký vztah s katolickým knězem a na prahu třicítky mentální anorexie.
Čtenář se zdráhá uvěřit, že tohle všechno se mohlo přihodit jediné (letos dvaatřicetileté) ženě. Která o tom navíc píše velmi otevřeně a nevynechává ani citlivé intimní detaily.
Jestliže v předchozí knize rozhovorů Proměněné sny (v roce 2007 za ni dostala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika) zpovídá lidí různě poznamenané křesťanskou vírou anonymně a sama sebe skryje za jednu ze zpovídaných žen, tentokrát už do toho jde po hlavě. Píše o sobě, znovu přetiskuje inkriminovaný rozhovor se sebou samou - ten ostatně v její první knize patřil k těm nejtrýznivějším -, přičemž podrobně odkrývá vztahy ve svých dvou rodinách -té, v níž vyrostla, a té, kterou založila. Ani jedna není idylická: první dominuje labilní matka, která o děti nestála; malá Petra jí svou impulsivní a těkavou povahou jen přidělává starosti, ve druhé se záhy ukáže, že manželství bylo jen útěkem z první. Vztah s manželem postupně chladne, což se začne projevovat ve chvílích milostných (Petra se miluje bez lásky a sex využívá spíše jako prostředek, jak urovnat rodinné rozepře; postupně si kvůli tomu začne připadat jako prostitutka) a brzy také v každodenních sporech a hádkách, které občas vrcholí manželovými fyzickými útoky. Krizi na čas oddálí synova těžká choroba, ale pak se vrátí znovu a k ní se přidá mentální anorexie, s níž se sice autorka potýká v nezvykle pozdním věku, i tak má však neobyčejně vytrvalou a zákeřnou formu. Anorexie je v autorčině líčení čímsi velmi uvědomělým až uctívaným: „Anorexie určuje, co bude člověk chtít. Často jsem k ní mluvila, prosila ji o pomoc. Ana se pro mě stala bohem.“ Jinde píše o tom, že hlad a to, že jej vydrží, pro ni byly „přívaly klidu a jistoty, které jsem nedokázala zadržet“. Tyto pasáže jsou nesmírně cenné jako názorná ukázka toho, jak nemoc funguje: pro ohrožené, postižené i pro jejich blízké.
Jinak má text převážně autoterapeutický charakter. Autorka dovozuje drobné i vážnější příčiny, které nemoc spustily, přičemž si chce držet objektivní odstup. Úplně to nefunguje a na některých místech to až bije do očí - hlavně pro zvýšenou frekvenci cizích slov a odborných výrazů. Ale právě tato bezprostřední naivita dodává knize o to větší autenticitu, aniž ji přitom degraduje na psychologickou poradnu ženských časopisů. Dvořáková se jako autorka snaží vystupovat vyrovnaně a z pozice nezaujatého pozorovatele, ale přesto (či právě pro usilovnost, s jakou tak činí) z toho stále čiší nejistota; nedodejme, že sympatická.
Jediné, co knize Petry Dvořákové škodí, je nevyjasněnost její struktury. Přinejmenším dvě dlouhé pasáže z ní trčí a byly dříve publikovány jinde: zde si autorka měla dát tu práci a přirozeněji je propojit. Dále: Dvořáková se nejspíše styděla psát autobiografii, tudíž anorexii učinila ústředním bodem knihy, k němuž by se mělo vše vztahovat a který je také oprávněním pro její napsání. Pomineme-li, že ani v tom není úplně důsledná (například se vůbec nedozvíme, jak na nezdravou vyhublost své matky reagovaly děti), je to především zbytečné. Anorexie je jen jedním z několika krizových bodů autorčina dramatického života, byť byl možná v době, kdy knihu psala, tím nejživějším a nejtíživějším.
Knihou se line ještě druhý motiv - uvědomování si a prožívání ženství, jakožto významné a svébytné hodnoty. Po tom, co jako náctiletá zažila, se není čemu divit: po celibátu a panenství poskvrněném až po svatbě je uvědomování si vlastní osobnosti a sexuality klíčovým prvkem jejího života. Možná že právě toto mělo být zvýrazněno a cílevědoměji tematizováno na úkor marketingově asi atraktivnější nemoci. Osud Petry Dvořákové jako by patřil do předminulého století. Románovému zpracování by se poučenější čtenář vysmál jako červené knihovně. Nad autobiografií žasne.

Teď už vám neuteče ani řádek.

Co se děje v naší redakci i jaké knihy připravujeme, najdete v pravidelném souhrnu ve své e-mailové schránce.

Váš e-mail byl úspěšně přihlášen k odběru. Nezapomeňte adresu potvrdit.

Přihlásit se

Správa účtu

Přehled objednávek Změna osobních údajů Změna hesla
Odhlásit se